Povídání o èlovìku, který se jako blesk z èistého nebe objevil u našich vrat. Nejsem rasista, vìøím v dobro èlovìka. Nesnáším podrazy, nesnáším úlisné chování, nesnáším faleš. Jednou z vlastností nás seniorù, kteøí nemají ¾ádná vnouèata, je pocit, ¾e nám chybí dostateèný kontakt s lidmi. Naše dìti na nás nemají èas, èemu¾ se v dnešní dobì nelze divit. I my jsme jako mladí zøídkakdy odpovídali pøedstavám našich rodièù, proè jim tedy dnešní chování zazlívat. Z nedostatku kontaktù èasto navazujeme známosti se všemi, kteøí jsou ochotni nás vyslechnout, kteøí mají èas si s námi povykládat, kteøí nás budou znát i zítra. Já s radostí vítám ka¾dé zastavení s kdekterou známou èi neznámou osobou, kdy¾ jdu na nákup. I mùj man¾el co chvíli lelkuje pøed brankou zahrádky a vybavuje se kde s kým. Rosteme pomalu do podoby všech nìkdejších figurek naší ulice, které mne jako mladou holku nesmírnì rozèilovaly: “Mami, pøedstav si, ta stará Chlupka zase stojí pøed brankou a èumí. Zdravila jsem ji, ale neodpovìdìla. Za ka¾dou brankou trèí nìjaká stará baba a furt by se chtìly vybavovat. Kdo, má v dnešní dobì prosím tì èas s nìkým kecat?“ Stále slyším svá slova pøi konverzaci s rodièi. Jak se všem dnes omlouvám. Nezadr¾itelnì rosteme do jejich podoby, a» se nám to líbí, nebo ne.