Tøídìní
Ne vše, co v souèasnosti, myšlena je nyní probíhající etapa existence lidské civilizace, vzniká v technice, v prùmyslu, v kultuøe a ve spoleènosti jako takové je pøínosné, ¾ádoucí, pokrokové a potøebné. Nejde jen o materiální výrobky, ale i o vynálezy, pøerùzné aktivity, zábavu, seskupování, hnutí, organizace, slu¾by, metody øízení a správu vìcí veøejných a ještì mnohé jiné zvláštì pak konzumu. Mo¾ná více jak polovina jmenovaného je zbyteèná. A kdyby neexistovala, kdyby nevznikla, bylo by nám všem lépe. Týká se to všech oborù lidské èinnosti a aktivit. Výroby, slu¾eb, výtvorù materiálních i duchovních. Vezmìme si v našem pøípadì pouze oblast informací, slu¾eb, zábavy, vìdy a umìní. Vycházejí stovky èasopisù, novin, magazínù, deníkù s èastými pøílohami, nìkdy a¾ tøikrát v týdnu. Kolik jich mù¾eme pøeèíst, ani prolistovat je nelze.Vysílají stovky rádií, kolik jich mù¾eme poslouchat, stovky TV stanic, stovky kanálù. Kolik jich mù¾eme sledovat? Dnes je daleko nejrozšíøenìjší a nejvlivnìjší medium internet. A na nìm jsou tyté¾ zprávy, které mù¾eme èíst v novinách a mnohem víc.
V této oblasti jsou tisíce serverù a na nich píší celé armády blogerù, komentátorù, glosátorù, diskutérù vyjadøujících se k napsanému. Je to informaèní explose, která nás zaplavuje, a my se v ní zaèínáme topit, i kdy¾ vìtšinou umíme plavat. Toto není vùbec ani apologetika ani negace, s jakýmkoli náznakem, ¾e by se to mìlo omezit nebo nedejbo¾e zakázat. Nikoli. Pravdou je, ¾e to nelze obsáhnout nejen z dùvodù èasových, ale ani kapacitou našich smyslù. Jedním ze zpùsobù, jak s tím ¾ít, jak se s tím popasovat, je tøídìní. Stává se to ji¾ nutností. Plevy od zrna oddìlit, mnohé vyhodit a i to, co zùstane na sítech soutì¾e rozumu a citu, z toho lepšího ještì dál tøídit a vybírat. I tak toho ještì zùstane velká pøesila, která nám ubírá mnoho èasu v tomto neèase.
A ten by mìl zùstat na lásku, pøátelství, dìti, studium, ale i na hodnotnou zábavu ve zbývajícím tzv. volném èasu. Takto vytøídìné zprávy, pøednášky, názory a závìry, je¾ by mìly vyplynout z diskusí a reagování na dìní kolem nás a v nás, konfrontujme s vlastními poznatky a zkušenostmi. Pak nebudeme skákat na špek mnohým povídálkùm a bakaláøùm, politikùm a podobné bran¾i. Napøíklad, kdy¾ se nám politikové, vláda a ministøi pøedstavují jako vláda rozpoètové odpovìdnosti. Jací, ¾e to jsou pašáci. Rok 2008 zaèínal podíl státního dluhu na jednoho obyvatele vèetnì kojencù 112. 000 korun. Letos ji¾ èiní 156. 000 korun a stále roste. To je výkon hodný ocelových øetìzù a ne zlatých padákù. Tìchto pøípadù je mnoho, nelze jich ani malou èást vyjmenovat. A ze všech oblastí. Tì¾ko potom ¾ádat poøádek a dìlat jej, kdy¾ je všude bordel, jak zaznívá nejeden hlas v èeských pivnicích. Jsme nìkde v mnohém a mnohde v místì prodlou¾ených zad.
Být pesimisty si ale nemù¾eme dovolit. Naøíkání a stì¾ování není program. I kdy¾ postesknutí je lidské, ale nemù¾e pøerùst v ¾almy. Stojí pøed námi všemi, pøed ka¾dým z nás pøeveliký úkol. A to chce pøevléci se do pracovních. Jako nelze hrát tenis v zimníku, poslancovat se srdcem zlodìje, být demokratickým fašistou èi ministrem na jeden èi dva mìsíce, co¾ je ji¾ èeský folklór, tak nelze naše problémy okecat, nebýt aktivní a poté, co jsme mìli konat, naøíkat, jak se to stalo pøi nedávných krajských volbách. Nu¾e, pochodem vchod.
Milan Dubský
* * *
Kolá¾ anotaèního obrázku © Olga Janíèková
Kresby © František FrK Kratochvíl
Zobrazit všechny èlánky autora