Ta první a ta poslední…

aneb „I malé věci dělají život velkým“

Kdyby se mě někdo zeptal, která malá věc udělala můj život velkým, odpověděla bych bez zaváhání:“Cigareta“.

Malá, obyčejná cigareta s filtrem a papírovým náustkem jakékoliv značky.
Ta poslední!
Ne stopadesátáprvní poslední ani třistapadesátáosmá poslední.

Ale ta skutečně poslední.

Po ní už žádná jiná.

Každý kuřák ví, o čem to mluvím. Nejeden z těch, kteří se chtěli vymanit ze závislosti na nikotinu a zlozvyku kouření, si nějakou tu poslední cigaretu zapálil.
A po ní další druhou, desátou a po nějaké době znovu a zaručeně opět „tu poslední“.

Je zvláštní, že na svou první vykouřenou cigaretu si mnohý z nás pamatuje.
Protože byla první. Na tu poslední ne, neboť málokterá byla skutečně poslední.
Přesto si s každým novým rokem, s každým dalším zdražením cigaret, s každým příštím nekuřáckým partnerem dáváme znovu a znovu závazky a předsevzetí, jak s tím zlozvykem skončíme. Je to jako pohádka se špatným koncem.
Ať už nás provázela ekonomická nepřízeň, rozpad vztahu, perzekuce kuřáků v kavárnách a restauracích, cigareta se nás držela přes to – anebo právě proto – dál. Jako plíseň, lišejník v nechtěném společenství se zdravým okolím. Protože stejně tak pozvolna a plíživě jako jedovatý povlak na přírodnině vzniká závislost na nikotinu.

I já si dobře pamatuji na svou první cigaretu vykouřenou v ohavném zákoutí školního dvora. Chodila jsem do 7. třídy základní školy, když si mne vzali do péče dva třídní repetenti Lojza a Kódl a o velké přestávce, kdy se ostatní spolužáci procházeli na čerstvém vzduchu, mi zapálili v ústraní špinavého dvora první cigaretu. Už po několika „šlucích“ mi začínalo být divně, ale výsledný efekt se nedostal do finále, neboť nás objevil školník. Klukům vlepil pohlavek, zabavil cigarety – možná pro vlastní potřebu – a na mne se jenom výhružně podíval.

K závěrečnému aktu došlo až doma. U rodinné večeře, neboť tato událost patří do prehistorického údobí, kdy se rodiny, tedy i ta naše, scházívaly večer u jednoho stolu, mi po jídle nabídl táta ze své stříbrné tabatěrky cigaretu.
„Zakuř si.“
„Nekouřím.“
„Ale kouříš. Tak si vezmi! No tak, bude to?!
Samozřejmě, že ho školník informoval, zapírání bylo zbytečné, a protože jsme tehdy rodičům neodporovali, cigaretu jsem si vzala. Táta mi ji elegantním gestem zapálil a pečlivě dohlížel na můj kuřácký výkon. Netrvalo dlouho a zbytek večera jsem strávila mezi čtyřmi stěnami našeho útulného záchodu. Táta – Komenský, bez zbytečného kázání docílil, že jsem po cigaretě nesáhla do svých třiceti let.

Potom – asi z frajeřiny, z pocitu důležitosti, kterou cigareta mezi prsty vyvolává, také ze sounáležitosti k partě se z té první stala další a další, z frajeřiny zvyk, posléze zlozvyk, návyk, závislost. Nemohla jsem se, a poctivě řečeno, ani jsem nechtěla, se této závislosti zbavit. Nedovedla jsem si představit kávu bez cigarety, neboť cigareta ke kávě i čaji už nějak kultovně patří. Patří jako neodmyslitelná rekvizita i k řešení problémů, k debatám s přáteli. V namodralém dýmu ztrácejí nepříjemné události ostré hrany a vše se zdá být schůdnější.

Ve školách, úřadech, čekárnách byly tehdy zřízeny kuřárny, populace se samovolně rozdělila na ty s cigaretou a ty bez.
Kuřáci, perzekuování nekouřícími byli k sobě vlídní a drželi pospolu svázáni neviditelným lanem stejné vášně, což je dělalo v očích ostatních tolerantnějšími a vstřícnějšími.

Ano, o kouření vím své, neboť jsem tabákový průmysl aktivně podporovala plných 35 let. Moje kuřácká vášeň přešla do hotové posedlosti. Neváhala jsem běžet třeba o půlnoci do vzdáleného baru pro krabičku chybějících cigaret, neštítila jsem se vylovit z vlastního odpadkového koše větší nedopalky.
A přece, při každém praní záclon, kdy jsem zhnuseně hleděla do kávové břečky ve vaně, s každým pohledem na nadýchané obláčky záclon na oknech jsem uvažovala, že s kouřením přestanu. Ale ani to, ani pohled do zrcadla na žlutavou pleť a zahnědlé konečky prstů, mi ve skoncování s kouřením nepomohl. A myšlenku, jak to asi vypadá na mých plících, jsem zaháněla jako dotěrné bzučení mouchy. Prostě se zdálo, že s cigaretou v prstech spočinu i na smrtelné posteli.

Ale nestalo se tak. Onemocněla jsem. Oslabená imunita a nepříznivé počasí mi pomohly k docela slušné angíně. Nemoc zaútočila pořádným náporem a během prvních pěti dnů jsem netoužila po ničem jiném než po konejšivé náruči postele.
Když se mi udělalo lépe, začala jsem hledat cigarety. Nikde nic. Vysílena bezvýsledným pátráním jsem se vrátila do postele a během této nedobrovolné abstinence jsem si uvědomila, že už 6 - slovy šest dnů jsem nekouřila. Musela jsem připustit, že sama příroda mi podala pomocnou ruku a teď už to je jen na mé vůli.
Snažila jsem se přidat k těm šesti dnům další, najednou tu byl 14. den bez cigarety a začala jsem být na sebe pyšná. Vážně jsem přemýšlela, že se pustím do boje se svým zhoubným kouřením. Přiznávám, že to nebylo snadné. Stála jsem před regálem s kuřivem v obchodě, stačilo natáhnout ruku; míjela jsem kuřárnu ve škole, každý s kolegů by mi rád cigaretu nabídl; ignorovat v biografu známou partu rokující u společného popelníku rovněž vyžadovalo pořádnou vůli.
Také jsem našla v kuchyňské skříňce zapadlou poloprázdnou krabičku cigaret Petra. Kdybych si zapálila, uvažovala jsem, nikdo by to neviděl, ale zradila bych sama sebe.
A věděla jsem, že stačí jedna jediná cigareta a budu zase tam, kde jsem byla.
Právě ta jedná jedina cigareta, ta malá obyčejná cigareta s filtrem a papírovým náustkem jakékoliv značky.

Ta poslední – a proto už žádná jiná.

Svého vítězství nad omamným jedem, nad návykem silným jako železná košile, nad vlastní psychikou a to bez prášků, náplastí, skupinových terapií a bůhví čeho ještě, si cením i proto, že jsem znovu pánem svého těla a své vůle.

Jako by mi začal nový život, na jehož počátku i konci byla pouhopouhá malá, útlá, a jak by se zdálo zcela obyčejná věc.
Cigareta.

Marie Szottková

* * *

Zobrazit všechny články autorky