Úvaha demografická
aneb
Kolik bude za sto let Čechů

Našel jsem v jednom krajanském měsíčníku článek, jehož autorka předpovídá stav obyvatelstva v zemích českých pro rok 2101: vychází jí s obdivuhodnou přesností na 7,68 milionu, navíc v nepříznivém věkovém složení. I pozvedá varovný hlas, poukazujíc, jaké z toho pojdou patálie, důchodové zejména. Nuže, co by se mě týkalo, velkou hlavu bych si z takových prognóz nedělal. Víme, že ano, o zástupcích vědy klimatologické, jimž činí potíže předpovědět počasí na tři dny dopředu, zato vědí velice přesně, jaké klima povládne na zeměkouli v roce 2100 a jaké – opět – z toho povstanou patálie. Což vypadá jako nesmysl, ale není; řečení pánové vědí velmi dobře, co činí. Kdo chceš býti prognostikem, vezmi si od nich naučení: krátkodobým předpovědím jest se vyhýbati. Nebo ještě jinak a přesněji: chceš-li se vyvarovat blamáží, prorokuj v časovém horizontu mimo dosah lidské paměti. Kdybychom vydali předpověď počtu obyvatelstva zemí českých za deset, patnáct let ode dneška, mohl by přijít někdo šťouravý a strčit nám ji pod nos – koukej, troubo, co sis tenkrát navymýšlel! V roce 2101 je však zaručeno, že po řečené dámě i s její předpovědí pes neštěkne, a jedině jisté jest, že až ta chvíle nadejde, všechno bude jinak a nečekaně. Neboť vývoj čehokoli neběží po přímce jako když střelí, což je omyl povrchnějších prognostiků a patálií zvěstovatelů; právě tak by mohli vypočíst, že poklesl-li počet vrabců v okrese Rychnov nad Kněžnou za poslední rok o sto padesát kusů, nebude v roce 2101 vrabců vůbec žádných… pardon: bude jich záporný počet.

Ne. Tak prostičké to není. Čas má v zásobě nesmírné množství kliček, spirál, vlnovek a výhybek, zpětných obrátek a jiných cestiček křivolakých, po nichž nechává běžet vývoj; a kdo si z celé té hromady možností vybere jen jednu a nejjednodušší, ať z nedomyšlenosti nebo aby se mu vešla do předem určeného vzorce, zaslouží si v prvním případě titul lajdáka, v druhém šarlatána. Pokusím se ve vší skromnosti a u vědomí své nedostatečnosti v následujících odstavcích na některé kličky a výhybky poukázat.

Lze předpokládat, že až doběhne století ku svému konci a dost možná už dlouho před ním, nebude živobytí tak komfortní, jak jsme zvyklí v tomto roce 2013. Státem garantované životní jistoty se smrsknou na minimum nebo zmizí zcela; jedinou pojistkou pak bude vlastní, co nejpočetnější rodina, jako to bývalo za pradědečků. Děti nebudou přítěží v kariéře a využívání volného času jako dnes, naopak bude velmi výhodné mít jich plný barák; i zamíří demografická křivka po letech poklesu zase vzhůru. I když přehánět to také nemusí, řekl bych, abychom nedopadli jako Afrika.

Nebo mě věštecké brejle šálí a všechno zůstane, jak je. Moc pravděpodobné to není, ale co kdyby. Ani v takovém případě si nemusíme dávat nohu za krk. Veškeré obavy a temná varování vycházejí z předpokladu zachování současného způsobu zajištění na stará kolena: mladí odvádějí povinné poplatky do důchodové pokladny, a staří je okamžitě spotřebovávají; logicky pak přijde jednou den, kdy se celá důchodová stavba zhroutí a stařečkům nezbude, než aby se živili sběrem jedlých kořínků. Aby toho nebylo málo, hrozí podobný scénář i v oboru zdravotnictví. Naštěstí existuje i jiná možnost, o níž příslušná místa dokonce vědí, ale nerada na ni myslí, jelikož by narušila jejich úřednické pohodlí: soukromá zúročitelná renta. Sám asi nejsem nejlepší příklad; přišel jsem do exilu v šestačtyřiceti letech věku svého, a kdybych měl být živ jen z toho, co bych si stačil nastřádat na důchodové konto, velký luxus by z toho nekoukal. Za normálnějších okolností však rozpětí mezi školou a důchodem obnáší něco kolem čtyřiceti let; kdyby mi bylo dovoleno po tu dobu ukládat týž obnos, jejž jsem za své pracovní kariéry sypal do bezedného sudu povinných odvodů, na vlastní zúročené konto, mohl bych si jinak vejskat, a ještě bych odkázal úhlednou sumičku svým dědicům.

Vím, co mi bude namítnuto: že bych taky mohl mít smůlu a nastřádat si málo nebo nic. Mohl bych odpovědět, že je spousta lidí všelijak postižených nebo zase lajdáků a budižkničemů, jež otec stát chtě nechtě živí z daňového pytlíka; snad by se něm tedy našel nějaký groš i pro mě. Odpovím ale jinak a vážněji: různé těžkosti, v nichž se tohoto času potácí naše civilizace a ještě potácet bude, pramení do valné míry z toho, že jsme se odnaučili žít s riziky. Že vyžadujeme za všech okolností stoprocentní, a pro všechny případy raději dvousetprocentní zajištěnost. To nejde. Kdyby takhle uvažovali naši statečnější předkové, Amerika by zůstala neobjevena, svět by byl dosud placatý a slunce se točilo kolem něj, a snad bychom ještě ani z větví neslezli. Musíme si zvykat na pomyšlení, že nejsme, my lidé, žádný extrabuřt přírody, ale jeden z živočišných druhů, ledaže nejvyvinutější. Zákonem přírody pak není věčné zajištění a bezrizikovost, nýbrž stálé střetání, konkurence, jedním slovem nejistota. Čím déle se budeme zdráhat vzít tuto skutečnost na vědomí, tím hůř dopadneme.

Jest ostatně podivno, proč všichni věštci a prognostici, instituce vládní i nevládní a tisk s televizí v jednom kuse bědují nad problémy při dobré vůli a rozumu relativně snadno řešitelnými, nebo naopak takovými, jejichž řešení leží v kompetenci přírody a my jsme v tom platní jako hrom v polici, a nevšímají si hrozeb vskutku reálných. Jestli opravdu má být zemské ovzduší za sto let o pár stupňů teplejší, změníme na tom málo nebo nic, jen se finančně zruinujeme. Má-li počet obyvatel zemí českých klesnout z dnešních desíti milionů na sedm a půl – tolik jich čítalo za Palackého, a lidem proto pivo hůř nechutnalo. Že v týž čas hrozí světová demografická křivka vystoupat - zdrženlivě počítáno – k příšerným patnácti až dvaceti miliardám se všemi představitelnými i naprosto nepředstavitelnými následky, jaksi nezajímá nikoho. A daly by se uvést i jiné okolnosti, hrozící naší – naší, k čertu! západní civilizaci onačejšími patáliemi, než se století se stoletím sejde, což by ale vydalo na jiný, podstatně objemnější článek.

Žijeme v pokryteckém čase, čase politické korektnosti. Jest jejím příkazem, ať užiji slov J. A. Komenského, sázet si na nos brýle mámení, skrze něž věc černá bílá a bílá černá, mrzutá krásná a krásná mrzutá se jeví. To nám, obávám se velmi, dějiny šeredně spočítají, a nemusí to být až v roce 2101.

Luděk Frýbort, Hannover, 22. října 2013

***
Fotokoláž pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora