Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

JSEM MLADÁ... JSEM ZDRAVÁ A SILNÁ... (1/2)

 
Nemocnièní okénko
 
Do slabého podvìdomí dorá¾elo zelenavé svìtlo a jako z veliké dálky slyšela slabý bzukot pøístrojù. Velice èerstvý, klimatizovaný vzduch intenzivního oddìlení se zdál zrovna nabitý kyslíkem a desinfekcí. V oèích cítila veliký tlak, jako by je nìjaká neznámá síla tlaèila z dùlkù. Všechno plavalo v mlze. Snad nepøišla o zrak?
Kdy¾ se jí podaøilo podruhé otevøít oèi, velice nejasnì vedle sebe rozeznala monitor kontrolující køivku EKG a krevního tlaku, podobnì jako dechovou frekvenci, stav okyslièení organismu a nìkteré další funkce. Pohledem na kontrolní panel mohli lékaøi snadno a rychle zjistit, zda jsou zobrazované velièiny v normì. Vlnovité linky v barvì zelené a oran¾ové se válely jedna pøes druhou, zdvíhaly se a opadávaly.   
Veliké hodiny naproti lù¾ku ukazovaly 16 hodin. Operace zaèala v devìt, jak dlouho vlastnì trvala? Nedaøilo se jí to vypoèítat, zato z veliké dálky uslyšela doktora.
 

„To je ta, cos mi o ní vyprávìl?“
 
„Jo. Dostal jsem od ní knihu. S vìnováním.“
 
„V èeštinì? Pìkná pitomost. Nebudeš jí rozumìt.“
 
„Naopak! Dám si ji do knihovny. Jako raritu.“
 
Chtìla se usmát, ale jenom jí zacukalo v koutcích, mo¾ná ani to ne. Kdyby jí radši øekli, co to má s nohama? Man¾ety na kompresních punèochách se pravidelnì napínaly a pomocí pumpy procvièovaly èinnost a ¾ilní systém nohou od stehen po kotníky a zase vzhùru. Infuze do ní neustále pøivádìla léky tlumící bolest bièující bezvládné tìlo. Tak asi takhle vypadá výrok „pacient je stabilizovaný“ v praxi.
 
„Operace se podaøila...“ Profesor nad ní se povzbudivì usmíval, ale jeho oznámení nekonèilo teèkou.  ´Ale´na sebe skuteènì nedalo dlouho èekat. „...Ale máte pøíliš køehké kosti, není jisté, zda udr¾í dlahy a šrouby...“ Co zas bylo tohle? Cítila, jak padá. Ještì jedna taková operace by u¾ byla nejspíš nad její síly. Køivky na monitoru vzlétly a bez varování utichaly v lehkém... lehounkém vlnobití.
 
Doktorovo „rychle... schnell...“ pøicházelo z veliké dálky, mo¾ná u¾ z druhého bøehu.
 
Propast byla hluboká. Èernoèerná tma a pak u¾ nic. Dostávala transfuzi. Jednu a druhou. Znamenalo to, ¾e se teï s jinou krví stane i jiným èlovìkem? Co kdy¾ u¾ nikdy nebude chodit? A vidìt? Ale zázraky se stále ještì dìjí.
 
***
 
Ubìhly jeden dva dny, celé jsem je prospala, ale i ten další se cítím k smrti bolavá, vysílená a slabá. O to víc musím obdivovat tu babèu. Právì ji pøivezli po ètyøhodinové operaci cysty v bedrech. Ještì v polospánku, hlasem zastøeným narkózou se èehosi nesrozumitelnì do¾aduje.
 
„V¾dy» ještì spíte,“ reaguje tlumenì sestra a dál se domlouvá s ošetøovatelem. „So eins-zwei-drei und ´in bloc´“... Rutinovanì nadzvednou tìlo vydané jim na milost a jako kládu - ´in bloc´- pøekulí z provizorního lù¾ka na postel. Jsme oddìlené lehkou stìnou, ale vím, ¾e teï babèe znovu mìøí teplotu a tlak, dávají injekci a natahují gumové punèochy. Infuze neslyšnì odkapává a obèas tiknou nìjaké pøístroje.
 
„Kde mám brýle? Nezapomnìla jsem tam brýle?“ ozve se šišlavì do tmy.
 
„Ty jste na sále nemìla, všechno je v poøádku, buïte bez obav, všechno máte tady...“ Bez obav, to se lehko øekne, ale kde má zuby? Dobøe ví, ¾e jí bez nich není rozumìt a kromì toho má hlad, tak proè jí je nenasadí?
 
„Teï zuby nepotøebujete, na ty je dost èasu ráno, teï musíte spát a nabrat sílu.“ V to pevnì doufám i já, babèa usne a dá pokoj. Hlas za plentou si netrpìlivì odkašle.
 
„Ale já mám hlad teï. Hlad a ¾ízeò. Kde mám zuby?“  
 
„Tak brzy po narkóze by vám bylo jen špatnì, nejlepší léèitel je teï spánek,“ odtuší sestra a pokraèuje ve své práci.
 
Do pìti minut spí jako beránek, zívnu a v duchu se pøenesu o pár dnù nazpìt. Nejen¾e jsem po operaci nemìla hlad, jídlo ani cítit nemohu ještì dneska, a kdy¾  spolknu špièku rohlíku, je to sláva.  
 
„Mù¾u pro vás ještì nìco udìlat?“ zeptá se sestra na odchodu. "Máte bolesti?“  
 
„Jen z hladu!“ ozve se lakonicky ze tmy. To u¾ tuším, ¾e takhle to mù¾e  pokraèovat celou noc.  
 
„My vám nìco pøipravíme. Nìco studeného,“ vzdává se sestra.
 
„Nepotøebuju ´nìco!´ Kdy¾ u¾ studeného, tak nejlépe oblo¾ený chlebíèek. Radìji dva.“
 
Propadnu se do neklidného spánku. Probudí mì cvakání pøíborù a bouchání sklenice. To se mi snad zdá? Nevìøím uším, ale spokojené pomlaskávání nemù¾e být nic jiného, babèa si nezakrytì a bez ostychu pochutnává.
 
„Øíkala jsem, ¾e vám bude špatnì,“ ozve se starostlivì sestra pøivolaná zvonkem a blikajícím svìtlem nade dveømi. „Máte bolesti? Jak silné?“
 
„Silné potøebuju jedinì presso,“ zahuhlá hlas, vykašlávající zbytky narkózy. Po kávì následuje pøání dojít si na WC, nebude pøece chodit na noèník jako nìjaká baba!
 
„Ještì nesmíte vstávat. Nemáte stabilizovaný tlak, dáme vám hrneèek,“ nì¾nì domlouvá sestra. Zbyteènì.
 
***
 
K ránu mì nanovo probudilo tiché, ale neúnavné klapání, to mohla být jedinì babèa z minulé noci.
 
„Køi¾ník potopen!“ hlásí hrdì a dál na malém poèítaèi sestøeluje lodì. „Zatímco vy se tu povalujete a bùhví o èem mudrujete, nastøílela jsem u¾ sto padesát bodù!“ Lhostejnost vùèi takovému oznámení si vy¾ádá dodatek: „...Takové hry toti¾ bystøí mozek!“ 
 
Tak teï mì babèa knokautovala!
Noc co noc mì navštìvují Jezinky a ráno pak skuèím mu¾i do sluchátka. Stydím se za ty chvíle slabosti, ale nedoká¾u se ovládnout, úzkost je silnìjší. Co se mnou budou doma dìlat? Mu¾ má léta a obì dcery velké rodiny. Pøipadám si nemohoucí, bezbranná a zbyteèná. Le¾ím se šesti titanovými šrouby a dvìma dlahami v zádech jako brouk Pytlík, bez síly a neschopná se bez pomoci tøeba jen posadit. O to milejší je povzdech našich: U¾ abys byla doma!
„Co chcete, to je páteø, ale vypiplali jsme tu ka¾dého, vypipláme i vás,“ uklidòuje mì s úsmìvem sestra.
 
Ranní vizita probíhá jako obyèejnì, suita sestøièek s notebuky na pojízdných stojanech pøedèítá zprávu o prùbìhu minulého dne a noci a zaznamenává lékaøovy poznatky a pøíkazy. Ka¾dá z ošetøovatelek má jiný úkol, ale všechny z monitoru neustále nìco pøedèítají a zapisují. Nevycházím z údivu. Dokázali by lékaøi bez poèítaèù vùbec ještì ordinovat? Zdají se spokojeni. Operace se podaøila, pacient v mrákotách.
Chirurg zkušeným grifem testuje cit v nohách a polehtá mi chodidla, tohle je spolehlivý ukazatel. Mne ale zajímá nìco jiného: „Co kdy¾ kosti šrouby neudr¾í, co pak?“
 
„Znovu to otevøeme a zacementujeme,“ za¾ertuje profesor s úsmìvem, který mì má  povzbudit, ale v dané chvíli pùsobí ironicky. „V¾dycky se najde východisko,“ dodá a znovu se široce usmìje. Dívám se na vìhlasné ruce vyhlášeného specialisty, ale mizerného psychologa, který mi déle ne¾ šest hodin s pomocí operaèní lupy uvolòoval zdrchané nervy v míšním kanále a stabilizoval obratle témìø po celé délce a¾ do oblasti køí¾e a z koutkù mi nezadr¾itelnì teèou slzy. Nebylo vìcí lékaøù, aby mì vèas poslali na vyšetøení lámavosti a síly kostní døenì? Jak to má laik vìdìt?  
 
„Z internetu! Takové vìci se dnes pøece dovíte z internetu,“ pouèí mì babèa.
 
***
 
Koneènì vidím u¾ opìt normálnì, oèi se sice ještì velmi rychle unaví, ale otoky krevních cév zmizely. V posledních dnech jsem párkrát ztratila vìdomí, tohle dìlá lékaøùm vìtší starost. Cak! Prostì tak, a bylo! Pøijela sestøièka z neurologie s elektroencefalografem, marnì se bráním, ¾e to bude jen tlakem. Starostlivost a péèe celého týmu od lékaøù a sester po posledního ošetøovatele a lapiducha je dojemná. Všechno zaèíná úsmìvem a neskonalou trpìlivostí.  

„Bylo to skuteènì tlakem,“ oddychne si po vyšetøení lékaø a naøídí èastìjší kontrolu. Horší jsou splíny a ovšem bolesti, to je vra¾edná kombinace, která èlovìku nedá spát. Za bolest si mohu sama, od ètvrtého dne po operaci, hned, jak se tím cítím jen o trochu líp, léky omezuji, nìco pøece musí èlovìk vydr¾et? I tak mi jich zbývá ještì a¾ moc. Léky na obnovu kostní døenì, na ochranu ¾aludku, proti zánìtu i anemii a hromada dalších. A¾ moc chemie, se kterou se bude tìlo ještì hodnì dlouho vyrovnávat. Podle lékaøù není dùvod k obavám, ale a¾ se objeví zvýšené jaterní testy, mù¾e být pozdì.

***

„Jak se cítíte? U¾ je to lepší, ¾e? Vidíte, co dìlá morfium!“ raduje se dalšího dne pøi vizitì internista.   

„Morfium? V noci - ta náhlá úleva a bla¾enost, to bylo morfium? Chci nìco vydr¾et, chci vìdìt, ¾e jsem na svìtì! Odmítám... Vyprošuju si...“ Další slova by se utopila v pláèi, nebýt toho, ¾e na nemocnièním stolku zazvonil telefon. 
„Jerry? Jsi to opravdu ty?“ vzlyknu do sluchátka. „A kdo jinej? Jerry – zvíøe. Jdu se ujistit, ¾e ¾iješ a dbáš na moje rady. Tak zaprvé: Neposlouchat doktory! Nejlepší doktor jseš ty sám. Zadruhé: Neládovat do sebe zbyteènou chemii. Zatøetí: Nepodléhat splínùm a náladám.“ Jerry se rozøehtá hlubokým klukovským smíchem neotøesiteného optimisty.

 
 

„Ale proè volám: Objevil jsem novej lék, DMSO, znáš to? Jasnì ¾e ne! Veterináøi tady v Kanadì ho u¾ s úspìchem testujou na prasetech. Èlovìk je na ni¾ším ¾ebøíèku ne¾ zvíøe, zaèal jsem ho brát a cejtím se skvìle! Posílám ti ho expres, je na všechno! Kdy¾ ti budou tvrdit, ¾e nemá potøebné klinické zkoušky, nevìø jim!“ Musela jsem se usmát, tak tohle je celý Jerry, mùj bráška.
 
Znovu mì pøemù¾e milosrdný spánek. Do kalného rána mì vytáhne netrpìlivé mumlání a pokašlávání. „Mluvíte prej anglicky? Nevíte, co znamená night butterfly? Zaèíná na -es. Nápovìda: Jeho domovem je Afrika a jihozápadní Asie. Odtud však ka¾doroènì létá daleko na sever do celé Evropy...“
 
„Night Butterfly? Myslíte noèní motýl? A na es? Znám jedinì lišaje a otakárka.“
 
„Nemyslím nic, já se ptám! Mluvím anglicky já nebo vy?“ odsekne hlas a nakvašenì pokraèuje: „Køí¾ovky udr¾ují v èilosti mozek, tady budete mít nejspíš co dohánìt.“  S povzdechem souhlasím a znovu zavøu oèi. Babèa po mnì mrskne nedoluštìnou køí¾ovkou, ale já dál zplihle le¾ím, bílé tváøe k nerozeznání od barvy postele a povadlé jako sukýnky kdysi èerveného vlèího máku zkropeného pøíliš tì¾kým deštìm. Ještì poøád jsem pøipojená na katetr a z druhé strany jsou tenkou hadièkou odvádìny z rány kapièky krve. Babèa u¾ ovšem sebejistì pøechází po pokoji a v oèekávání návštìvy se dává do gala, fénuje vlasy a líèí do ruda úzkou èárku rtù. Kdyby tušila, jak neomylnì ta èárka prozrazuje, ¾e nìco málo má u¾ za sebou, asi by s tou rumìlkou šetøila. Telefon na jejím stolku zvoní a vyzvání a babèa celý den švitoøí do sluchátka. 
 
„Moji bývalí, pøítomní i budoucí,“ hlásí mi s omluvou, ale pýcha v hlase není k pøeslechnutí. „Nastøílela jsem svým chlapùm tolik paro¾í, ¾e by leckterý sbìratel trofejí moh závidìt. Zato u vás je nìjaký ticho,“ dodá s výèitkou na adresu telefonu. „U¾ jsem vám øíkala svoje krédo? Mnohokrát se mi osvìdèilo, opakujte se mnou: Jsem zdravá, mladá a krásná!“
 
Dívám se nevìøícnì na její vlasy prokvetlé šedivými prameny trèícími kolem hlavy a la Einstein a tváø plnou vrásek. Babèe svítí v oblièeji ¾ivé oèi, ale ty nezachrání všechno. Mùj pohled nezùstane bez povšimnutí.
 
„Milovat se musí neustále a v ka¾dém vìku. Trochu mi ti moji chlapi udìlali prùvan v krajinì srdeèní, ale ka¾dá zábava nìco stojí! V¾dycky jsem si pøála zemøít mladá a v plné síle. A¾ nebude u mì zvonit telefon, bude na èase odejít, nemyslíte?“
 
Pokraèování zítra…
 
Blanka  Kubešová 

* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 09.11.2015  09:55
 Datum
Jméno
Téma
 09.11.  09:55 Alena
 05.11.  15:38 ferbl
 05.11.  12:42 JaninaS
 05.11.  12:06 Ivan
 05.11.  08:51 Helèa
 05.11.  08:02 Von
 05.11.  07:51 kusan
 05.11.  07:33 Václav Gratuluji...