Jak se pálejí trnky

Ohlásil hajnej Růžička. Pozejtří jedu pálit trnky do Partutovic. To znamenalo pro zaměstnance školního polesí v Hranicích stav pohotovosti. Pro upřesnění jde o rok asi 1958. Vědělo se, že to je pozvání na akci časově nevymezenou. Jenže pan fořt měl v té době dost tvrdou ruku ve vládě matriarchální. V praxi to znamenalo, že jeho přítomnost na této akci byla maximálně minimální.

Růžička ještě upřesnil, že pojede s Ančou. To byla kobylka nevýslovně trpělivá v čekání na vozataje ale naprosto spolehlivá v noční jízdě k hájence nad Bečvou. Teď šlo jen o to, jak dostat fořta z přísného dohledu manželky do bryčky.

Odpoledne v den odjezdu.
Od rybníčků se vřítí do kanceláře polesí praktikant ze školy pod jednou pěnou. Fořte pod rybníčky jsou prasata, je tam už představenej Joža. Honem ať to stihnem. Chuděra fořt nic netušící popadne z věšáku flintu a tak jak je v bačkorách oznámí do kuchyně. “De se na prasata k rybníčkům !“ Oba chvatem zahýbají pod myslivnu. Kudy mám jít? Fořte rovně, ale rychle!

Nad hrází posledního rybníčku najednou před ním pohrabává v jehličí cesty Anča. Nasedejte, jedeme pálit.

Trochu se to podobalo únosu. Jenže ne docela. Tady uneseného čekala nejistě dlouhá blahobytná budoucnost. No byly z toho skoro dva dny při špeku a pivě z Rybářů.

Horší to bylo s návratem. Vy se máte, ale co já naříkal fořt. No jste přeci chlap. Na heligonku se rozeznívá do večerního šera Valšovic ta dávná písnička.

„Stará, stará, rozsviť lucernu
ať neupadnu, až pudu domů…

Vy bando vochmelků, doveďte si ho sami. Na schodech se dostalo pozvání. Mizerové, poďte, upekla jsem sekanou. Asi vám vytrávilo.

Ach bože, kde ty doby jsou. Jen písnička znova.
Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře…

Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora