Nebudete mi asi věřit…

Nejeden romantický nevinný strom už doplatil svým životem na beznadějné, ale vytrvalé popisování "neromantických" mezilidských vztahů. Převážně se ovšem píše o negativních jevech a také bez přílišné naděje na úspěch – není divu, ono totiž i v Čechách toho špatného je stále více než toho dobrého a jakékoliv výjimky se zákonitě vymykají již zaběhnutému stereotypu českého života. 

Snad větší smysl a efekt by mělo psát jenom o věcech kladně kladných, krásně krásných a příjemně příjemných, ovšem za předpokladu, že budeme mít v téhle malé zemičce to velké štěstí se s nimi setkat. Nebudete mi asi věřit, ale já takové štěstí skutečně měl při mé poslední návštěvě matičky Prahy…

Stál jsem coby ukázněný zákazník vinohradské samoobsluhy na třetí pozici před kasou a v ruce držel nákup, jehož souhrnná cena nepřesahovala ani padesát korun. Nebylo možné si nepovšimnout přede mnou stojícího, stále se usmívajícího prošedivělého muže, z něhož vyzařovala radost, pohoda i vnitřní klid.

Obsah jeho nákupního košíčku byl o trošičku větší, než-li můj vlastní nákup. Když tento "kouzelný dědeček" uviděl můj poněkud ukvapeně rychlý pohled na hodinky, jeho dobrosrdečná tvář se ještě více rozzářila – řekněme jako měsíc v úplňku? – a s nevídanou ochotou mi hned nabídl místo před sebou.

Musím se přiznat, že mi to přímo "vyrazilo dech", že jsem byl jeho vstřícným chováním doslova zasažen; vždyť na to v Česku nejsem vůbec zvyklý. I přesto, že jsem měl opravdu dosti naspěch, zdráhal jsem se tuto nabídku přijmout, ale upřímný a bezelstný výraz v jeho tváři mě přesvědčil, a tak jsem ho s určitými výčitkami svědomí a to jedno místo předběhl. Po zaplacení u pokladny jsem se na neznámého muže otočil, abych mu ještě jednou radostně poděkoval. V té chvíli jeho úsměv přibral na obrátkách a na mé poděkování okamžitě opáčil přáním hezkého prožití zbytku dne i blížícího se víkendu.

Tohle jsem nevydržel, přikročil jsem ke svému dobrodinci a podávaje mu na rozloučenou ruku, dosti hlasitě, aniž bych si to plně v tom citovém rozpoložení uvědomoval, ze mne vyletělo: "Člověče, vy jste stejný vůl jako já!"
"Mladé" pokladní, pamatujíce ještě mlhavě protektorát Böhem und Möhren, přestaly markovat české koruny a společně s ostatními zákazníky napjatě očekávali jak se tohle vyvrbí.
Tak já - vůl se šťastným úsměvem jsem pokračoval: "Vy jste totiž stejný jako já! Já když někoho mohu jenom trochu učinit šťastným, je mi nesmírně dobře!"
Znovu jsem se spěšně rozloučil se svým "dvojníkem" a odcházel s hřejivým pocitem u srdce, protože jsem věděl zcela určitě, že jsme oba dva byli skutečně šťastní.

A teď spěchám, abych to "své štěstí" mohl rozdávat dál a nenechal si je sobecky jenom sám pro sebe.

Václav Židek

* * *

Zobrazit všechny články autora