O zvuè a zpívej, hlahol a bouøi,
ty mluvo vítìzná chudého lidu!
Pøekladem nìkolika anglických vulgárních slov rozpoutal Miloš Zeman bouøí vášní týkající se kultury vyjadøování. Upozornil tak mj. na všeobecný úpadek jazykové kultury.
Èeským obrozencùm v pøedchozích stoletích dalo mnoho práce navrátit èeskou øeè mezi plnohodnotné kulturní dorozumívací prostøedky. Uèili jsme se ve škole o Krameriovi, Dobrovském a o mnoha dalších. Mezi èeské patrioty bezpochyby patøí i zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, jen¾ ve spolupráci s Riegerovým èeským Nauèným slovníkem vytvoøil èeské tìlocvièné názvosloví. (Dnes je ve fitcentrech u¾ neuslyšíte.) A nejen to, dokonce i názvosloví vojenské, pou¾ívané dodnes.
Èeština patøí mezi základní prostøedek národního uvìdomìní, je nositelkou národních tradic. Globalizace však její u¾ívání narušuje. Zdá se, ¾e tu není nikdo, kdo by èeštinu hájil. Parlament nepøijal navrhovaný jazykový zákon, tuším, ¾e ho navrhovala komunistka, a s tìmi se pøece nemluví.
Ani Ústav pro jazyk èeský øádnì nefunguje. Namísto, aby hledal odpovídající výrazy pro nové pojmy, napø. Kurzarbeit, omezuje se na úvahy, zda se má toto slovo pou¾ívat v mu¾ském èi ¾enském rodu. Pøi tom se nabízí jednoduchý èeský novotvar zkráce atp., jemu¾ by ka¾dý napoprvé porozumìl. Nechává také bez povšimnutí výtvory jazykových negramotù jako napø. dìtská skupina, pro nì¾ má èeština tradièní slovo útulek. Paradoxnì tak tento ústav, v rozporu s obecným chápáním svého významu, èistotu jazyka spíše blokuje.
Vypadá to, ¾e èeští politici a jazykovìdci nejsou schopni se s významem národního jazyka vyrovnat. Na rozdíl napø. od Francouzù, kteøí u¾ pøed desítkami let ruèe vytvoøili pro bì¾nì pou¾ívané anglické výrazy francouzské ekvivalenty. Ty se povìtšinì skuteènì pou¾ívají.
Byl to sám francouzský president De Gaulle, který odmítl tzv. franglais, smìsici francouzských a anglických slov. Jako vlastenec bránící zemi pøed americkým (nejen) kulturním imperialismem získal mezi obèany velkou popularitu. (My bychom to nedokázali?)
V Èesku se šíøí také jakási novoøeè, ji¾ u¾ mnozí pøede mnou nazvali èeklish. Zaèalo to zejména s rozvojem poèítaèových technologií, kde napø. pøi hrách u¾ nenásledovala vyšší úroveò, ale level. Nikdo z profesionálních èeštináøù tento vývoj nezachytil a neusmìrnil.
Jakýkoli zásah vyšší moci vùèi poangliè»ování byl zøejmì pova¾ován za pozùstatek komunistické totality, a tak jsme se dostali a¾ do souèasného stavu. Do situace, ¾e v ulicích èeských mìst má znaèná èást obchodù anglické názvy, ¾e v nabídce èasopisù se èeský název vyskytuje jen zøídka, ¾e èeské televizní stanice mají módní názvy, které jsou in, jako Love, Family, Zoom … Rovnì¾ novì budované paláce získávají èistì anglické názvy, jakoby Èeši v této zemi kamsi mizeli. Dokonce i novì otevírané støedisko pro rozvoj tvùrèích schopností dìtí i dospìlých se pyšní supermoderním názvem Creative World.
Co na to øíci. Èeši se za svùj jazyk stydí!!!
Nejen, ¾e se za nìj stydí, ale také ztrácejí porozumìní pro vnitøní obsah slov. Nemám na mysli jen øeè politikù s frázemi jako V tuto chvíli si dovedu pøedstavit… apod., ale i publicisty, kteøí by mìli mít za sebou nìjakou jazykovou výchovu. Ti klidnì hovoøí o znovuobnovení (autobusového spojení), pøetransformování èehosi, o nejoptimálnìjším øešení problému nebo o nejhlavnìjším úkolu doby. Takových vylomenin by se dalo najít hodnì.
U¾ se tìším, jak se má vnouèata budou uèit, ¾e na zaèátku notové osnovy je hashtag.
Ale bez legrace.
Jakpak to myslel Josef Václav Sládek ve své básni? Kdysi jsme se ji museli uèit nazpamì». A co jí øeknete dnes?
Má rodná mluvo, ty drahý skvoste,
jediný z velkého odkazu dìdù,
který jsi pøetrval v svatosti prosté
všechnu jich slávu, všechnu jich bìdu,
nádheru králù, velikost vìkù
a vše, co do prachu shrouceno s ní —
tak plna tklivosti a mu¾ného vdìku
jak znìlas od vìkù, na vìky zní!
Ty prostá dceruško doubrav a nivy,
kde jsi se zrodila jako zpìv ptaèí,
jako šum hvozdù plný a snivý,
jak olšin stýskání; — v smíchu i pláèi
v¾dy stejnì upøímná, velká a svatá,
kdy¾ slunce svítilo, kdy¾ hoøel blesk,
v svobody rumìnci, v okovy spjatá,
i kdy¾ ti nezbylo nic, ne¾ tvùj stesk.
Kdy¾ bouøe znièila kvìtno tvých luhù,
kdy¾ tøeskot onìmìl v pøílbách i meèi,
ty jsi nám zvonila radlicí pluhù,
ty jsi k nám mluvila pohádek øeèí: —
pastorkou ve hradech,— pod nízkým krovem,
co šlechtic zapomnìl, — co nechtìl král,
ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem,
jeho¾ se nedotkly rez ani kal.
Tys u nás zùstala, ty mluvo sladká;
kdy všechno zapadlo v bolu a tísni,
na dìtské rty tì šeptala matka,
ty jsi nám zvuèela v milencù písni,
ty jsi nám plnila modlitbou chrámy —
tebou se ozýval luh náš i les,
a strá¾ným andìlem zùstalas s námi,
kdy¾ andìl smrti se pøes Èechy nes'.
Lupínek pozlátka na zpustlém hrobu,
korunou zapadlou v jezerním klínu:
tys byla pokladem chudému robu,
který mu svítil do mrákot stínù; —
lupínek pozlátka na starém štítu,
na vetché kronice lesk zlatých spon,
ty jsi se vmlouvala do jeho citu,
a¾ hlas tvùj vzbudil jej jak velký zvon.
O zvuè a zpívej, hlahol a bouøi,
ty mluvo vítìzná chudého lidu!
Kdy¾ hlas tvùj urdoušen v krvi a kouøi,
hlahol nám u krbu v domácím klidu —
a¾ jednou zabouøíš jako hlas hromu
od horstva k horstvu pøes èeský luh —
bude zas dìdicem ve vlastním domu
ten, jeho¾ dìdicem chtìl mít zde Bùh!
Ivo Krieshofer
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora