Václav Židek: Hoří, má panenko!
aneb
Jeden za všechny a všichni za jednoho!

Bylo to začátkem jednoho velkého vítězného října, měsíc po započetí školní docházky první třídy. Šestiletý Míša odjíždí vlakem s velkou červenou pěticípou hvězdou a se svými rodiči i o šest let starším bratrem Tomášem směrem na Západ. Při strachuplném přejezdu státních hranic v Rozvadově, nic netuší a nemá ponětí co ho čeká v blízké budoucnosti i v nejbližších letech. V té chvíli bylo pro něj nejdůležitější jedno: že má mámu, tátu i milovaného brášku sebou. Byl to překrásný slunný den 4. října 1980 a jeho rodiče se rozhodli emigrovat. Obří rudá hvězda z nevinného červeného kvítí, jak ten Tulipán od Suchého, a u ní rozkročený nevinný pohraničník ve vysokých holinkách i se samopalem na břiše, tohle ještě více utvrdilo přesvědčení táty a mámy se nevracet.
O pár let později ve svobodném Kolíně nad Rýnem, když bylo Michalovi 12 let, prožil s rodiči nebývalé dobrodružství a to v něm zanechalo pevné rozhodnutí o jeho budoucím povolání. Dva dny po skončení vánoc přilétl na střechu jejich obydlí i firmy, kde oba rodiče pracovali, nemilosrdný žíznivý Červený kohout. Všem doma se podařilo v posledních vteřinách za velmi ztížených okolností zachránit své životy a uniknout rychle šířícímu se peklu.
Ne vždycky a ne na všechny prožití něčeho takového působí stejně. Michalova maminka se už asi nikdy nezbaví panického strachu ze zápachu ohně a spáleniště doprovázeného silným bušením srdce, nervovou slabostí a nevolností. U Michala tomu bylo právě naopak. V ten den se totiž rozhodl, že se určitě stane hasičem a bude lidem pomáhat.
Od té doby se ze svého rozhodnutí neslevil a dělal vše proto aby ho naplnil a tak svůj sen uskutečnil. Nevím proč, ale dost často se mi ve spojitosti s touto nelehkou službou lidem vybavil Formanův film Hoří, má panenko! a také dost často jsem pod vlivem tohoto zajímavého filmu na tuhle službu podobně nahlížel. Až teprve, když jsem byl díky Michalovi do všeho vtažen, začal jsem na všechno koukat jinak.
Dostat se v Německu na výuční obor, který má s vykonáváním tohoto nelehkého a nebezpečného povolání něco společného není vůbec lehké. Michal se učil tři roky stavebním tesařem, poznával nosnost střešních krovů, jejich konstrukci i propojení na celou budovu i jejich stavbu. Aby měl ještě větší šanci se dostat na tohle povolání pravých chlapů, přihlásil se k Dobrovolným hasičům, kde byl zrovna tak nemilosrdně nasazován s jeho profesionálními kolegy k různým přírodním katastrofám, jako jsou povodně, o které skoro každým rokem není v Kolíně nouze.
Když se Michal vyučil, tak si podal přihlášku k přijímacím zkouškám v Kolíně a v Bonnu. Kolínská škola patří v Německu k jedné z nejlepších a tím pádem i k nejpřísnějším. Z několika set přihlášek bylo např. vybráno na 80 adeptů, a ti všichni jednoho dne stanuli na jedné startovací čáře přijímacích zkoušek. Výběrová kriteria byla velmi přísná a přihlíželo se ke všemu, od dobrého psychického stavu přes špičkovou sportovní kondici až po koeficient inteligence. Po skončení těchto psychicky a fyzicky náročných zkoušek zůstalo ve výběrovém sítu jen osm adeptů, ze kterých po ústním pohovoru ještě dva odpadli. Michal byl dobře připraven a tak se ocitl mezi těmi šesti šťastnými.
Domů přišel ze zkoušek strašně unaven ale spokojený sám se sebou - podařilo se mu hned na poprvé něco, co se jiným podaří až po několika letech a nebo vůbec ne.
Tím ale vše nekončilo a během absolvování Hasičské školy mu stále hrozilo, že třeba pro nesplnění časových sportovních limitů, nebo porušení kázně může být ze školy vyloučen. Hasičská škola trvala rovných 18 měsíců a po skončení je absolvent nejenom hasičem ale také sanitářem. Ve službě se totiž jezdí střídavě na záchrance a potom s hasičským autem. Později nebylo stejně všemu konec a po skončení školy ještě musel dva roky čekat, tzv. zkouškové období do 27 let - než byl přijat na stálo a byl uznán státním zaměstnancem.

