Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Povídání o èlovìku

 
Povídání o èlovìku, který se jako blesk z èistého nebe objevil u našich vrat. Nejsem rasista, vìøím v dobro èlovìka. Nesnáším podrazy, nesnáším úlisné chování, nesnáším faleš. Jednou z vlastností nás seniorù, kteøí nemají ¾ádná vnouèata, je pocit, ¾e nám chybí dostateèný kontakt s lidmi. Naše dìti na nás nemají èas, èemu¾ se v dnešní dobì nelze divit. I my jsme jako mladí zøídkakdy odpovídali pøedstavám našich rodièù, proè jim tedy dnešní chování zazlívat. Z nedostatku kontaktù èasto navazujeme známosti se všemi, kteøí jsou ochotni nás vyslechnout, kteøí mají èas si s námi povykládat, kteøí nás budou znát i zítra. Já s radostí vítám ka¾dé zastavení s kdekterou známou èi neznámou osobou, kdy¾ jdu na nákup. I mùj man¾el co chvíli lelkuje pøed brankou zahrádky a vybavuje se kde s kým. Rosteme pomalu do podoby všech nìkdejších figurek naší ulice, které mne jako mladou holku nesmírnì rozèilovaly: “Mami, pøedstav si, ta stará Chlupka zase stojí pøed brankou a èumí.  Zdravila jsem ji, ale neodpovìdìla.  Za ka¾dou brankou trèí nìjaká stará baba a furt by se chtìly vybavovat. Kdo, má v dnešní dobì prosím tì èas s nìkým kecat?“ Stále slyším svá slova pøi konverzaci s rodièi.  Jak se všem dnes omlouvám. Nezadr¾itelnì rosteme do jejich podoby, a» se nám to líbí, nebo ne.
 
Kdy¾ jsem šla onehdy domù z pošty, pøed brankou stál nìjaký pán a bavil se s man¾elem. Byl menší postavy, celkem štíhlý. Èerné, kudrnaté vlasy poházené sem tam støíbrnou nitkou, rozesmátá tváø, veselé, šelmovské oèi. Øeè šumìla dopolední ulicí jak bystøina rychle tekoucí strouhy, oba se smáli nìjakému šprýmu a mìla jsem dojem, jakoby se znali odjak¾iva. On pozdravil mne, já pozdravila jeho a šla domù. Po hodné dobì pøišel pantáta a na moji otázku odpovìdìl:
„Ne, já ho neznám. Dnes se se mnou zastavil poprvé. Ptal se, jestli nemáme nìjaké ¾elezo, nebo nìco, co nepotøebujeme a on by to mohl nìkde prodat.“
 
Odfrkla jsem: “No jo, co se dá èekat od cigána,“ a tím to pro mne skonèilo. Uplynulo asi ètrnáct dnù a v poledne, kdy chodí mu¾ pravidelnì døímat, nìkdo zvoní. Šla jsem otevøít. Otevøu a ejhle. Cigán. Hned mi zaèal tykat, jako by se nechumelilo.
„Kde máš starýho?“
„ Spí.“
 
Vozejk, se kterým pravidelnì objí¾dí ®idenice, stál opodál. V nìm pár kouskù starého ¾eleza. „Nemáš nìjaké ¾elezo? Já bych se kouk do sklepa.“
„Hele, ty se nikam koukat nebudeš, nic nemáme. Poèkej, a¾ pojedeme na zahradu, nìco ti tam najdu.“
„Tak jo.  A nemohla bys mnì puèit dvacet korun, já ti to vrátím.“
„Ty seš fakt bo¾í, copak kradu? Já su dùchodce.“
„Tak aspoò malou štamprlièku. Mnì je hrozná zima.“
„Tak jo, poèkej.“
 
Peèlivì jsem za sebou zavøela dveøe a šla hledat koøalku. Trpìlivì stál za plotem. Zpoèátku jsme si mysleli, ¾e se bojí našich dvou psù, kteøí pøi ka¾dém šustnutí dìlají pekelný rámus.
Po chvíli pøináším flašku a sklenièku a dám mu zavdat.
„Hele, do druhé nohy ti nedám, ta sklenièka byla velká, a» sebou nìkde nesekneš.“
„Tak dobøe, seš hodná, dìkuju ti. Ahoj!“
„Ahoj.“
 
Zavírám za sebou dveøe a on odjí¾dí. A pak se tu objevoval co chvíli. Nìkdy dostal dvacku, nìkdy štamprli, nìkdy kus starého ¾eleza. Co mne na nìm fascinuje je zjištìní, ¾e i mezi jeho lidem jsou rozdíly jako mezi námi. Kdykoliv pøijde a zazvoní, v¾dycky o všechno poprosí a za všechno podìkuje. I kdy¾ máme nìkdy pøed domem ¾elezo a ostatní sbìraèi ho prostì seberou, on jediný se pøijde zeptat, jestli si ho mù¾e vzít.
 
A to ho tam máme nachystané tøeba pro sebe k odvozu. Nìkdy loni øíkám man¾elovi:„Ty, hele, mìli bychom koupit malej mra¾ák. Kdy¾ vyjíme ten velkej a není u¾ do nìho moc co dát, hodil by se nìjakej menší.“ Ale nikdy jsme se k tomu nerozhoupali. V¾dycky se našlo nìco dùle¾itìjšího, kam vrazit peníze. A¾ jednou pøišel ta»ka celý natìšený, ¾e jeho kamarád Ivan chce prodat barák a tak ¾e mu dá mra¾ák a lednièku.
 
Øíkám:„ Na co prosím tì lednièku, dy» máme. Ale mra¾ák? Ten by se hodil. Jak je velkej?“ „To nevím, neptal jsem se. Pudu ho zmìøit.“ A šel. Zjistila jsem, ¾e není o moc menší, ne¾ ten náš. Ale co, zkusit se to mù¾e. Jen¾e kam ho dát? Nikde není ¾ádné místo. Od nepamìti fungujeme jako sbìraèi. Co kdo nepotøebuje, strèí k nám. Èím víc jsem o celé transakci pøemýšlela, tím hloupìjší se mnì to zdálo. Nakonec jsem rezolutnì prohlásila: „Ten krám musí z domu. To celé je k nièemu. Nebudem si kazit vánoce pøemejšlením, kam to monstrum strèit.“ A to jsem zapomnìla podotknout, ¾e pøi jeho transportu ta»ka málem vypustil duši. Nevím, jak to funguje jinde, ale u nás, kdy¾ je potøeba nìjaká namáhavá práce, tak nikdo nemá èas. A kdo má èas, radìji se zdekuje, aby se po nìm nechtìlo pomoct. Ostatní mají nemocná záda, rozhašené plotýnky, bolavé všechny oudy, pøípadnì „x“ dalších neduhù. Nakonec pomohl syn naší sousedky. Zapla» pán Bùh, ¾e má ty syny dva a kdy¾ nemù¾e jeden, obìtuje se druhý. Nesli to v rukách, asi 300m. Strèili to k nám do chodby, pøed kuchyni. Tím pádem nešly otevøít dveøe od skøínì a všechno se jaksi zkomplikovalo. Ale proè ne, ¾ivot je vùbec samá komplikace a v¾dycky to nìjak dopadne.
 
A pak pøišel cigán Karel. Zaútoèili jsme na nìj oba dva. „Ty Karle, nechceš mra¾ák? Dáme ti ho zadarmo. Mù¾eš si ho prodat. Umyla jsem ho a je moc pìknej.“ Chvíli se ošíval, pak se poškrabal ve svých kudrnách a øekl: „Ste mí kamarádi, já vám pomù¾u a vezmu si ho. Domluvím se s kámošem a zítra si pro nìho pøijedem.“ Zpeèetili jsme naši domluvu poøádným fr»anem a já jsem se radovala, ¾e ten krám zmizí z domu. Jen¾e „ouha“. Do rána napadalo nìkolik centimetrù snìhu a bylo to. Zaèalo snì¾it a mrznout a Karel nešel a nešel. Ubìhlo asi 14 dnù. Nadávala jsem nejprve v duchu, pozdìji i nahlas: “Já toho Karla pøerazím jak hada. A¾ se tady vobjeví, zakroutím mu krkem! Já mu dám fr»ana, já mu dám dvacku. Had jeden proradnej….“ Po 14ti dnech zaèala obleva a pøijel Karel s dvoukolákem. Ale bez kámoše. V ten moment nám nic nevadilo. Pozvali jsme ho dál a pomohli mu nalo¾it ten zpropadený mra¾ák na dvoukolák a tu nádheru odvezl. Celý š»astní jsme se doma dohadovali, jak s ním asi nalo¾í, pøípadnì za kolik ho støelí a co bude dál. Øíkám: „Ty tato, kolik von má asi rokù? Vypadá docela mladì, ale ten jeden zub, co má v puse mnì mate.“
 
Je to zajímavé. Vìtšina lidí, kteøí nemají zuby, mají dovnitø propadlé tváøe, ale Karel ne. Pøi øeèi mu z pusy hrdì trèí špièák, jakoby svìtu hlásal, ¾e ještì nepatøí do starého ¾eleza. Pøišel za dva dny a øíkal jaké peripetie s tím krámem mìl. Nikdo ho prý nechtìl, ¾e je moc veliký, a¾ nakonec si ho nechala jedna rodina za tøi stovky. Tata mu podìkoval a øekl, ¾e mu tu námahu nìjak vynahradí. Karel mávl rukou: „Kamarádi si pøece musí vyjít vstøíc.“ A zase ubìhlo pár dní.
 
Nevím, jak se porovnají jiné ¾eny dùchodkynì se svými partnery dùchodci, ale mnì obèas tata leze poøádnì na nervy. Kdy¾ je špatné poèasí a on nemù¾e pracovat na dvorku a vyrábìt všem našim kamarádùm a kamarádkám ptaèí krmítka, sedí v kuchyni a vjednom kuse do mne reje. A tak mu jednou povídám: „Ty tato, di s tìma psama ven. Nevidíš, jak se na tu procházku celé tøepó?“ Jak se øekne „jde se ven“, psi zaènou štìkat a dorá¾et na dveøe. „A pøijïte a¾ v jedenáct, a» mù¾u v klidu dovaøit obìd.“
 
Moc se mu nechtìlo, ale nakonec šel. Vrátili se nìco pøed jedenáctou: „Zatím nedávej obìd na stùl, vezmu vozék a pojedu pro ¾elezo. Nìkdo vyhodil u školy karmu a nìjaké trubky, tak pro nì pojedu a pak to dám Karlovi.“ A zmizel i s vozíkem. Dovezl toho hezkou hromadu. Povídám: „Dé to za dveøe, nebo to nìkdo èmajzne, ne¾ pøijde cigán!“ Domluveno, udìláno. ®elezo trèící z radiátoru, které bylo souèástí té hromady nešlo ohnout, tak se na to musela vzít pilka na ¾elezo, ale nakonec jsme milou hromadu strèili za domovní dveøe do chodby. Za dva dny pøišel Karel. Po otevøení dveøí jsem uvidìla podivnì smutnou tváø za brankou pøedzahrádky.
 
„Karle? Tebe bolej zuby?“
„Néé, ale nic jsem nikde nenašel.“
 
Dvoukolák, jakoby s nìmou výèitkou, stál opuštìný o dva baráky ní¾. Øíkáme Karlovi: “Karle, chceš ¾elezo?“
„Vy òáký máte?“
„Jóóó, máme.“
„Pøitáhni sem ten zatracenej vozejk a mù¾eš si to nalo¾it.“
 
Hledìl jako vyoraná myš. „To máš za to, ¾es nás zbavil toho zatracenýho mra¾áku“ øíká mu  mùj mu¾. Koktal, ruce se mu tøásly, jako bychom mu dávali zlaté tele, nevìøícnì kroutil hlavou. Byla toho pìkná hromada. S rozjaøenou tváøí odjel.
 
Za pár dnù se objevil a povídá man¾elovi:„Ty Ríšo, moja øíkala, ¾e to není mo¾ný, ¾e bílý gad¾o dovezl cigánovi ¾elezo. Vona tomu vùbec nechtìla vìøit. Ty seš fakt frajer. A¾ jednó budu mít peníze, pøekvapím tì. To budeš kókat. Já vás mám rád. Ste moji kamarádi.“ Š»astnì se smál a my s ním. Furt si opakoval: „bílý gad¾o je štramák“.
 
Co si myslí sousedi, to nechci vìdìt, ale pozvat ho domù na kafe mám strach. Rádi ho vidíme a kdyby nemìli cigáni tak špatnou povìst, urèitì by byl našim dobrým kamarádem.
 
Irena Atzlerová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 15.10.2015  12:33
 Datum
Jméno
Téma
 15.10.  12:33 Ivan
 14.10.  14:43 janina
 14.10.  11:34 Von
 14.10.  10:49 Zdenka
 14.10.  10:08 kusan
 14.10.  09:52 ferbl