Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Můj přítel Bob

Loňského prosince tomu bylo 45 let, co jsme začali nový život v centru Kanady, ve Winnipegu.

Ten večer, kdy nás vezl Charlie Lamont P. Eng. z letiště do hotelu Empire, komentovala moje žena cestu šeptem plným zděšení, hledíc na girlandy světel natažených napříč jednou ze dvou hlavních (jak jsme záhy zjistili) tříd města, Portage Avenue. Na ulicích ležel sníh a teplota byla -20 Celsia. Ale byli jsme ve svobodné zemí. Zvědavi na to, co nás očekává.

Tak letité výročí si zaslouží připomenutí. A tu se nemohu obejít bez vzpomínky na kamaráda Ladislava. Na naše přátelství měla nemalý vliv společná záliba v návštěvě tančíren, odpoledních (začátek v 17 hodin) a večerních, za jednoznačným účelem dopřát našemu mládí co si zaslouží. Můj přítel byl velmi atletické postavy a snad i proto, že i jeho pleť nebyla právě oslnivě bledá, proměnil se z Ladislava v Boba. Zrak neměl skvělý, ale nerad nosil brýle a po příchodu do podniku přikládal prostřední prsty ke koutkům očí, poněkud snad měnil ohnisko pohledu, který zaměřoval na přítomné tanečnice. „Musím zaostřit“, povídal.

V této chvíli jako nějaké pestré korálky navlíkám na nit času nespočet těch společných návštěv pražských tančíren a barů, ba i pajzlů... Tatran, Radiopalác, Astra, Alfa, Vltava, Alhambra, Savarin, Pět P, Kosí hnízdo, ale i Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Byly to časy těch slibných šedesátých let, kdy podobně jako už někdy je cítit jaro ve vzduchu už v únoru jsme vnímali ten čas měnících se poměrů a snad i začínající svobody. Taková nedefinovatelná vůně vanula pražskými ulicemi. Těmi jsme se s Bobem vraceli domů za příjemných večerů a nocí, jen spolu, když naše snaha po absolutním porozumění slečen či paní s nimiž jsme tančili a doufali, že se promění ve spřízněné duše, nějak valně nedopadla. Ale byly i večery, kdy tomu bylo právě naopak.

Čas plynul a život se stával svobodnějším a bohatším. Hrála divadla malých forem a leccos se mohlo, co se dřív nesmělo. A přibývalo dříve nemyslitelných událostí, které jsme my díky svému mládí vnímali velmi intenzivně.

Až nastal rok 1968. Už jsem tři roky pracoval na velmi malém, ale příjemném a zajímavém místě a Bob exceloval ve svém oboru programování a počítačových simulací. Čas vykvetl do jara a pak léta toho roku. Všude radost, nadšení, naděje. Navíc pěkné letní počasí.

A byl srpen.
Časně ráno onoho osudového dne, o kterém snad ví každý Čech a Slovák, byl to Bob, který mi brzy ráno telefonoval:
Průser! Jsou tady!
Kdo?- ptal jsem se rozespalý.
Rusáci!

Půl hodiny nato, kdy den se teprve prosvětloval sluncem prodírajícím se jemnou mlhovinu ranní oblačnosti jsme se s Bobem sešli. Bydlel asi sto metrů od našeho domu. Vydali jsme se na Václavské náměstí, na to místo, které jsme tak dobře znali, místo, kde se nalézalo několik našich báječných oáz vzrušení, rozptýlení, pokušení, míst s hudbou a přítomností pohledných slečen a paní.

Náměstí bylo plné lidí, tanků, motorových vozidel. Prodrali jsme se až k budove Čs. rozhlasu a já si vzpomněl na volání o pomoc ze stejného místa v květnu 1945. Ale z letité minulosti do přítomnosti mne navrátil pohled na tanky a transportéry plné mladých ruských vojáků. Vypadali většinou vyjeveně, zmateni plivanci a nadávkami vzrušených obyvatel Prahy, otázkami, volanými na ně v jejich jazyce.

Stanuli jsme přímo před vchodem do budovy. Nezůstali jsme tam ale dlouho. Metr nad našimi hlavami vyhloubily v omítce důlky dvě kulky. Krátce nato šel ulicí, dnes opět Vinohradskou, průvod nesoucí zkrvavenou československou vlajku...

Uplynul sotva měsíc a se ženou jsme se rozhodli. Tady to nemá smysl, třeba pomyslet na synka. A tak jsem pak několik večerů trávil u kamaráda Boba, který, znající dobře angličtinu, pomáhal mi sepisovat žádosti o místo na cizích univerzitách, na jeden ústav v australské Canbeře a v jednom podniku ve Winnipegu.

„Nech si přeložit oficiálně do angličtiny všechny zkoušky! Celej diplom!“, radil naléhavě. V té době už sám měl příslib působení na jedné americké univerzitě. Od něho jsem vlastně prvně slyšel termín počítačové simulace Monte Carlo a jméno slavného ekonoma Keynese.

Pomoc, kterou mi Bob poskytl, byla nedocenitelná. Odjel pak do USA ještě dřív než my vyrazili do Vídně. Ještě mi stačil sdělit ze Států svoji adresu. Po usazení ve Winnipegu jsme si vyměnili několik dopisů. Liboval si jak jsou černošské dívky anatomicky zajímavé. Ano, to byl Bob. Úspěšný v nejednom směru.

Posléze korespondence ustala. Věděl jsem, že žije v N. Yorku. My se přestěhovali do Vancouveru. A když jsme v roce 1993 přijeli za synem do USA a na tři dny se v N. Yorku ocitli, město jsem všemi smysly nejen obdivoval, ale v telefonním seznamu jsem našel i Bobovo jméno. Teď si říkal Lee.

…a pak jsem na uvedené číslo zatelefonoval.
Starší hlas na můj dotaz po Bobovi sdělil, že Lee je t. č., tedy 7. září 1993 v Metropolitan Hospital. Syn, který řídil automobil se poněkud a zcela pochopitelně zalekl možnosti do zmíněného špitálu v newyorském provozu zajet, navíc do našeho návratu zbývalo půl dne. A tak mi zůstal jen telefonický kontakt.

Po návratu jsem znovu zatelefonoval. Bob už byl doma. Nemohl jsem jeho hlas poznat a několik vteřin neschopen věřit, že mluvím s ním, s Bobem, tím právem obdivovaným kamarádem. Povídal, že je nemocen. Když byl na vrcholu kariéry a stal se finančním poradcem D. Rockfellera, zemřel mu otec a rozvedl se. Toto a jiné naznačené nepříjemnosti ho zmohly a upadl do deprese. Řekl, že musí teď brát léky. Už nepracuje a rychle přichází o vcelku slušné jmění.

Navrhl, že si budeme posílat jen karty o Vánocích a Velikonocích. Začíná psát knihu, to mu dělá dobře. Až skončí, ozve se a pak si můžeme pravidelně telefonovat. Napadlo mě, zda se nestydí za svůj hlas nemocného a bývalé síly, elánu a snad i intelektu zbaveného člověka. Toho Herkula a Don Juana našich mladých časů.

Napsali jsme si ještě asi jednou nebo dvakrát. Pak jsem opět zatelefonoval na stejné číslo jako tehdy v N. Yorku. Nikdo to nezvedal, ani ten neznámý muž, ani Bob-Lee. Ani při dalším pokusu za týden, za dva. Dávno uplynuly Vánoce a nedošla žádná karta.

Myslím, že Bobůb život, navzdory nepochybně smutnému konci, byl díky jeho velikému talentu bohatý. Ale i rychlý, úspěšný, a nepochybně i nemálo dramatický. Je to domněnka, ale myslím, že není mylná.

Můj život dospěl k pětasedmdesáti letům trvání, o mnoho dál než život Bobův. Jeho konec asi nebyl záviděníhodný. Na otázku, zda to vše ohromující v jeho životě, co jeho konci předcházelo je dostatečné, aby vyrovnalo zobáček na vahách života si odpovědět nedovedu.

Vladimír Cícha

* * *

Zobrazit všechny články autora