Krátce po skončení školy nastoupil Michal blízko bonnského letiště u hasičského útvaru Köln - Porz, kde se stal brzy v pracovním týmu i u svých nadřízených velice oblíbeným, že když chtěl po nějakém čase přejít ke speciálnímu útvaru pro záchranu ve výškách, šéf mu řekl: Ano, můžeš jít ale pod jednou podmínkou, že za sebe najdeš tak dobrého náhradníka jako jsi sám. To rozhodlo, že už u útvaru zůstal. Tato speciální jednotka na záchranu lebensmüde (sebevrahů) ve výškách je tohoto druhu v Kolíně jediná a vyžaduje se u ní nejenom perfektní fyzická kondice, ale záchranář musí být i dobrým psychologem, aby prvořadě dokázal sebevrahovi jeho plánovaný čin rozmluvit.

A pak se i někdy stane, že sebevrah příjme nabídnutou ruku k záchraně a vrhne se i se svým připoutaným zachráncem na laně do vzdušné propasti pod sebou. Mimo tohoto útvaru existuje v Kolíně ještě jednotka speciálních hasičů potápěčů, nasazovaných při vytahovaní mrtvých obětí z hlubokých vod.
Kolín nad Rýnem s počtem 1 milion 15 tisíc obyvatel má ve svém sboru na 800 hasičů z nichž, když není mimořádná pohotovost, slouží denně 24 hodin u 11 útvarů na 172 opravdových chlapáků, mezi kterými nesmí být nějakých osobních sporů, hádek a nesnášenlivosti - všichni musí být jako jeden muž.
Služba německých hasičů se netýká jenom ohně a povodní, jeho práce je velice různorodá, jejich škola se řadí k nejlepším na světě a daleko předčí školu v USA. Každý německý hasič by byl podle své kvalifikace, v Americe velitelem.

Německý profesionální hasič musí být velmi znalý nejen první pomoci ale musí být něco jako na půl pohotovostní lékař.
Po ukončení 18-ti měsíční školy čekalo Michala opět půldruhého roku speciálního školení, musel projít operačním chirurgickým sálem, kde měl i jako anestezista službu po 7 týdnů. Asistoval při operacích i porodech. A na samém konci opět přísné zkoušky i toužebně očekávaná hodnost Retungsasistent - záchranářský lékařský asistent. Každý rok musí absolvovat nová školení např. pro protichemické katastrofy, plavčík záchranář i další pro rozšiřovaní kvalifikace. Mimo řidičáku na auta s modrým světlem, si udělal také řidičák na říční lodě, na automobilovou žebříkovou soupravu a na velký autobus používaný při velkých katastrofách.
Na portzké stanici zvoní třikrát za sebou poplašně gong a následuje obvyklé hlášení: Gynekologický poplach prvního stupně! To znamená blížící se porod, který nebude potřebovat účast lékaře. Teprve u druhého stupně přijíždí i doktor. Pohotovostní vůz se spěšně řítí ulicemi Kolína. Za chvíli je tříčlenný tým záchranářů u budoucí maminky, která bydlí až ve čtvrtém poschodí bez výtahu. Michal znalecky hodnotí situaci v bytě - marokánská rodička leží na zemi na matraci, kolem ní seskupena celá rodina asi deseti vystrašených lidí - a jelikož dostala již pravidelné bolesti, posílá rychle své dva kolegy pro nosítka. Ti mohou být někde tak na půl cesty, když on už vidí, že nemilosrdně se všemi příznaky hlásí porod. Michal se sklání aby rodičce pomohl, a s hrůzou zjišťuje, že zůstal v místnosti s budoucí maminkou úplně sám. Celá rodinka, když zahlédla červenou hlavičku přicházejícího děťátka, tak se ze strachu zmizela. Nejpříjemnější to nebylo, vždyť to byl první Michalův porod a k tomu ještě
bez jakékoliv pomoci.
Musel zachovat chladnou hlavu a celý porodní proces sám zvládnout, který se ještě k tomu zkomplikoval tím, že děťátko mělo obtočenou pupeční šňůru kolem krčku, a ta se musela ještě dřív, než ji odstřihl, rozmotat. Jeho kolegové, kteří už se vraceli a nacházeli se o patro níže, slyšeli pláč dítěte, ale mysleli si, že to vychází z jiného bytu. Jaké bylo jejich překvapení když vešli do bytu a viděli jak jejich kolega stojí uprostřed místnosti a drží v rukách již čerstvě narozeného chlapečka a kolem něho už jásá celá rodina.

V Kolíně nad Rýnem je konec obvykle teplé zimy. Následkem tání sněhu v dalekých horách vystoupila dravá voda v Rýnu ze svého tisíce let starého koryta a v nespoutaných místech se rozlila do blízkého okolí. Vůbec ji nevadilo, že statisíce lidí oslavuje svůj každoroční karneval. Výjimkou snad bylo jen pár chlapců na hasičském útvaru Köln - Porz i jinde, kteří byli v pohotovosti po celých 24 hodin ať už kvůli velké vodě anebo kvůli divokým rejům karnevalu.
Dva mladí lidé, dívka s chlapcem, jí nebylo víc než dvacet, se hádají na pontonu, snad i alkohol a žárlivost v tom sehrává svou emocionální roli, že se najednou dívka vrhá rovnou z pontonu přístaviště pro lodě do rozvodněného ledového Rýna a nespoutaný divoký proud ji začíná rychle unášet. Pak následuje pár vteřin rozmyšlení a její přítel skáče za ní, aby svou rozhněvanou lásku zachránil. Příběh vyšitý jak z Červené knihovny, ale průběh i konec byl zcela jiný.
Na hasičské stanici v Porzu se ozval opět poplašný gong a hned za ním hlášení o dvou mladých lidech, kteří visí na vyčnívajícím keři v divokém proudu Rýna mnoho metrů od břehu. Tým 13 odvážných hochů hasičské jednotky je za necelých 5 minut na místě nehody. Na břehu stojí celý promáčený přítel dívky, který sice svou přítelkyni nezachránil ale zachránil sebe, že stačil ještě z rozběsněné řeky ke břehu doplavat a na keři visí sebevražedkyně s dalším svým zachráncem, který byl od policie a nerozmýšlel se riskovat svůj život, aby ji zachránil. Kolem, tak jako pokaždé, desítky čumilů, pozorující jak tohle velké divadlo dopadne.
Senzacechtivost mnoha lidí po celém světě nezná svých hranic, snad bych to přirovnal hladu po násilí, něco jako zběsilá krvežíznivost. Jistě v tom svou roli hrají veřejné sdělovací prostředky i skladba programů televize. Kolikrát mi Michal vyprávěl, kam až může dojít taková hladovost.
Například při velké vodě na mostech v Kolíně stojí stovky lidí a čekají nedočkavě, že každým okamžikem se převalí divoká voda přes poslední bezpečnostní hráz, a tak nemilosrdně zatopí celé Staré Město. A v okamžiku, kdy se tohle stane, stovky lidí začnou fanaticky tleskat a pískat, jako při nějaké velkém gladiátorském představení a pozvedají číše sektu, který si přinesli za tímto účelem na most.

Když se nad tímhle slušný člověk zamyslí, tak mu musí zcela zákonitě běhat úděsný mráz s ostrou kosou po zádech a klade si otázku, kam se celá naše, coby vyspělá civilizace naší planety, bezhlavě řítí. Podobná účast, která je vysoce alarmující a je odrazem světové, jakoby slušné vyspělé společnosti, při takovýchto katastrofách. Pokuty za účast jsou vysoké a přesto nejsou nic platné.
Náš hrdina celého příběhu je svou posádkou první na místě. Všichni bezradně čekají na připlutí říčních hasičů a na záchranu helikoptérou ze vzduchu. Michalovi se na chvíli honí různé myšlenky hlavou a pak sám, bez rozkazu jiného, rozhodne. Shazuje ze sebe těžkou bundu a boty, uvazuje se na dlouhé lano, které si nechá od svých kamarádů jistit. Druhé lano bere do ruky a vrhá se do vln. Proud je tak silný, že se hned napoprvé nepodaří dostat k zajatcům velké vody a nemilosrdně ho snáší. Až teprve na třetí pokus se k nim dostane, uvazuje je na druhé lano, oba jsou vytaženi.

Záchranná akce úspěšně skončila. Možná rychlé Michalovo rozhodnutí nečekat na další pomoc z vody nebo ze vzduchu a sám skočit do Rýna zachránilo jednomu nebo oběma život. V takovýchto situacích každá vteřina hraje svou roli v záchraně ohroženého života.
Na druhý den palcové titulky v novinách píši o hrdinném činu policejního úředníka a o hasičích ani zmínka. A jak už to v životě chodívá, tak po nějakém čase přišlo k hodnocení a náš záchranář zůstal stát úplně v pozadí - vyznamenán byl příslušník policie, který skočil do rozvodněného Rýnu a potom byl z něho vytažen. Ale Michal je skromný a nelituje toho, vždyť to přeci nedělal pro vyznamenání ale proto, že cítil v sobě nutnou potřebu pomoci v nouzi lidem.

Ještě je nutno na závěr dodat, že hasiči v Německu mají ve své pracovní náplni nasazení svého života, za které jsou placeni, které je pochopitelně spojeno se statečností, a tak na vyznamenání už není místa.
Když už nic jiného, tak patří, kdysi malému chlapci z Prahy, aspoň můj obdiv. Vždyť si dokázal splnit svůj chlapecký sen a dnes stojí šťasten vedle nejlepších hasičů světa.

***
Fotografie © Václav Židek

Zobrazit všechny články autora