Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Èip vìèného zdraví (2/2)


Døív ne¾ suché roèní období vystøídaly deštì, se navzdory všemu ukázalo, ¾e malárie, spavá nemoc a mnohé další metly domorodého ¾ivota jako zázrakem opouštìjí chaloupky z rákosí a jílu. Nebylo pochyb, soustøedìná snaha organizací vládních i neziskových se setkala s úspìchem, jaký nepøedvídali ani jejich povinnì optimistiètí mluvèí.

*


Tím se vše zdálo být v nejlepším poøádku, ale jen zdálo. Nebo» ka¾dý úspìch mívá svùj rub a z ka¾dého zisku jest zaplatiti daò, kterého¾to pravidla kdyby dbali šiøitelé dobra, mnohého trápení by svìt zùstal ušetøen. Jako první pocítili rozpaky i velmi reálné obavy terénní pracovníci dobroèinných iniciativ, krátce po nich zámoøské centrály. Dobrá vìc se podaøila, miliony ¾ivotù zachránìny… a co teï dál? Jak a v èem hledat odùvodnìní další existence, kdy¾ dosavadní vymizením nemocí pominulo? Zrušit organizace dobrovolné pomoci? Nemo¾no, to chápali všichni. Na to se v neziskovém obchodu otáèelo a¾ pøíliš mnoho penìz, vypuèelo pøíliš mnoho skvìle placených kariér, spletla se pøíliš hustá sí» soukromých zájmù. Je tomu snad tak, ¾e zlo se má potírat a potírat, nikdy však úplnì potøít? Nebo» i ze zla jsou mnozí poctivì ¾ivi? Nìjaký èas se charitativní spolky pokoušely udr¾et pøi ¾ivotì hloubením studní a stavbou zavla¾ovacích zaøízení, ale bylo to pracné, zdravotníci v tom byli málo platní, geologù a stavebníkù se hlásilo málo a naprosto nebyli ochotní pracovat neziskovì. Pøedevším však pová¾livì vysychal tok finanèních prostøedkù. Proè ještì upisovat na dobrovolná konta, uva¾ovali potenciální dárci, kdy¾ je v té Africe díky zázraènému èipu po nemocích? I vraceli se filantropové jak amatérští tak profesionální zklamanì domù hledat nové uplatnìní, ale ukazovalo se, ¾e i s tím bude potí¾, proto¾e vymýcením neduhù odpadl rozsáhlý hospodáøský sektor, jen¾ a¾ doposud dával ob¾ivu milionùm lidí. Rozhostivší se nezamìstnanost nemìla sobì rovné, kam a¾ pamì» sahala. Pùvabná ¾urnalistka z pøednášky profesora Bloch-Bytomského se drahnì zmýlila, kdy¾ vyslovila nadìji, ¾e èip nevyvolá strašidlo sociálních bouøí.


Na lékaøský stav dopadla krize plnou váhou a okam¾itì, stav lékárnický následoval o málo pozdìji. Nadìje na o¾ivení byla za tìch okolností iluzorní, co¾ uvá¾ivše, zavírali starší lékaøi ordinace, aby pokusy o udr¾ení provozu darmo nevyplýtvali našetøené peníze, a odebírali se na odpoèinek. Mladší kolegové, hledíce zádumèivì do prázdných èekáren, shledávali drobty z kdysi bohatì prostøeného stolu svého povolání, a nìjaké opravdu našli: ly¾aøské sjezdovky a dálnièní bouraèky poskytovaly urèité uplatnìní tìm, jejich¾ kvalifikací bylo ošetøování zlomenin a vnitøních zranìní. ®eò to však byla pøíliš chudobná, ne¾ aby uspokojila všechny potøebné, zvláš» kdy¾ se zranìní a¾ neslušnì rychle hojila. I bylo vídat pøíslušníky nìkdy vysoce presti¾ního stavu, kterak se shlukují na úpatí ly¾aøských svahù, hádajíce se, kdo byl u té zlomené nohy k èertu první. Jiní si poøídili sanitky, které teï byly lacino k mání, objí¾dìli s nimi silnice pátrajíce po obìtech karambolù a okam¾itì si je odvá¾eli do osiøelých nemocnic, nevyèkavše pøíchodu policie. Také z toho povstávalo mnoho vztekù a pranic na místì samém i pozdìji u soudù. Jen léèitelé lidských duší rozpouštìli své ústavy tiše a bez záchranných pokusù, proklínajíce ten kousek lesklého plechu, jen¾ dokázal znièit i blázince.


Lékárníci na tom byli aspoò zpoèátku o poznání lépe. Jejich pøedností bylo, ¾e nejen ovládali umìní vydávat léky na pøedpis nemocným, nýbr¾ i nabízet neškodné prostøedky za hotový peníz osobám zdravým jako buk. I rozhojnil se neobyèejnì sortiment krabièek, sklenièek a tubièek, jejich¾ obsah mìl ka¾dému zaruèit krom trvalého zdraví i jarou svì¾est, a jakkoli bylo leckomu nejasné, co ty zámoøské pojmy znaèí, té¾ wellness a fitness. Rovnì¾ kosmetické a zkrášlovací prostøedky zùstaly spolehlivým zdrojem pøíjmù, kdy¾ se ukázalo, ¾e èip profesora Bloch-Bytomského zøejmì nepokládá nedostatek dámského pùvabu za nemoc. Zde však narazili na jednotnou frontu majitelù drogerií, podávajících soudní ¾aloby jednu za druhou s odùvodnìním, ¾e pudry a ple»ové krémy nemají se zdravím nic spoleèného a obchod s nimi tudí¾ nále¾í pouze jim a ne nìjakým apatykáøùm.


Konjunktura wellnessù a fitnessù však trvala jen krátce, nebo» lidstvo propadlo bezstarostnosti. Nikdo u¾ nepokládal za potøebné bìhat po parcích ani provádìt prostocviky za úèelem zhubnutí, pavuèinami opøedené hole nordic walkingu stály v koutech sklepù, dùmyslné šlapostroje se stìhovaly na pùdu. Proè také se hmo¾dit tìlocvikem, kdy¾ èarovná moc èipu zabrání všemu, co by mohlo povstat z nevhodné ¾ivotosprávy? Z pøejídání ji¾ nekynul kostnatý prst infarktu a obezita pøestala být hrozbou, nebo» podko¾ní tuk se sotva zaèal usazovat a hned se zase rozpouštìl. Ani cholesterol, nenasycené kyseliny, glukózy a jiné zlopovìstné substance nehrozily záhubou, i nastal zlatý vìk ob¾erství a pøekypujících mejdanù. Kuøáci, zbavení mementa rakoviny, si bez obav zanášeli plíce dehtem, ochlastové do sebe lili piva a lihovin, co jim penì¾enky staèily, nebo» opojení se sice dostavovalo, avšak bez následné kocoviny, delirií, bílých myší a všeho ostatního, co bývalo výsledkem nemírného pití. I bylo pøíjemné být alkoholikem, a lihovary se doèkaly nebývalého rozkvìtu. Svou omrvinku si odnášely zbytky stavu lékaøského, mohouce napravovat následky o¾raleckých rvaèek a pádù do škarpy. Také silnièních nehod po¾ehnanì pøibylo.


Mohli tudí¾ být pijáci, kuøáci a jiní provozovatelé nezdravého ¾ivotního stylu se svým údìlem vcelku spokojeni. Do¾íralo je pouze, ¾e jako za pøedèipových èasù i nyní jim byly z platù a podpor strhávány nemalé èástky v prospìch povinného zdravotního pojištìní. „Proè,“ metali kletby v tváø nenasytné byrokracii, „musím platit jak mourovatý, kdy¾ nejsem a ani nemohu být nemocný?“ Hostince se zachvívaly výbuchy vzdorného køiku, kdo udr¾el v ruce pero, psal ¾aloby, protestní petice se nosily na pøíslušná místa po koších, i okna v pøízemí ministerstva zdravotnictví jisté nejmenované zemì vytloukl rozvášnìný dav, avšak vše nadarmo. Nebo» státní instituce, a» ji¾ k jakémukoliv úèelu zøízená, mù¾e jen rùst a bytnìt, nikdy však nemù¾e být zredukována nebo dokonce zrušena. Jako døíve i nyní bìhali chodbami zdravotních ústavù a ministerstev uštvaní úøedníci se stohy lejster v podpa¾dí, tvrdíce nalomenými hlasy, co ¾e si to páni tam nahoøe poøád vymýšlejí, ¾e se ten stres nedá vydr¾et a ¾e by nejradši se vším praštili. K praštìní však nedocházelo, naopak se zdravotní úøady domáhaly zvýšení svých rozpoètù a nejeden se rozrostl o èetná køídla a pøístavby. V obmìnì a¾ hrùzné se naplnil zákon profesora Parkinsona: aby zdravotní byrokracie kypìla a rozrùstala se, k tomu nemá zapotøebí ¾ádných nemocných, k tomu si vystaèí svou vnitøní dynamikou sama. Nebylo tudí¾ divu, ¾e veøejné zadlu¾ení dosahovalo neslýchaných výšin a jediný, kdo se ještì mohl radovat, byly mezinárodní bankovní øetìzce. Ne¾ všeobecná krize pohltila i je.


*


Ale jen krize, nikoliv apokalypsa. Ta zachvacovala v stále širších kruzích africké a mnohé další zemì, ohleduplnì nazývané rozvojovými. Nerozvá¾nì zaseté zrno dobra vydalo strašlivou ¾eò. V plné nahotì se potvrdilo, èeho si mohli dobrodìjové povšimnout u¾ døíve, kdyby bývali chtìli: také zmìna k lepšímu je zmìna. Nezmìní-li zároveò ti, jich¾ se týká, i své zvyky a celý zpùsob myšlení, mívá dobro tendenci se obracet ve svùj opak. Tak se i stalo.


Dosud blahovolnì pøehlí¾ené pøelidòování chudých konèin planety nabralo vymýcením nemocí na razanci a záhy dosáhlo hranice, za ní¾ byla katastrofa neodvratitelná. Zemì subsaharského pásma, jejich¾ populaci odhadovaly uèebnice z pøedchozího století na tøi a¾ ètyø miliony duší, nakynuly nyní k milionùm devadesáti i více pøi zdrojích ob¾ivy spíše se krátících. V dobré víøe vyhloubené studny se staly prokletím: pøevá¾nì pastevecké obyvatelstvo køovinatých stepí u¾ odjak¾iva spatøovalo v hojnosti svých dobytèat v první øadì prostøedek osobní presti¾e, jejich touhu však limitovala nízká vydatnost napajedel a øídké rozsetí v nedohlednu prašné pustiny. Díky tisícùm hlubinných vrtù mohli nyní majitelé stád dát svému presti¾nímu chtíèi volný prùchod, a také ¾e dali. Stáda se rozmno¾ila deseti- i vícenásobnì; okolí napajedel se stalo kalištìm, do hloubky rozdusaným bezpoètem na kost vyzáblých zvíøat, nebo» úsilí rozvojových pomocníkù vydalo hojnost dobré, zdravé vody, vydatnost pastvin však nejen¾e nikdo rozhojnit nedovedl, ale mizela vùèihlednì pod kopyty hladového dobytka, a¾ nezùstala témìø ¾ádná. Situaci nezlepšily ani davy vesnièanù v honbì za palivem, nebo» na nìèem se vezdejší kaše uvaøit musí; i braly v rychlém tempu za své nejdøív u¾ beztak vzácné stromy, po nich trnité houští, a¾ nakonec byly vytrhávány a páleny i travní koøínky, proto¾e jinak nebylo topit èím. Totální destrukci pùdy v patách následovala od severu se šíøící pouš», milosrdnì zakrývajíc jevištì lidské neprozíravosti svým pískem. Kdy¾ se trvale pøeèerpávané studnì zanesly kalem a u¾ jen odkapávaly, zdálo se, ¾e neštìstí dosáhlo svého vrcholu. Ale jako tak èasto v tom èase hrùzy, jen zdálo.

