Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a trapasy (51)
Vím, ¾e zejména ta lepší, nì¾nìjší èást lidstva není pøíliš ráda, kdy¾ pánové vzpomínají na svá léta vojenská. Ale pøesto, aè svou náturou realistický pacifista, nemohu si pomoci a alespoò nìkolik vojenských trapasù a paradoxù sem prostì musím zaøadit. Nikdo se nemusí bát, budou to urèitì paradoxy a trapasy veselé a¾ ještì veselejší, jak u¾ jsem je trochu „nakousl“ pøi líèení „vojny“ na fakultì.
Vojenskou pøípravu jsme mìli jednou týdnì po ètyøi roky a mezi druhým a tøetím a pak ètvrtým a pátým rokem jsme mìli v¾dy mìsíc o prázdninách výcvik v kasárnách v Ke¾maroku. Jaký to byl kontrast, vidìt krásné tatranské štíty, zejména „Lomnièák“, vìtšinou pouze ráno a veèer z dosti nechutného WC, a slyšet šumìní øeky Poprad, která protékala pod jeho okny. Ale obì tyto pøírodní krásy „sehrály“ hlavní roli v následujících dvou pøíbìzích.
Byli jsme protiletadloví dìlostøelci a jednou jsme jeli do terénu „trénovat“ zakopání celé baterie, tedy nìkolika dìl a dalších tehdejších „pomùcek“ jako byl optický dálkomìr a velký „poèítaè“ PUAZO. No – samozøejmì to byly výkopy „jako“, mìli jsme pouze krompáèi a lopatkami vyhrabat obrysy tìchto výkopù. Leè i do toho se nám studentíkùm moc nechtìlo. A tak jsme vymysleli na naše velitele následující fintu. Jakmile jsme narazili na louce na jakoukoli kytièku, øekli jsme, ¾e je to rostlina v Tatranském národním parku chránìná, a ¾e tedy dále kopat nelze. A pøestavte si, málem nám to vyšlo! Velitelé si nebyli jisti, na chvíli se práce zatavila, a pak „moudøe“ rozhodli, ¾e se sice ty obrysy budou kopat dále, ale ty chránìné kytièky musíme opatrnì obkopávat! A jak jsme se bavili ve volných chvílích na tatranských stráních je mo¾no spatøit na dalším obrázku.
Díky øece Poprad jsme pak za¾ili další legrácku. Jednou jsme mìli zmìøit teplotu její vody. I vzali jsme nìkolik lékaøských teplomìrù a dokázali, ¾e jsou vadné, nebo» i dùstojník uznal, ¾e 35°C. asi ta voda mít nemù¾e a zaèal zaøizovat jejich výmìnu! Nevìøíte? Vìøte!
Slíbil jsem pøíbìhy veselé, ale nemohu vynechat takové lahùdky, jako jsou ostré støelby z protiletadlových kanónù jak na letadla, tak na tanky, I zde samozøejmì nebyla nouze o rùzné pikantérie, kdy¾ tøeba pøi tzv. zrcadlové støelbì na letadla zaèaly dopadat shùry nebes støepiny granátù nebezpeènì blízko nás! Jednu neveselou vzpomínku však uvést musím.
Na konci toho druhého vojenského soustøedìní jsme dìlali závìreèné zkoušky, které byly opravdu velmi dùle¾ité. Kdo v nich neprospìl, musel pak na normální dvouletou vojenskou prezenèní slu¾bu! Ka¾dý musí uznat, ¾e to nebyla ¾ádná legrace. Nikdo z nás vojnu „ne¾ral“, zkoušky byly èásteènì písemné, èásteènì ústnì-praktické a bojovali jsme, jak to šlo. Samozøejmì jsme opisovali a napovídali a to se stalo osudným jednomu ze zkoušených. Byl pøisti¾en a vylouèen z vojenské pøípravy a tak mu hrozila ta dvouletá „zelená dovolená“. Karel to vyøešil asi po roce tím, ¾e pøedstíral chorobný odpor k uniformì a dokonce napadl nìjakého pøíslušníka SNB. Vojnì se sice vyhnul, ale právì zde zøejmì bylo „zadìláno“ na jeho budoucí kariéru špiona, a to velmi významného!
Ale rychle zpìt na úsmìvnìjší parketu, která je mnì vlastní. Hned po tìch závìreèných zkouškách vojenské soustøedìní konèilo a my se pøipravovali na odjezd. Tentokrát to bylo opravdovým transportem, zvláštním nákladním vlakem, na který jsme mìli druhý den nakládat veškerou techniku protiletadlové baterie. A poslední noc v kasárnách byla „ú¾asná“, na skautských táborech by se øeklo – indiánská.! Aby bylo vše jasné, je tøeba malé vysvìtlení. Našim pra¾ským dùstojníkùm z vojenské katedry na soustøedìní pomáhali mladí poruèíci, èerství absolventi vojenských uèiliš». Byli stejnì staøí jako my a jeden z nich se nám obzvláštì nelíbil. Byl malý a zøejmì si svùj mindrák hojil na nás. A nyní k té poslední noci.
Asi dvì hodiny po pùlnoci nás vzbudili rozèilení naši pra¾ští kapitáni a osahávali v postelích naše lo¾ní prádlo. Spali jsme ve tøech velkých lo¾nicích a nevìdìli o co jde. Pak nám sdìlili, ¾e ten nepøíjemný poruèík byl pøed chvílí polit záchodovými splašky, a ¾e je to vlastnì vzpoura! Køièeli na nás, ¾e se musíme pøiznat, ale my nic nevìdìli, pouze tušili. Asi ve tøi hodiny jsme protestovali, ¾e máme nárok na noèní klid, ¾e ráno budeme nevyspalí, a ¾e tak bude ohro¾eno bezpeèné nakládání našeho transportu. Dùstojníci trochu ustoupili, zabavili dva „podezøelé“ kbelíky a nechali nás spát s výhrù¾kou, ¾e ráno povolají slu¾ební psy! No – zkrátím to – ráno se horeènì uklízelo, a pøi tom úklidu se ty „podezøelé“ kbelíky nìjak zamíchaly mezi ostatní a bylo po vyšetøování. Prázdné vagóny u¾ èekaly na nádra¾í a nedalo se otálet. A ještì krátce o tom našem tušení. Urèitì v tom byla malá skupinka asi tøí chemikù. Jeden z nich – Jirka - iritoval naše dùstojníky u¾ tím, ¾e si nechal pøed odjezdem do Ke¾maroku ostøíhat vlasy a je¾eèka odbavit na zrzavo. Dokonce hrozilo, ¾e ho na závìreèný výcvik nepustí! Druhý pak – Bedøich - kdy¾ nás ¾ádali, a» zvedne ruku ten, kdo nechce být dùstojníkem, byl jediný, který ji zvedl! A na dotaz - proè? – opáèil, ¾e by mu staèilo být obyèejným prostým vojínem. A ještì dvì zajímavosti – ten první kolega po roce 1968 emigroval, ¾il v Nizozemí, a kdy¾ se vrátil, dozvìdìli jsme se, ¾e jeho domek mìl základy pod úrovní Severního moøe. Ten druhý – tedy Bedøich, se stal v roce 1990 ministrem našeho resortu a ten první – tedy Jirka, byl jedním z prvních, který mu pøijel radit!
Pamìtníci, vzpomínejte!
Byli jsme protiletadloví dìlostøelci a jednou jsme jeli do terénu „trénovat“ zakopání celé baterie, tedy nìkolika dìl a dalších tehdejších „pomùcek“ jako byl optický dálkomìr a velký „poèítaè“ PUAZO. No – samozøejmì to byly výkopy „jako“, mìli jsme pouze krompáèi a lopatkami vyhrabat obrysy tìchto výkopù. Leè i do toho se nám studentíkùm moc nechtìlo. A tak jsme vymysleli na naše velitele následující fintu. Jakmile jsme narazili na louce na jakoukoli kytièku, øekli jsme, ¾e je to rostlina v Tatranském národním parku chránìná, a ¾e tedy dále kopat nelze. A pøestavte si, málem nám to vyšlo! Velitelé si nebyli jisti, na chvíli se práce zatavila, a pak „moudøe“ rozhodli, ¾e se sice ty obrysy budou kopat dále, ale ty chránìné kytièky musíme opatrnì obkopávat! A jak jsme se bavili ve volných chvílích na tatranských stráních je mo¾no spatøit na dalším obrázku.