Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.

 

Smrt je na konci ka¾dého ¾ivota

aneb vzpomínání k "Dušièkám"

 

Jako kùl v plotì zùstala osamocena jedna stará paní v našem domì. O to, aby odešla z toho svìta dùstojnì, se mìli postarat nìjací známí, kterým odkázala dru¾stevní byt i se zaøízením. Jednou, nebylo to dlouho pøed tím, ne¾ se s tímto slzavým údolím rozlouèila, jsem ji navštívila. Necítila se zrovna dobøe a mou pomoc odmítla s tím, ¾e „u¾ jsem si zavolala pro doktora, i kadeønice mì pøijde uèesat, abych v rakvi vypadala dobøe,“ za¾ertovala. Ve velmi krátkém èase se objevil na schránce: jen formuláø s na stroji dopsanými údaji a s poznámkou, ¾e zesnulá byla na vlastní ¾ádost pohøbena bez obøadu. Nešlo mi to nìjak dohromady – pìknì upravená a bez obøadu? A tak kdy¾ ètu na smuteèních oznámení stejné pøání, øíkám si, kdoví jak to bylo? Co se to s námi stalo, ¾e se nedoká¾eme s èlovìkem dùstojnì rozlouèit! Proto, ¾e to stojí tolik penìz?


Moje setkávání se smrtí, s touto nezbytnou prùvodkyni ¾ivota, sahá a¾ do útlého dìtství. Setkávání bylo velice èasté, i kdy¾ se netýkalo vlastní rodiny. Umøel stryk nebo tìtka – tak jsme oslovovali všechny sousedy – a potom dìti, mnoho dìtí. Slýchávala jsem i poznámky „u¾ tu dluho nìbudì, nìdoèka veèera“ a nebo „to malé od Andule za»al vøed.“ Sotva k nám došla zpráva, ¾e se nìkdo odebral na vìènost, obdarovali mnì staøenka svatým obrázkem a já jsem se vydala tam, kde mrtvý le¾el. Nìkdy v síni, ale vìtšinou ve velké jizbì. Tam byl ten, který v domì ¾il a¾ do pohøbu, samozøejmostí. Patøil tam.


S lehkým mrazením jsem si v¾dy prohlí¾ela voskovou tváø stryka èi tìtky se špièatým nosem a nìkdy ještì se šátkem, kterým se podvazovala brada. Obrázek jsem polo¾ila na zemøelého, mnohdy tìch smuteèních návštìvníkù bylo tolik, ¾e se obrázky pokládaly na sebe. Tì¾ko mùj dìtský rozum chápal smrt náhlou – v¾dy» ještì pøed nìkolika dny mì stryk vyhánìli z hráze a teï tu tak nehybnì le¾í. O nìkterém se øíkalo, „ten u¾ tu dluho nìbudì, lepši by bylo, kdyby si ho u¾ Pán Bùh vzal.“ A jeho odchod byl pro rodinu ulehèením.


„Jedno do dolinka a druhé do klínka“ – tak se komentovaly èasté odchody malých dìtí. Umíralo jich velmi mnoho, jen mé tetì Hanì umøely tøi dìti po sobì. Nejèastìji „je za»al vøed“. Tato rychlá dodnes nevysvìtlená smrt se otøela i o mého nejmladšího bratra. Byla jsem devítiletá a tato chvíle se mi nav¾dy zapsala do pamìti. Maminka dojila ve chlévì krávu a tatínek ho choval – byl asi tøímìsíèní miminko – samozøejmì ¾e v peøince s povijanem. Najednou zaèal chlapeèek modrat a dusit se. Ještì dnes slyším tatínkùv zoufalý køik.
„Drahušku, Drahušku!“ zoufale tøásl peøinkou. Snad ten usilovný pohyb a køik zpùsobily, ¾e po chvíli zaèal bratr opìt dýchat. Pro maminku vracející se z chléva, u¾ byla tato hrùzná pøíhoda minulostí. Byl to samozøejmì „vøed“.


První vøedem za»até dìvèátko jsem vidìla u Andule. Le¾elo v bílé rakvièce, tìlíèko oblo¾ené kvìtinami a svatými obrázky. I já jsem svùj pøilo¾ila a pomodlila se u andìlíèka, kterým se zemøelé dítì právì stalo. Mo¾ná, ¾e i tato promìna byla svým zpùsobem pøíèinou oné závisti, kterou jsem pocítila, kdy¾ jsem v rakvi vidìla u¾ asi ètyøletou Zdenièku. Jej, ta byla krásná. Její maminka jí oblékla drù¾ièkovské šaty, v kudrnatých vláskách mìla vìneèek a snad jí k tomu andìlíèkovi chybìla jen køídla.V mihotajícím svìtle velkých hromnièek jsem sledovala její bílou klidnou tváøièku a závidìla. Byla u¾ andìlem, zatím co já ještì zlobivé dìcko s høíchy, s nimi¾ jsem musela ke zpovìdnici.


A potom ty pohøby! V¾dycky to byla událost. Nejkrásnìjší louèení bylo s dìtmi a mladistvými nebo ještì svobodnými. Doprovázely je dru¾ièky malé i velké s mládenci a muziky jim hrály pohøební pochody od domu a¾ na høbitov a to bylo pìknì daleko.


Nejpìknìjší pohøeb mìl Zdenìk Jalùvka, student kromìøí¾ského gymnázia. Øíkalo se, ¾e studuje na „panáèka“, i kdy¾ mìl k nìmu ještì velmi daleko – bylo mu snad jedenáct nebo dvanáct let, kdy¾ se vracel vlakem domù na prázdniny. Spadl mu na hlavu kufr, dostal zápal mozkových blan a prázdniny u¾ trávil na høbitovì. Ten mìl dru¾ièek a samozøejmì, ¾e jsem mezi nì patøila. A faráøù a spolu¾ákù. Byla to tak velká událost, ¾e stejný pohøeb byl i mým velkým pøáním. ®e bych mohla rodièùm zpùsobit bolest, to mi ani nenapadalo. Jen ten jejich pláè jsem si pøedstavovala takový, jaký byl u Zdeòkova otce, hodného pana øídicího.


Pohøby dospìlých nemìly tu honosnou krásu, kvìtinové vìnce mìly jen èerné stuhy, i rakve byly èerné, koòùm u pohøebního vozu se na hlavách v rytmu pohøebního pochodu pohupovaly èerné kokardy. V prùvodu, který se sunul pomalým krokem víc ne¾ hodinu, si staèily sousedky všechno popovídat, mrtvého vyzvednout èi zkritizovat, i kdy¾ o mrtvých jen dobré.


K dìtství patøily i Dušièky. U¾ dlouho pøed nimi si holky ve škole povídaly, kdo koho na høbitovì má a já jsem tam nemìla nikoho. Pod ¾elezným køí¾em le¾el jenom tatínkùv bratr, který zemøel dávno pøed mým narozením jako mládenec.
Travnatý hrobeèek zdobil litinový køí¾ a já jsem s hrdostí pod nìj pokládala polštáøek z krepového papíru, který jsem sama ušila. Byla jsem pyšná – mám také svùj hrob.


O, jak ráda bych se vrátila do tìch èasù, kdy jsem mìla na høbitovì jenom strýce, jeho¾ podoba v rodinì dávno vybledla. Postupnì k nìmu pøibývali další, strýc, nejhodnìjší staøenka, a to u¾ moc bolelo. Potom ty bolesti byly stále vìtší, ale to u¾, pravda, nebyl dìtský svìt. Jen se nikdy nestalo, ¾e by se nìkdo s nìkým rozlouèil bez obøadu, jen tak v úzkém rodinném kruhu. I ten nejchudší mìl pohøeb a v¾dycky se našel nìkdo, kdo ho na té poslední cestì doprovodil.


Hana Juraèáková

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 03.11.2017  19:49
 Datum
Jméno
Téma
 03.11.  19:49 OLGA JANÍÈKOVÁ
 02.11.  17:20 ferbl
 02.11.  12:41 Vendula
 02.11.  11:49 Von