Pokutní louka

Když Tonka došla ke kamennému mostku, za kterým se Doubravka točila v hluboké tůni, opřela se o parapet, aby si nadlehčila na zádech nůši zeleného. Podívala se k Žabokrcké hrázi, do aleje mladých dubů a přišla k ní vzpomínka na Lojzu. Cípem zástěry si vysušila slzy. Večery tajných schůzek byly v nenávratnu a Tončin milý bůhvíkde.

Vtom řeka ztlumila hukot, pod mostkem začvachtalo a z tůně se ozval nepodařený hlas. Táhl se, jako když nabírá medu a cinklo v něm, jako když brousí nožík.
„Pročpak žneš a hrbíš hřbet po mezích? Tady na louce bys přišla k hotovému.“
„Fuj!“ odplivla si Tonka, která měla pro strach uděláno. „Nestydíš se navádět poctivou ženskou ke krádeži?“
„Jen by sis vzala, co ti náleží,“ zaskřehotalo znovu z vody.
„Jakpak může nějaká obluda z rákosí vědět, co mi patří?“ zajímala se Tonka a zvědavě natáhla uši.
„Copak nevíš, kdo je tady toho pánem?“ ukázal vodník až ke splavu. „Tahle louka patří sedlákovi Hořenovi z Malče.“
„To ví přece každý.“
„A každý taky ví, kdo dal tvého Lojzu naverbovat.“

Tonce se zatočila hlava, div že jí nespadla nůše do vody. Hubo jedna nevymáchaná, chtěla si ulevit, ale vtom začala přemýšlet, rozvažovat a uznala, že asi nemohlo být samo sebou, když z celé vesnice naverbovali jen jednoho a to jejího Lojzu. Naklonila se nad vodu. Ráda by se zeptala na podrobnosti, dokonce vodníka zavolala, ale marně. Tyhle potvory přijdou, jen když je nikdo nezve a nečeká. Tonka mávla rukou a zvedla nůši. Zamířila k domovu. Celá v horečce probděla noc a ne se dočkat rána. Po rozbřesku její první kroky vedly za sedlákem.

Hořena dobře věděl, že Tonička má všechno, co k ženské patří, že se dovede podívat, jako když sjede blesk a přiková, a proto nepustil psy, ale vyšel jí naproti až před vrata a důvěrně jí pošeptal:
„Líbivá ženská může všechno, Toničko, i na mém si nažít nůši trávy, ale…“ pohrozil jí…, „nesmí dát na klevetný řeči.“
„Tak je to tedy, ta vodnická potvora se drží dvou břehů a málem by mě přivedla do maléru.“ Tonda se na sedláka usmála, že v něm jihlo.

Před soumrakem popadla nůši a srp a kam jinam než zase k Žabokrcké hrázi. Tentokrát se nehrnula až do Končin za řeku, ale nasekala si u mostku na Hořenově louce. Tráva podruhé nevyrostla po pás jako o senách, zato šťavnatá a hustá. Zdaleka to nebylo chmýří plné bodláků, jaké žala po mezích.

Sedlák merčil Tonku už hezkou chvíli. Když ji viděl vycházet z vrátek, přičísl si rukou patku nad čelem a neměl nic kvaltovnějšího na práci, než obhlídnout u splavu otavu. Holínky ho nesly přímo k Toničce. Než svázala nůši, už ji Hořena držel v pase, a jak se otočila, uvízla v jeho náručí.
„Jdu si pro závdavek, Toničko,“ vrkal.
„O tom nebylo ani řeči,“ vyděsila se.
„Jak to, že ne,“ ohradil se Hořena. „Dovolil jsem ti snad sekat zadarmo?“
„To ne,“ vyhrkla, „ale na jiném jsme se taky nedomluvili.“
„Jakápak domluva,“ zasmál se sedlák a sevřel Tonku ještě pevněji. „Chci jen to, co chceš ty sama.“

Tonka se mu vyškubla z náruče a rozběhla se k řece.
„Nic nechci!“ křičela. „Ani tu trávu. Snězte si ji sám. Udavte se s ní!“
„Tak ty takhle, nevděčnice!“ sedlák se vzteky neznal, popadl nůši a bác s ní po Tonce.
Nůše ji srazila ze břehu a Tonka zoufale vykřikla. Sedláka v mžiku přešla zlost a přiběhl k řece.

„Tonko, Toničko,“ volal, ale dole na hladině vřely jen bubliny.
Tonka otevře oči. Leží v posteli a uchází jí krev. Vodník ji hladí po vlasech.
„Toničko, srdíčko moje, dávno jsem měl v tobě zalíbení, ale věř mi, tohle jsem nechtěl.

Opravdu ne. Všechno zavinil ten mizera sedlák. Ale nic se neboj, za křivdy se platí a tohle mu přijde setsakra draho. Zaplatí pokutu jako každý podruh. Tuhle louku už nikdy neusuší. O to se postarám!“
„Máš pravdu, pokutu zaslouží. Už proto, že nelže, dokud hubu neotevře. Sám na mě líčil, a svedl to na tebe. Ale copak by dobrák jako ty někomu ublížil? Pomoz mi nahoru,“ žadoní Tonička a hladí ho po zeleném fráčku.
„Co mám činit?“ běduje vodník a drží jak beránek. „Obětovat svý vlastní štěstí pro dobrý skutek? Kdo to kdy viděl takhle měnit? Kus zlata za jehlu!“ lamentuje, div si nevyždímá šůsek do sucha.

Ale co se týče Hořenovy louky, dostál slovu: sotva z ní odešel poslední sekáč, už vodník rejdil kolem stavidla, zvedl vodu a všechnu trávu z ní odplavil.

Text: Marta Urbanová
Ilustrace: Miroslav Lebeda

* * *

Zobrazit všechny články autorky