 


Ze zpustlých kasáren vyrazili za ob¾ivou otrhaní pøíslušníci armád a policie. Byli stejnì hladoví jako vesnická chudina, na rozdíl od ní však dobøe vyzbrojení, jeliko¾ zbraní všeho druhu byla v Africe u¾ od svr¾ení koloniálního jha v¾dy a za všech okolností hojnost. Zdivoèelí vojáci porá¾eli a na místì konzumovali nohama u¾ sotva pletoucí dobytek, vyrabovali chýše z posledních zbytkù èehokoliv jedlého a v jakési divé mstivosti je zapalovali. Tu zbídaèelí vesnièané neèekali, a¾ se proti nim obrátí hlavnì kalašnikovù, a jak kdo byl, s nuznými zásobami jídla nebo bez nich, zamíøili pustinami k pøístavùm na vzdáleném moøi, o nìm¾ se vìdìlo, ¾e na jeho druhém bøehu se rozkládá krajina hojnosti a štìstí jménem Evropa. Své nadìje nedosáhl ¾ádný z nich, hynuli hladem a vyèerpáním nejdále v pùli cesty, zanechávajíce za sebou zemi pokrytou sluncem vypra¾enými kostrami zvíøat i lidí. Pøedpovìï redaktora Ohletze se naplnila. Výsledek dobroèinné snahy byl vpravdì pøíšerný.


V hojnìji dešti zavla¾ovaných, a proto divnìjších, krajinách kolem rovníku a dál k jihu nemìla pohroma tak nièivou sílu, aspoò zpoèátku ne. Pole a zahrádky skýtaly èím dál hubenìjší, ale pøece jen jakousi ob¾ivu, a¾ èipem rozpoutaná mu¾ná potence i plodivost domorodých ¾en pøesáhly nejzazší hranici únosnosti i tam. Nutno zdùraznit, ¾e vlády Západu, jakkoli tì¾ce zkoušené krizí, nepøihlí¾ely tomu vývoji neèinnì. Lodi nejrùznìjších vlajek vykládaly obilí a jiné po¾ivatiny tak hbitì, jak jen zchátralá pøístavní zaøízení dovolovala, a obratem se vracely pro nový náklad. Byl to však pøedem ztracený závod se strmì stoupající køivkou populaèní exploze. Kdo nakonec køivku zlomil, byli obyvatelé desítimilionových, zdemolovaných a hnijícími odpadky pøekypujících megametropolí, kteøí nemìli ¾ádných zahrádek a byli tudí¾ vystaveni hladu s bezprostøední krutostí. Kdy¾ se chopili díla zkázy i zdemoralizovaní, temnou zlobou vùèi komukoliv a èemukoliv a¾ po hrdlo naplnìní vojáci, byl osud kdysi kvetoucích kolonií naplnìn. Fronta hladové smrti postupovala ze severu na jih, a¾ zasáhla Jihoafrickou republiku, kdysi jednu z nejbohatších zemí svìta. Na mnoha místech tropické Asie, Pøedního Východu a latinské Ameriky znovu vypukaly staleté nenávisti a øezalo se to zarputile a bezútìšnì, a» v nìjaké spojitosti s èipem vìèného zdraví nebo bez ní.


Tehdy se v zemích Západu zaèalo otevøenìji mluvit o tom, co i døíve tušili mnozí, ale nechávali si pro sebe, aby si nevyslou¾ili titul politicky nekorektních vyvrhelù. Vedly se debaty, zda bylo moudré vnášet dobrodiní zázraèného èipu do zemí, kde mohl zpùsobit jen katastrofu. Jestli bylo moudré tam importovat dobrodiní demokracie, západní mediciny a jiných krásných vìcí, které v kulturnì tak odlišném prostøedí musely natropit nevídanou paseku. A jestli, upøímnì vzato, bylo tak moudré poskytovat zemím tøetího svìta samostatnost, s ní¾ si nedovedly nic rozumného poèít; jestli by se pod vlídným, leè dùsledným dohledem nìkteré koloniální mocnosti nedoèkaly lepších koncù. Byly to však úvahy marné, je¾ mìly svùj smysl o dlouhá desítiletí døív. Jejich uskuteènitelnost skonèila, nikoli a¾ vlivem zázraèného èipu.


*


Profesor Karl-Heinz Engensen, druhdy primáø interního oddìlení nemocnice Svatého ducha, postával na rohu ulice vyzbrojen pozašívaným vakem a vyhlí¾el, brzy-li se objeví jeho druh v spoleèném díle, anesteziolog doktor Uwe Krüger. Spoleèným dílem byl za tìch okolností sbìr zálohovaných lahví a plechovek, jich¾ zábran zbavený èas skýtal všude v popelnicích i jen tak poházených do pøíkopù znamenité mno¾ství. Rub toho poèínání tkvìl v tom, ¾e ký¾ených pøedmìtù byl sice dostatek, tý¾ dostatek však byl i zájemcù, a nebyli to poka¾dé jen zchudlí pøíslušníci medicinského stavu. Kolem slibných zákoutí se rojily dùvìru nevzbuzující figury, i bylo radno si pøivstat a nevydávat se k popelnicím sám. Doktor Engensen tak stál asi minutu nebo dvì a kolega Krüger byl tady, v ruce starou nákupní tašku a na rtech pøitrpklý úsmìv. „To jsme to dopracovali, viïte, pane primáøi,“ znìl nevyslovený povzdech. „Èert nám byl dlu¾en ten èip, viïte, pane doktore,“ znìla stejnì nevyslovená odpovìï.


„Co je s panem Morawtzem?“ staral se profesor Engensen, pohlédnuv na hodinky. „U¾ by tady mohl být.“ Pan Morawetz býval význaèným pracovníkem jedné z organizací humanitární pomoci a nadto i èinovníkem hnutí Greenpeace a strany Zelených, co¾ by v primáøi Engensenovi za normálních okolností právì nebudilo vøelé city. Ale okolnosti byly jaké byly a ideové rozdíly ztrácely pøi probírání popelnic své ostøí.


„Asi ho nìco zdr¾elo,“ mínil doktor Krüger. „Co kdybychom pomalu šli? On ví, kde nás má hledat. A poèkejte…“ zazíral, „podívejte se, tamhle bì¾í.“


Støedem ulice se u velikém spìchu blí¾ila rozchuchaná postava, pláš» nedopnutý, brýle nakøivo, v ruce noviny. „U¾… u¾ je to tady!“ hlásila s oèima navrch hlavy.


„Uklidnìte se, pøíteli,“ chlácholil zvìstovatele primáø. „Co je tady?“


„Tohle, poslouchejte,“ sdìloval pan Morawetz u¾ o nìco ménì udýchanì. „V Zambii… nìjaký nový virus. Pomøely prý celé vesnice.“


„Zapla» Pánbùh,“ udìlali si oba pánové v zbo¾ném dvojhlase. „To je opravdu dobrá novinka. A… mìli ti lidé èip!“


„Mìli, vìtšinou i víc ne¾ jeden. Prý kvùli zlým duchùm. To víte, èernoši.“


„Hm,“ nekomentoval profesor Engensen poznámku, jí¾ by se zrovna od politicky vysoce korektního pana Morawtze nenadál. „Ví se u¾, kde se ta rezistence vzala?“


„Prý mutací nìjakých pùdních zárodkù, øíkali v rádiu, ale to je váš obor, pánové, tomu já nehovím.“


„No,“ zamýšlel se doktor Krüger, „tøeba je za tím i nìco víc. Nevím, jestli o tom mám mluvit.“


„Mluvte,“ zaznìl mu vstøíc nový dvojhlas.


„Tak tedy… víte, já si moc nepotrpím na Indii,“ hodil pohledem po panu Morawtzovi, o nìm¾ bylo známo, ¾e je mimoøádnì chytlavý na východní moudrost, záhady tibetských klášterù a takové vìci. „Slou¾íval jsem v té zemi pár let a vím, co si mám myslet o mladé, nastupující velmoci.. Leda by kvalifikací k tomu titulu byla bída, špína, ¾ebrota a… no, nebudu pokraèovat. Ale stará indická filozofie mìla nìco do sebe. Kdy¾ si odmyslíme mnohoruké bohy a celý ostatní folklor… staøí Indové øíkali, ¾e neexistuje ani skuteèné zlo, ani skuteèné dobro. ®e obojí jsou jen dva paprsky tého¾ svìtla, stýkající se v nepochopitelnu. A ¾e spolu musí být v rovnováze. Kdy¾ se vá¾ky vychýlí pøíliš na stranu toho, èemu my lidé øíkáme dobro, bohové zasáhnou a s velkým rámusem ztracenou rovnováhu vyrovnají. My pak mluvíme o vítìzství zla, ale jen my. Princip… abych poøád nemluvil o bozích… vesmírný princip je jiný.“


„Znamená to tedy,“ zamýšlel se primáø Engensen, „¾e i celý malér s èipem je jen takové vychýlení vá¾ek, a ¾e se zase srovná? Málem bych se dal na hinduismus, kdy¾ vás tak slyším, pane kolego.“


„Snad, snad. Neodva¾oval bych se jít tak daleko. Srovná se, ale za jakou cenu. Uvidíme. Nebo taky neuvidíme.“


Došli bìhem té rozpravy k øadì popelnic. Byly otevøené, po okraj plné pivních plechovek, nìkde v okolí se asi nìco slavilo. „Honem, pánové,“ pobídl své druhy anesteziolog dr. Krüger. „Honem, ne¾ pøijdou tamti. Do tašek, a pryè!“

 


Nebo» nadìje na urovnání vá¾ek byla krásná, ale zatím bylo tøeba se nìjak u¾ivit. Pan Morawetz, v¾dy naklonìný vìøit èemukoliv tajemnému a orientálnímu, se na okam¾ik zahledìl do nezbadatelna. Existuje-li nìjaká univerzální pravda, ¾ivotodárný bo¾e Višnu, jaký díl je dán pochopit nám lidem? Jaký nám zùstává nav¾dy skryt, zkázonosný Šivo? A má vùbec smysl zamýšlet se nad øádem svìta, jeho¾ souvislostí nejsme schopní dohlédnout? Náhle se cítil být malièký, nekoneènì nepatrný, jako mravenec, který kdoví proè lezl sem a tam po stìnì popelnice. I já tak lezu, bezcílnì a nesmyslnì? Celé lidstvo zmatenì lezoucích mravencù a myslících si pøitom, ¾e jsou pány svìta, jej¾ mohou vést, vezmou-li to za správný konec, k štìstí a jasu? Vtom spatøil mezi odpadky se cosi zatøpytit; sáhl a vylovil èip. Vzal jej do dvou prstù a s hrdým gestem ukázal zbylým dvìma. S chutí se zasmáli.


„Pobì¾me,“ pøerušil veselí nezamìstnaný primáø Karl-Heinz Engensen „Jdou sem tamti. Abychom se nemuseli prát.“


Ludìk Frýbort

* * *
Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 20.11.2014  08:37
 Datum
Jméno
Téma
 20.11.  08:37 Von