V knihovnì
Knihy stály po nìkolik let v polici vedle sebe. Sedal na nì prach, ale ony ho nevnímaly. U¾ léta je majitel nevzal do ruky, neotevøel, nezaèetl se do jejich øádkù. A ony pøesto stály jako vojáci v øadách a èekaly. Mezitím mìly dost èasu se navzájem pøedstavit, dohadovat a vychloubat se cizím peøím.
„Mne napsal bohatý a významný èlovìk, ka¾dý den mu oøezávali tu¾ky.“
„Já jsem psaná švabachem,“ kladla dùraz na ka¾dé slovo nejstarší z nich.
„To mì jeden psal a jeho ¾ena rukopis pøepisovala na stroji.“
„Ale nemáš ani plátìnou vazbu. Jsi pouhý paperback.“
„Nato¾ ko¾enou jako já,“ ozvala se ta nejmenší.
„Kdopak z vás se mù¾e pochlubit, ¾e je napsaný ve verši?“ otázala se ta nejútlejší.
Nikdo jí neodpovìdìl.
„Jsem o lásce,“ cítila potøebu vychloubat se dál.
„Mì nìkdo napsal, ale na titulní stranì nemám jeho jméno. Jako autora uvedli nìkoho úplnì jiného,“ prozradila tajuplnì nìkterá z nich.
„To ti mù¾e být lhostejné. Hlavnì ¾e si tì nìkdo koupil.“
„Neskonèila jsi v drtièce, tak jsi musela být schválená.“
„Mne vydali pod pseudonymem.“
„Tím se chlubit nemusíš. To je bì¾né.“
„Kolik tu¾ek tomu tvému dennì oøezávali?“
„Ani nevím, ale kdy¾ psal tak od rána do veèera a dost rychle.“
„Je tady ještì nìkdo vázaný v kù¾i?“ mìla nejvìtší zájem ta nejmenší.
„Nemyslíš v lidské, ¾e ne?“
Malièké, jako by tím vy»ala políèek.
Nejmenší kní¾ka se otázky zhrozila a ta psaná švabachem vysvìtlila:
„Tato praxe má odborný název antropodermická bibliopegie a praktikovala se u hrdelních rozsudkù v 18. století.“
Proto¾e byla nejstarší, mìla smysl pro detail, jak to její doba vy¾adovala.
„Teï se našla na ulici v Leedsu tøi sta let stará kniha vázaná v lidské kù¾i.“
„Kdo ji tam mohl ztratit?“
„Asi zlodìj.“
„Nebo primitiv, který se nevyznal,“ ozvala se malièká.
„Ty se nad námi nevyvyšuj, beztak je tvá kù¾e jen baladek.“ štípla ji ta schválená.
„Nikdy jsem neslyšela o ¾ádné imitaci,“ bránilo se mròátko.
„Nezále¾í tolik na vazbì jako na obsahu,“ upozoròovala poezie.
„Ale mne si nikdo podle obsahu nekupoval, øíkali, ¾e jsem vázaná v kù¾i.“
A tak se jeden pøes druhého chlubili cizím peøím.
A¾ jednoho dne je jejich pán vzal z police a v ka¾dé zalistoval. Témìø v ka¾dé. Nìkterou jen otevøel, podíval se do ní a zaklapl. Jinou ani neotevøel a odlo¾il ji stranou. Všechny knihy se ocitly na jedné hromádce, a¾ na jednu. Pán je vlo¾il do igelitek a ulo¾il do kufru auta. Zajel s nimi k supermarketu, pøímo ke kontejneru. Otevøel víko a všechny je tam vysypal.
„Vysmívaly jsme se jí…, ¾e je jen imitace… a ona jí nakonec ta ko¾ená vazba zachránila ¾ivot,“ vzlykaly jedna pøes druhou a ta s odtr¾enými deskami se dokonce dala do pláèe.
