Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
Babibajky * (21) *
Byl jednou takový zvláštní podlouhlý sešit v èerných deskách, a kdy¾ se otevøel, mìl úplnì jiné linky ne¾ sešit, do kterého píší dìti ve škole i doma úkoly. Linek bylo v¾dycky pìknì pìt pohromadì a normální písmenka by se do nich ani nevešla. Hem¾ilo se v nich plno èerných puntíkù, nìkteré mìly dokonce i praporek. Puntíky byly nejspíš hodnì rozverné, proto¾e si hopsaly po rùzných linkách a málokdy byly dvì pohromadì. Ka¾dý pìtiøádek hlídal jakýsi velice pokroucený znak, kterému se øíkalo houslový klíè. Nafukoval se tam, jako by byl bùhvíjak dùle¾itý.
Taky ¾e byl! Bez nìho by všechny ty puntíky nedávaly smysl, a kdo ví, jaké zvuky by vyloudil na kytaøe kluk, který na ni brnkal právì podle tìch puntíkù v notové osnovì.
* * *
Byla jednou jedna malá holèièka, která bydlela ve velikém mìstì plném vysokých domù a z okna se dívala na jiné domy, mezi kterými jen sem tam byl kousek zelenì. Ani poøádnì nevìdìla, jak vypadá takový jarní tulipán a jak voní jasmín, a kdybyste se jí zeptali, jak pozná, ¾e dub není lípa, neznala by odpovìï. U¾ ji nebavilo dívat se na kvìtinky jen do kní¾ek a stromy v parku vidìt jen z okna auta. Tak dlouho ¾adonila a prosila a slibovala, a¾ koneènì uprosila rodièe, aby si taky trochu odpoèinuli od práce a jeli se podívat za babièkou a dìdou, co bydleli daleko a ještì dál za mìstem.
Koneènì se autíèko dokodrcalo cestou mezi poli a loukami a remízky k chaloupce jako z pohádky. Stála uprostøed zahrady, kde všechno bylo v plném kvìtu a z rozmanitých barev a vùní šla a¾ hlava kolem.
Urèitì vám nemusím ani øíkat, ¾e se z malé holèièky za nìkolik let stala proslulá zahradnice.
* * *
Jen se tìšte, mlsálkové, co vám tady chystám za pøekvapení! Ètyøi myší ocásky, trochu hadího jedu, dva sušení netopýøi, pìt bodlinek je¾ka, který zimu prospal pod šípkovým keøem, jedna vypasená ropucha, hrst ¾í¾al z loòského kompostu, sušený lipový kvìt, koøen mandragory, pár kapek výta¾ku ze semen klanoprašky, to vše prudce svaøit v domácím kalvádosu, pøidat litr aqvy destilaty a pomalièku za stálého míchání probublávat nìkolik hodin.
Copak, copak, nìjak blednete! ®ádné obavy, je to kouzelný nápoj, jen pár kapek staèí, abyste byli silní jako Bivoj, nikdy neonemocnìli, nikdy z nièeho nemìli strach a stali se neviditelní na tak dlouho, jak budete potøebovat. Nikdo nemá odvahu se napít?
Tak dost legrace, zeleninová polévka je na stole a krásnì voní!
* * *
Tak to vám jednou v jednom hlubokém lese bydlela na silné vìtvi nejstaršího dubu stará sova. Byla tak stará, ¾e si u¾ ani nepamatovala, jaké to bylo, kdy¾ poprvé vyletìla z hnízda. Zato si dobøe pamatovala, jak se vypravila do svìta na zkušenou a našla si podnájem na pùdì staré univerzity. Po nocích chytala myši a ve dne sedávala v koutku okna a pozornì sledovala pøednášky. Nemusela si nic zapisovat, mìla výbornou pamì» a velikánskou chu» se všechno nauèit.
Po prapøedcích zdìdila pøesvìdèení, ¾e sova bez vzdìlání je jen pùl sovy a co má jednou v hlavì, jí u¾ nikdo nikdy neukradne. No, a proto¾e si svoje vìdomosti nenechávala jen pro sebe a poradila ka¾dému, kdo ji o radu po¾ádal, mìla mezi obyvateli lesa tu nejlepší povìst. Proto ji lesní spoleèenství jednohlasnì zvolilo do èela senátu.
* * *
Kdy¾ se starý rybáø vydal nalovit si nìco k veèeøi, tajnì doufal, ¾e se mu podaøí chytit zlatou rybku. Místo aby dával pozor na splávek, pøemýšlel, o co by ji po¾ádal, ne¾ by ji zase pustil zpìt. Pøedstavoval si velkou bílou jachtu, jak brázdí azurové vlny, krásný dùm v ještì krásnìjší zahradì, tuèné bankovní konto a k tomu mladou, spanilou a pøívìtivou ¾enušku místo ubrblané babky.
Úplnì zapomnìl, ¾e rybka splní jen tøi pøání, tak¾e on by zcela urèitì zùstal starý a nabytých pokladù by si skoro neu¾il. To dá pøece rozum, ¾e peníze by mu spanilá ¾enuška prošustrovala s nìjakým mladíkem, a pokud by mu neprodala støechu nad hlavou, nudil by se v krásném domì sám se sebou a koukal, jak se na tøpytivých vlnách prohání veselá spoleènost na jeho jachtì.
Zatím co tak snil, vùbec si nevšiml, ¾e návnadu mu ryby dávno ozobaly, zpod hladiny ho pozorují a mají z nìho legraci.
Byla jednou jedna malá holèièka, která bydlela ve velikém mìstì plném vysokých domù a z okna se dívala na jiné domy, mezi kterými jen sem tam byl kousek zelenì. Ani poøádnì nevìdìla, jak vypadá takový jarní tulipán a jak voní jasmín, a kdybyste se jí zeptali, jak pozná, ¾e dub není lípa, neznala by odpovìï. U¾ ji nebavilo dívat se na kvìtinky jen do kní¾ek a stromy v parku vidìt jen z okna auta. Tak dlouho ¾adonila a prosila a slibovala, a¾ koneènì uprosila rodièe, aby si taky trochu odpoèinuli od práce a jeli se podívat za babièkou a dìdou, co bydleli daleko a ještì dál za mìstem.
