Oslnivý úsměv z implantátů
aneb
Ještě že mám Máňu

Jak my důchodci moc dobře víme, s přibývajícími léty nám ubývají vlasy, zuby, dámám pak touhy na milostné hrátky, všeobecně chátráme a mnohým z nás, včetně mě, ubývá zdravý rozum. Jak jinak bych se mohl dát přemluvit, abych si dal místo vykotlaných předních zubů, udělat implantáty z porcelánu.

Na svůj chrup jsem nikdy nebyl výrazně pyšný, přestože jsem si tajně namlouval, že čnějící díra po mých předních zubech může s trochou štěstí nalákat úplně bezzubé babičky, které budou blednout závistí, že oproti nim, mně chybí v puse zuby jenom dva. Samozřejmě, že jsem neměl nekalý úmysl chytat stařenky do sítí mých vášní. Spíše jsem přemýšlel o tom, že taková ulovená babka má jistě za 85 let života bohaté zkušenosti ve vaření a že by mně tudíž všemožně podstrojovala.

Pravda, chybějící přední zuby ze mne žádného krasavce nedělaly.
Nebudete však věřit, že moje smyšlená historka, že jsem o chrup přišel, když jsem se v Thajsku zúčastnil ilegální soutěže v kick-boxingu, měla pozitivní dopad na mladé holky. K mému úžasu ve mně neviděly odporného staříka, ale nebojácného šampióna, který se nebál postavit proti thajským zabijákům. Mým historkám naslouchaly s otevřenou pusou plnou překrásných bílých zoubků. Tak o těchto krasavicích jsem, navzdory svému věku, snil. I v nejodvážnějších snech jsem si však nedovedl představit, jak zručně bych asi proved mechaniku líbání, protože, nu, buďme upřímní, bez předních zubů by to asi nebylo ono a odradilo by to i tu nejnažhavenější holku. Tudíž jsem se rozhodl něco pro svůj zevnějšek udělat a čnějící díru v puse nahradit úsměvem plným zubů. Upozorňuji, že nejsem takový ješita, abych si neuvědomil, že bez díry v puse budu nadále moci vymyšlenými historkami ozařovat naivní dívky. Že to s nimi díky novým zubům projedu na celé čáře bylo nabíledni. Takže jenom ty stařenky…

Svoje rozhodnutí jsem řešil nejdříve s rodinou a pak s pomocí internetu. Jako vždy hodná žena Máňa usoudila, že mám dvě možnosti. Buďto si dám všechny zuby vytrhat a nahradím je chrupem umělým, nebo se rozhodnu pro implantáty. První varianta má dvě přednosti. Za prvé, pořízení falešného chrupu bude finančně únosné, nikdy mě již nebudou sužovat bolesti zubů a budu si je moci večer odkládat do skleničky. Nastane konec únavnému čištění zubů.

Jako druhou možnost Máňa uvedla zavedení implantátu. O jejich přednostech moc nevěděla, kromě toho, že když se člověk rozkucká, tak mu implantáty nemůžou jen tak vypadnout, takže je člověk ušetřen trapným situacím a později nejapným vtípkům lidí, kteří nemají nic jiného na práci.

Představa chrupu ve skleničce mě deprimovala. Také možnost, že člověk může snadno zuby ztratit když po pozření zkažené šunky nebo přílišného požívání alkoholických nápojů potupně zabodává šavli, se mně vůbec nezamlouvala. Vzpomněl jsem si totiž na pravdivou historku, která se stala mému kámošovi. Ten, když se ženil, tak při svatební hostině se dědeček nevěsty tak parádně zlískal, že z ničeho nic vyletěl od stolu jak vystřelený prakem a nestačil doběhnout na zahradu. Obávanou šavli už vytasil v předsíni a zabodával jí ještě na zahradě. Když se ráno probral z pořádné opice, s hrůzou zjistil, že nemá “žuby”. Celá rodina je pak několik dnů zoufale hledala a dokonce překopala zahrádku, jestli je náhodou jejich pes někde nezahrabal jako milovanou kost. Tenkrát se dědečkovy zuby nenašly a chudák děda si musel nechat udělat novou protézu.

Teprve za několik let, když děda odešel do věčných lovišť, se chrup našel. Byl na fest zaseknutý v předsíni mezi zdí a starou almarou! To mně tedy nahnalo pěkný strach. Navrch všeho mě také trýznila představa, že mně zubař vyškubne všechny zuby naráz, včetně těch zdravých. Ta nepředstavitelná bolest spojená se zákrokem, který v puse zanechá rudý chuchvalec a v očích slzy, mě dovedla k rozhodnutí, že si nechám definitivně namontovat dva implantáty.

Nelenil jsem a ideu implantátů jsem šel prodiskutovat s naším rodinným dentistou. Ten mně sdělil, že to je práce pro specialistu, že on by mě sice s radostí připravil o všechny zuby, zvláště teď, když potřebuje peníze na cestu kolem světa, ale když jsem se rozhodl pro implantáty, budiž. Rozmlouvat mně to rozhodne nebude. Za pětiminutovou konzultaci jsem zaplatil $150 a vydal jsem se ke specialistům, od kterých jsem chtěl obdržet dobrozdání, jestli jsem na implantáty vhodný a hlavně kolik tato procedura bude stát. Podle toho, co jsem slyšel, viděl jsem věci černě.

Naleštěný rudý Ferrari před klinikou, kam jsem zašel pro první posudek, mě přesvědčil, že se moje předtucha ohledně ceny vyplní.
Přivítal mě sebevědomý mladíček, doktor ruského jména, který, ještě než jsem otevřel pusu, rezolutně prohlásil, že musí udělat rentgen, aby mně mohl říci, jestli by mě mohl operovat. Že nešlo o nějaký zaprášený rentgen mě přesvědčil účet na $450, který jsem musel zaplatit, než jsem kliniku opustil. Mladý Rus se zběžně na snímky, které se mu objevily na počítači, podíval, pak se mi zrovna tak zběžně kouknul do pusy a řekl, že mně implantáty udělá za rozumnou cenu $12 000. Orosilo se mi čelo, udělaly se mžitky před očima, zvedl jsem se z křesla, a naštvaný odešel domů. Měl jsem chuť doktůrkovo Ferrari objet dolarovou mincí, ale jelikož jsem spořádaný člověk, nechal jsem si chuť zajít. “Zloděj,” procedil jsem česky mezi zuby ještě v čekárně. Zabouchnul jsem za sebou dveře a ještě jsem stačil zaslechnout naštvaného stomatologa: “ Já panimáju, já panimáju, já študofát v Praga!”

Usoudil jsem plný hněvu, že za takové nekřesťanské peníze bych mohl pořídit umělé zuby celé rodině a ještě sousedům.

Návštěva u druhého stomatologa dopadla podobně. Žádný bourák jsem v parkovacím prostoru neviděl, což nasvědčovalo tomu, že tento lékař bude obzvlášť vykutálený. Nebude přece vystavovat sporťáka na obdiv davům a vzbuzovat závist pacientů, kterým za drahé peníze upravil úsměvy.

Do křesla mě usadil upovídaný specialista italského původu, kterému hrobově páchlo z úst. K mému úžasu nařídil rentgen, čemuž jsem se vzepřel s tím, že ten jsem měl dělaný teprve nedávno a že se odmítám podrobit dalšímu. Vysvětlil jsem, že jako penzista nemám peníze a že nehodlám podstoupit riziko, že se stanu neplodným. Ne že by mně to vadilo, ale vymyslet jsem si přece něco musel. Zubař na rentgenu nebazíroval. Řekl, ze pakliže je v mojí puse všechno v pořádku, implantáty namontuje za $11000. Nashledanou.

“Makarón” byl rozhodně sympatičtější než “molodiec,” ale představa jeho tváře a dechu poblíže tváře mojí mě utvrdila v tom, že se vydám ještě k dalšímu specialistovi. Do třetice všechno nejlepší!

Cesta mě zavedla do moderní kliniky nedaleko mého bydliště. Ano, před ní parkovalo černé sportovní Audi, ale na to jsem si už zvyknul přesvědčen, že všichni tito specialisti jsou nenapravitelní buržousti a lupiči, kteří vědomě okrádají své bližní spoluobčany, kteří za to nemohou, že jim vypadaly zuby a že chtějí do hrobu ještě jakž takž přitažliví.

Tentokráte mě s napřaženou pravicí přivítal tiše mluvící lékař snědé tváře a sympatického vzezření. Dopodrobna se mnou probral celý zákrok a tím ve mně vzbudil důvěru. Bohužel trval na rentgenu, kterému jsem se nakonec podrobil. Potom řekl, že ho musí podrobně prostudovat a že mně do týdne pošle výsledek společně s celým rozpočtem.
Ten jsem skutečně dostal za pár dnů. Poplatek činí $11000 a, pakliže se rozhodnu pozitivně, operace může být provedena do konce měsíce.

“Sakra, ti vydřiduši se snad spolu domluvili! Každý, kromě hamižnýho Rusa, počítá ty samý nehorázný prachy. Co na pitomejch dvou zubech může tolik stát?” zoufale jsem se zeptal Máni.
Žena pravila, že implantát je implantát, že si sice nekoupí novou vařečku a lux, ale že můj úsměv a pevný chrup jsou přednější. Byl jsem její podporou tak dojatý, že jsem se dušoval, že si budu zouvat boty, šůrovat pokoje a že nebudu chrápat, ani čůrat do umyvadla. Dokonce jsem ji za její postoj dal pusinku a slíbil, že až mně v puse budou vězet krásné nové zuby, budu se na ni dnes a denně vrhat. “Tak to ať tě ani nenapadne!” polekaně řekla Máňa.

V den zákroku jsem byl silně nervózní. Zlé předtuchy naplnila sestra, když mně ještě v čekárně poradila, že si mám jít odskočit.
“Toaletu jsem už navštívil nejmíň šestkrát, protože se hrozně bojím,” řekl jsem a sestra se usmála a řekla, že když se mně bude chtít pak, bude pozdě.

Vlídný Ind, než mě posadil do super moderního křesla a snažil se mě ubezpečit, že všechno proběhne normálně. Co mě znepokojilo, bylo, když řekl, že mně bude muset dát několik injekcí, protože operace vyžaduje chirurgický zákrok, při kterém se musí obnažit kost. A už je tam píchal jednu za druhou. Napočítal jsem jich bratru dvanáct. Oproti jiným zbabělým pacientům mně injekce nebolí. Jen jsem si říkal, proč jich je tolik zapotřebí. Když mně znecitlivěla ústa, začal na mně pobrukující si specialista zručně pracovat. Když jsem při zákroku obnažování kosti dásně zaječel bolestí, lékař poněkud zneklidněl. Potom řekl, že mě musí mít stoprocentně znecitlivělého a na to konto mi do rozbolavělé dásně vrazil další injekci.

Po více než hodině mně začaly děsně bolet panty u pusy a chtělo se mně čurat. Na to jsem však rychle zapomněl, když zručný Ind začal vrtat do obnažené kosti. To opět zabolelo a já zasykl. Lékař operaci přerušil řka, že díky mému vysokému tlaku mně původně nechtěl dát tu nejsilnější injekci, ale teď že nemá na vybranou. Po ní pak šlo další hodinu všechno jako na drátku. Lékař obratně zavedl implantáty, rozsekanou pusu zašil dratví a omluvil se za to, že náročná operace trvala tak dlouho. Jedním dechem se také omluvil, že příští den budu vypadat jako kdyby mě někdo zmlátil a ať na otok připravím manželku, která se bude divit, koho to má v posteli.

K mému údivu jsem oteklý nebyl. To je asi tím, že jsem holt tvrďas. Operace dopadla na jedničku, pan doktor si mnul ruce, že jsem mu v křesle nezcepeněl a že si za dvě hodiny práce vydělal na dovolenou na Tahiti. Tím, že jsem prý bohužel neměl v čelisti dost kosti, musel přidat kousínek nové, z flaštičky vylovené, což ovšem stálo extra tisícovku!

Nu, nic naplat. Jsou to vydřiduši. Několik lidí mně řeklo, že jsem si měl implantáty nechat udělat v Česku nebo na Bali, protože tam je operace mnohem levnější. Prodiskutoval jsem tuto možnost později s mým Indem. Ano, souhlasil, ale zároveň vysvětlil, že trvá nejméně tři měsíce než si je lékař jistý, že se implantát v kosti usadil a že nenastaly žádné komplikace.

Takže jsem za nyní oslnivý úsměv zaplatil krvavé peníze. Máňa nemá teflonovou vařečku ani nový „norkáč“, já musel zapomenout na nové kolo. Házím sice sebevědomé, oslnivé úsměvy na krasavice bez ohledu na věk, ale k mému zoufalství nezabírají. Jak úsměvy, tak krasavice!

Teď jenom doufám, že se žena Máňa rozhodne pro skleničku než pro zatraceně drahé implantáty…

Ivan Kolařík

* * *

Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora