Václav Židek:
Rozhovor s „přitroublým dědkem“

Kdysi dávno před mnoha a mnoha lety jsem jel se svým sportovním přítelem Vladimírem městským autobusem. Ještě do nedávna, kdy jsem navštěvoval Prahu několikrát do roka ze svého bydliště v Kolíně nad Rýnem, jsme se vždy rádi setkávali a vzpomínali na zlaté časy našeho mládí a to v posledním čase nejraději při dobrém Gambrimusu v hospodě U Fífy na Vinohradech.
Známe se už přes 40 let, a tak mnohé jeden o druhém víme. Vladimír mne doprovázel při unikátní plavbě ze Slap do Prahy non-stop (33 km), přes plavební komory jako kameraman a fotograf. Plavba se pak o rok později prodloužená na 40 km opakovala s Františkem Venclovským, tehdy prvním Čechoslovákem, který zdolal La Manche. Z těch plaveb vznikla kniha „Sám ve víru zdymadel“, na níž má Vladimír také lví podíl. Jindy bylo možno slyšet jeho hlas z místního rozhlasu při Memoriálu Alfreda Nikodema u Národního divadla v Praze, nebo jako televizního spolukomentátora při sportovních vystoupeních a soutěžích.

Náš autobus se blížil ke stanici, kde měl Vladimír vystupovat, a tak se připravil u předních dveří. Já jsem v jízdě pokračoval. Řidič něco říkal, ale v hluku brzdícího motoru nebylo slyšet co. Autobus zastavil, motor téměř utichl, dveře pro výstup se ale neotevřely a řidič se ozval znovu: „Vy jste nerozuměl, co jsem říkal?“
V tom okamžiku mi prolétla hlavou dávná vzpomínka na příhodu, kterou Vladimír zažil před více jak 65 lety. Uvědomil jsem si, že budu asi svědkem situační drobnokresby, situační studie, která se nebude odehrávat na prknech jeviště, ale v plenéru. Měl jsem k tomu dobrý důvod.

Před uvedenými lety, v době protektorátu „Böhmen und Mähren“, se vracel Vladimír tramvají do svého bydliště. Byl prosinec, mrzlo a v brzké večerní tmě bylo máloco vidět. Z obavy před spojeneckými nálety bombardérů bylo nařízeno zatemnění, a tak i pouliční svítilny blikaly méně než hřbitovní osvětlení o Dušičkách. Zatemnělé, otevřené a přecpané vozy tramvají se pomalu ploužily městem.

Cestující viseli i na nástupních tyčích. Řidič stál na otevřené plošině mezi cestujícími u svého kontroleru a byl jimi tlačen, zmítán a postrkován. Nebyla to lehká služba a těžký tramvajácký kožich i válenky stěží odolávaly náporu mrazu. Vladimír, ještě jako mladík, byl přitlačen návalem cestujících na řidiče. Ten byl značně nevrlý, asi se také domníval, že si na mladíka může dovolit a tak se ozval: „Co tady čumíš, postup si do vozu a netlač se tady!“
Můj přítel usoudil, že nemá cenu se s hulvátem bavit, a tak jenom jednou uvolněnou rukou naznačil posunkem, že by rád postoupil dál, kdyby to šlo.
„Tak co jsem říkal, postoupíš si, nebo ti mám pomoct?!“ Následoval opět obdobný posunek. A teď se to stalo! Protektorátní atmosféra s řadou hrozeb stmelila, jak už to bývá, Čechy k vzájemné solidaritě a pomoci tam, kde se pomoci dá. Cestující z posunků usoudili, že Vladimír je hluchoněmý a pustili se do řidiče, co se do něj vešlo. Že je hulvát, kdyby on byl tak postižený jako ten mladík, viděl by, zač je toho loket! Ať už drží hubu a raději jede.
Řidič zůstal jako opařený. Už se ani neozval a pokračoval v jízdě. Stanic ubývalo, cestujících také, a když se přiblížilo místo, kde měl Vladimír vystupovat, byla už plošina téměř prázdná a tedy bez tlačenice.
Vůz zastavil. Můj sportovní přítel se naklonil k řidiči, poděkoval za příjemnou jízdu a vystoupil. Na plošině zůstal konsternovaný řidič, kterému chvíli trvalo, než pochopil změněnou situaci a pokračoval v jízdě.

Po této vzpomínce jsem byl pochopitelně zvědav, jak se rozvine další rozhovor s řidičem autobusu. Po úvodní větě řidiče se Vladimír pomalu, jakoby těžce otočil a ozval se pomalým a velmi zřetelným hlasem:
„Promiňte mi, prosím, pane řidiči, nerozuměl jsem dobře, trochu nedoslýchám, to víte, věk!“ Řidič očividně zjihl a pokračoval mnohem mírněji, ale zesíleným hlasem, přičemž mimoděk napodoboval přítelovu pomalou zřetelnou výslovnost: „Ááále, říkal jsem jen, že se nemá před zastavením vozu překračovat ta bílá čára na podlaze, abych viděl ven!“
Na tváři přítele se zračilo jenom chabé pochopení řidičovy věty: „Asi jsem se dopustil nějakého přestupku, viďte, promiňte mi to, prosím, pane řidiči, pokud můžete!“
“Ááále, nic se vlastně nestalo!“ odpovídal řidič ve zřejmé snaze rozhovor ukončit, a otevřel dveře, aby přítel mohl vystoupit. Ten se však znovu obrátil k řidiči: „Co jste, prosím, říkal, pane řidiči?“
„Že se nic nestalo!!!“ řval už řidič jako na lesy – vlastně na celý autobus. Cestující v zadní části vozu, kteří nevěděli, oč se jedná, poněkud poděšeně povstávali a ti ve předu se dali do nepokrytého chechtání.

Na tváři mého přítele se objevil milý úsměv a výraz pochopení:
„Ách tak, nic se nestalo, to jsem opravdu rád! Bylo by neštěstí, kdyby došlo k nějaké nehodě snad dokonce mojí vinou! Děkuji vám srdečně, pane řidiči!“
Důstojně se otočil a vystoupil z vozu. Vůz se pomalu rozjížděl, v jeho přední části bylo veselo a usmívající se řidič kroutil nad volantem nevěřícně hlavou.

Pokoušel jsem se představit, co si asi může právě řidič myslet: “Že já jsem nedržel hubu! Mohl jsem si odpustit ten pomatený rozhovor s PŘITROUBLÝM DĚDKEM, který stejně nic nechápe a navíc je hluchý jako poleno!”

Tento příběh se skutečně přihodil. Jeho inscenátorem nebyl nikdo jiný, než mezi otužilci známý a populární sportovní moderátor Vladimír Kulíček, jinak pamětník a šprýmař v jedné osobě. Jeho poměrně mladistvý zjev silně kontrastuje s jeho úplně šedivými vlasy, a tak lze jen obtížně odhadnout jeho poměrně pokročilý věk. Právě tento kontrast může být zdrojem úsměvných situací, které Vladimír, když je třeba, dokáže s patřičnou dávkou humoru, jemu vlastnímu, navodit.

***
Koláže © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora