Vyprávìnky z lesa a od vody
Les se zvìøí a domov zpìvných ptákù,
to» víry èisté velká svatynì,
Té slu¾, myslivèe, bez rozpakù
a spasení tvou duši nemine.
(F.Buchal - Neustupovský, 1936)
Jak mne les „chytil“
Taky se musím zmínit o tom, jak jsem se vùbec dostal mezi lesáky a myslivce. V prvním pováleèném období mìlo naše zemìdìlství i lesnictví potí¾e zpùsobené také nedostatkem pracovních sil a nutností obhospodaøit znaèné plochy zemìdìlské a lesní pùdy v pohranièních krajích.
Proto v roce 1946 vyzvala tehdejší vláda studenty na dobrovolnou prázdninovou práci v zemìdìlství a lesnictví. Já, jako støedoškolák, jsem tehdy odjel s vìtší skupinou pra¾ské mláde¾e na osecké polesí v severním pohranièním okrese Duchcov. Místní lesní správa nás ubytovala v prázdných domcích po Nìmcích pod zøíceninou hradu Rýznburk a ji¾ druhý den jsme zaèali pracovat. My, kluci, na pøibli¾ování døeva k cestì a dìvèata, studentky Lobkowitzova gymnazia, sázela stromky.
Byla to pro nás fyzicky dost nároèná práce. Znamenalo to házet buková polena ze svahu dolù k cestì, kde se døíví nakládalo na povozy a odvá¾elo na nádra¾í. Pøi práci a nìkolika spoleèných veèerech u táboráku nám ale brigáda, jak se tehdy øíkalo dobrovolným veøejným pracím, rychle ubìhla. Na závìr pro nás uspoøádala lesní správa veèeøi spojenou s malou oslavou na rozlouèenou, a celá parta se rozjela domù.
Proto¾e mnì se ale ¾ivot v lese líbil, prodlou¾il jsem si pracovní pomìr o celý mìsíc. Zprvu jsem pracoval se dvìma místními lesními dìlníky v tì¾bì, ale pozdìji mne nadlesní Ing. Serjogin potøeboval pøi pøíjmu døeva a v kanceláøi. To u¾ mi byl pøidìlen malý domek pod hradem, kde jsem bydlil sám a cítil se š»astný a svobodný, jako dospìlák. Ale ne dlouho.
Po práci, pokud jsem nebyl zase v lese, jsem spolu s novými kamarády chodíval do mìsta na taneèní zábavy, do kina nebo na koupalištì. Jednou jsem se vracel, u¾ potmì a sám z Oseka, co¾ byly asi 2 km cesty do kopce. Napravo les, nalevo nìkolik domù, z nich¾ jen nìkteré obydlené. Kdy¾ jsem pod hradem odboèil ke „svému“ domku, spatøil jsem náhle, ¾e u nìho je pøistaven ¾ebøík k oknu do podkroví. Proto¾e dùm byl zamèen, došlo mi, ¾e se do nìho nìkdo tímto zpùsobem vloupal. Chvíli jsem uva¾oval co dìlat, ale proto¾e pro pomoc na lesovnu bych musel jít tìsnì pøi domì a zpìt do mìsta jsem se nechtìl vracet, dostal jsem klukovský nápad: pøikradl jsem se k ¾ebøíku a podtrhl jej.
A to jsem nemìl dìlat! Zpùsobený hluk ještì ani nedoznìl a z okna práskl výstøel a kulka mi zafièela kolem hlavy. Skoèil jsem do strouhy potoka a pøikrèen uhánìl zpìt. O tøi sta metrù ní¾e se mi podaøilo vzbudit hostinského Sukupa, který zavolal do Oseku na SNB. Proto¾e ale policie odmítla na noc pøijet a nechala vyšetøování na druhý den, zùstal jsem do rána v hospodì, kde jsme to leknutí s hostinským, který sem pøišel z Moravy, zapili dobrou slivovicí.
Druhý den pøijeli policajti se psem, ale stopy konèily u potoka a tak byl pejsek se svým èichem v koncích. Dùm byl prohledán, ale nezmizelo nic, ne¾ nástìnné hodiny a mùj dlouhý gumový kabát. V koutì pøístìnku pak zela vykopaná, asi pùlmetrová díra. Bùh ví, co v ní kdo hledal a našel. Esenbáci usoudili, ¾e šlo patrnì o pùvodního majitele domku, který se pro nìco vrátil. Tehdy ještì nabyla hranice tak pøísnì hlídána jako po únoru 1948, a tak nebyly podobné návštìvy z její druhé strany ¾ádným øídkým jevem a èasto byl pøes ni odvádìn i dobytek.
Proto¾e se další stopy nenašly a já jsem vyvázl ¾iv a zdráv, byl celý pøípad, jak by se dnes øeklo, odlo¾en. Bohu¾el jsem ale pøišel o samostatné bydlení, proto¾e správce trval na tom, ¾e musím bydlet u nìho v lesovnì. Domù jsem o této pøíhodì radìji nepsal a zùstal jsem v té pøátelské rodinì a nádherných lesích a¾ do konce prázdnin.
A jaká to byla krásná práce! Dopoledne v lese pøi dozoru nad sázením nových a ob¾ínáním loòských stromkù, pomoc pøi odvozu vytì¾eného døeva a nakládce na ¾eleznièní vagony, odpoledne v kanceláøi a veèer èasto na šoulaèce nebo na posedech pozorovat zvìø.
®il jsem sice v Újezdì nad Lesy a les pro mne nebyl nièím novým, ale takové hvozdy, jaké jsem poznal na rýznburském polesí, jsem spatøil poprvé. Nádherné obrovské buky, které u nás vùbec nerostly, vysokánské smrky a jedle, divoký horský potok plný pstruhù, paseky s bohatì plodícím maliním a k tomu lesáci, milí lidé, kteøí mne tímto prostøedím provedli a pøedali tolik rad a pouèení – to byla ¾ivotní zkušenost, za kterou jsem ¾ivotu opravdu vdìèný.
Kolik jsem tam jen za¾il veselých i ménì veselých pøíhod, kolik lidských osudù, i pùvodních nìmeckých usedlíkù, poznal! Škoda, ¾e se mi nedostalo literárního nadání, abych mohl alespoò nìco z toho lépe napsat i pro potìšení jiných.
Tì¾ko se mi na konci prázdnin odjí¾dìlo domù, se steskem jsem opouštìl všechnu tu krásu a pøátele a svatosvatì si slíbil, ¾e napøesrok pøijedu zas. To jsem ale ještì netušil, ¾e to bude na déle ne¾ jen na prázdniny.
V roce 1947 toti¾ vyšlo naøízení o tøímìsíèním povinném pracovním nasazení mláde¾e roèníkù 1927 a 1928 v oblasti zemìdìlství a lesnictví. Aby ale nebyla zkrácena výuka na školách, byly do této doby zapoèteny i prázdniny, tak¾e napøesrok jsem zaèátkem èervence s velkou radostí vystupoval zase na oseckém dolním nádra¾í, abych pro¾il pod ruinami hradu Rýznburka další týdny štìstí a nasával tu atmosféru lesáckého ¾ivota a vùni døeva, pryskyøice a jehlièí.
Tak jsem jen drápkem uvízl a propadl na celý ¾ivot lásce k lesu. Co jsem pak ještì tam i jinde
za¾il, o tom zase jindy.
Drazí pstruzi
Nahoøe nad Rýznburkem, na náhorní plošinì vrchu Stropníku, se nacházelo nìkolik rybníèkù nazývaných Nìmci „Schwimmteiche“, ale ¾ádné plovárny to nebyly. Chovali v nich kdysi pstruhy, ale v té dobì u¾ v nich nebyla ani ploutev. Jednoho podzimního dne jsem však pøi šoulaèce, u silnice na Dlouhou Louku objevil jeden, který se nezdál být prázdný.
Jako kluk jsem rád rybaøil v Rokytce pod kolodìjským zámkem, kdysi doèasným sídlem prezidenta Masaryka. Úlovkem ale bývalo tehdy nejvýše pár hrouzkù nebo malá plotièka, a tak mne teï popadla vášeò a touha dostat nìjakého krasavce pstruha. Prut, vlasec, splávek a pár háèkù se v lesovnì našlo a hned následující nedìli jsem se vypravil na lov.
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se pøes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Bøehy rybníèka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keøi èerného bezu a hlohu, tak¾e nezbylo, ne¾ se s prutem, splávkem a ¾í¾alkou na háèku postavit pìknì rozkroèmo na kuláèky, které dr¾ely èap. Sotva jsem nahodil, u¾ jsem zapøáhl pstruha. A jakého, dobrých ètyøicet èísel. Nu, nachytal jsem jich ještì pìt, i kdy¾ u¾ ne tak velkých, ale pak mne posedla vášeò a hami¾nost. Chtìl jsem jich dostat víc, abych pøinesl také nìco do myslivny.
Jen¾e v tom zasáhl asi svatý Petr, proto¾e kdy¾ jsem táhl dalšího, uklouzla mi na mokrém døevì noha a v okam¾iku jsem byl po pás ve vodì a bahnì. Dalo mi to dost práce vyškrábat se i s rybou na bøeh, ale hlavnì jsem byl promoèený a prochladlý, s gumáky plnými vody a navíc se zaèalo stmívat. Vìdìl jsem, ¾e domù bych v takovém stavu potmì nedošel, a tak jsem se pustil do hájovny „Ve Vlèinách“, která byla blí¾ a kde slou¾il hodný a milý Karel Schwarzbeck.
Dopotácel jsem se tam po dobré hodinì, a s úlevou a úlovkem v ruce zaklepal a vstoupil s pozdravem a pyšným: „Hele, co vám nesu!“ Ale vtom by se na mnì krve nedoøezal! Za stolem sedìl øeditel lesní správy z Koš»an, Ing. ®aba. Nejen, ¾e mne neznal, ale spatøil sí»ku se pstruhy, a tak vyskoèil od stolu: „Kdo k sakru jsi, kdes upytlaèil ty ryby? Proboha, já se neodva¾uji chytit v dobì hájení ani ploutev a takovejhle facír nám je tu krade!“
No, trvalo to chvíli, ne¾ to hajný Karel panu øediteli vysvìtlil. To u¾ jsem ale sedìl vysvleèen z mokrých svrškù, ve vypùjèené košili a ve flanelové sukni paní hajné, proto¾e ¾ádné rezervní kalhoty pro mne nemìli.
A co nakonec? Od pana øeditele se mi dostalo dùkladného pouèení o hájení a od paní hajné horkého èaje a peèeného pstruha s bramborem. Dobrou veèeøi jsme všichni spoleènì zapili a hodinku nato jsem ji¾ chrupal v peøinách v podkroví.
Druhý den ráno jsem se s panem øeditelem svezl do Oseka, a po svých a u¾ bez udice a pstruhù, šlapal pìknì do vrchu na Rýznburk, kam jsem dorazil právì k obìdu – paní nadlesní pøipravila bliny. Tak mne ti pstruzi pøišli draho, málem jsem tu koupel odstonal, ale od té doby vím, kdy jsou hájeni a jak chutná to známé ruské jídlo.
Vyprávìnky z lesa a od vody
1 - Lankasterka
2 – Štìdroveèerní host
3 - Obecní strá¾ník a moji první kapøíci
Ludìk «opka
* * *
