Cesta po Indonésii
aneb Jak jsem naběhnul na vidle (3)

Plných pět dní co jsme měli v Jakartě před odletem na ostrov Bali, jsme využili k zotavení. Což o to, žena Máňa již byla po našem návratu opět ve své kůži, ale já se potřeboval postavit na nohy. A to mně trvalo plné tři dny povalování se u příjemného bazénu, čtení a opatrného ochutnávání různých jídel. Jako starý, světem protřelý dědek, jsem ovšem dobře věděl, že opravdové vykurýrování nastane, až mně opět zachutná pivo. Po třetím dnu a třetím Bintangu (dobré lokální pivo) jsem pevným hlasem prohlásil, že jsem zdravý jako řípa, že si moje tělo na ty sajrajty co v Indonésii jíme zvyklo a tudíž mě již nic podobného během našeho pobytu neskolí.

Díky mojí zlepšené kondici a náladě jsme se vyrazili podívat na mnohými doporučované safari, kvůli které jsme museli podstoupit nekonečně nudnou několikahodinovou jízdu snad v největší zácpě aut jakou jsme v Indonésii zažili. Posledních pět kilometrů horskou jednoproudovou silnicí vedoucí ke slavné safari jsme jeli hlemýždím krokem bezmála hodinu. Opět jsme měli příležitost si trpce zanadávat na indonéské poměry a na zhoubnou civilizaci vůbec. Naše trpělivost byla skutečně u konce, když jsme se objevili u vjezdu do několikakilometrového parku, ve kterém se safari nachází. Po dlouhé cestě autem bez zastávky na mne dolehlo volání přírody. K mému zoufalství náš řidič moji prosbu o zastavení přeslechnul a mně vytryskly na čele krůpěje potu. Během hodinové jízdy safari se totiž nesmělo vystoupit z vozidla, protože by si na návštěvníkovi pochutnali lvi a jiná divoká zvířata, která se v parku volně pohybovala. Já jenom zkřížil nohy, Máňa se na mě soustrastně podívala a aby ulehčila mým mukám řekla, že se jí chce taky. Přesto, že jsem tiše trpěl neuniklo mně, že nás chtěl sežrat hroch, lama, které jsme nedali nic k žrádlu nám poblila postraní okno a na kapotu chtěl mermomocí vyskočit lev. Ten však opodál uviděl krásnou lvici, k naší úlevě ho přešel hlad a dal přednost jí. Lvice krále pouště zřejmě okouzlila natolik, že se na ni láskyplně vrhnul a beze studu začal dělat směšné pohyby, které vedly přihlížející Muslimany, aby v černých burkách oděným manželkám panicky zakrývali tu malou mezírku, kterou za normálních okolností mohly vidět na svět. A my se smáli, Máňa celou milostnou scénku vyfotila a já díky tomu na chvíli zapomněl na svoje strasti.

Indonéská Safari je skutečně jedinečná, pakliže vám ovšem nevadí, když vám žebrající zvířata včetně zeber, lam, nosorožců, žiraf a jiných potvor, strkají nosy do okna automobilu, které olepí nechutnými slinami v očekávání, že jim podstrčíte banán. Celá safari je dobře udržovaná a zvířata se tam opravdu musí cítit jako doma. Musím říct, že kromě výletu do kráteru doutnající sopky, byl tento výlet nejlepší co jsme na Jávě viděli. Svou originalitou předčil i výlet do obrovské botanické zahrady, kam jsme se vydali příští den.

Vycházka ve slunečním žáru po botanické zahradě může vzrušit jenom pomatené botaniky. Na mě se okamžitě přilepil oděv, přepadla mě ukrutná žízeň a proklínal jsem ženu Máňu, která jako nadšená zahradnice se v této obrovské zahradě cítila jako ryba ve vodě. Osobně mne z celé upocené procházky zaujal jenom nádherný prezidentský palác a potom hrozně vzácná, plotem obklopená kytka Rafflesia. Určitě šlo o nějakou fascinující botanickou záležitost, protože za plotem bylo umístněno několik kamer, které očividně snímaly 24 hodin denně jak ta kytka pozvolna otevírá svůj až metr veliký květ, což prý dělá jednou za uherský rok. Kolem obrovského květu tohoto zvláštního parazita, který nemá kořeny ani listy a je zcela závislý na kořenu jakéhosi stromku, cvakaly kamery rozvášněných Japončíků a já si uvědomil, že jsme svědky něčeho neobyčejného. Proč se tomuto neobvyklému květu také říká „mrtvolná lilie“’ jsem se nikde nedozvěděl.

Ani jsme se nenadáli a nastal čas odletu na Bali. Tentokráte jsem se cesty příliš neobával, protože podle všech svědeckých výpovědí má být Bali velice krásné. Proč jinak by byl tento ostrov jednou z nejpopulárnějších destinací pro australské turisty. S čímž jsem však ani ve zlém snu nepočítal bylo, že se mi v den odjezdu ulomila půlka stoličky! Zoufalstvím jsem nevěděl co dělat. Bolest na sebe nedala dlouho čekat a já pro změnu opět propadl panice. Kdo mě v zemi s primitivní lékařskou péčí ošetří nebo v krajní nutnosti vyškubne prohnilou stoličku? “Máňo, co když dostanu zánět omladnic?“ zeptal jsem se starostlivě ženy, která jenom zamumlala něco o tom, že to mám nějak popletený, a že mě může stoprocentně ujistit, že žádný takový zánět při nejlepší vůli dostat nemůžu. Naštěstí jsem měl sebou antibiotika, která jsem ihned začal polykat modlíce se, aby se bolest utišila.

Ani ne dvouhodinový let tentokráte čistým a moderním letadlem společnosti Air Asia skončil na ponurém a hlavně nehorázně horkém letišti v Denpasaru. Neaklimatizovanými prostorami jsme se celou věčnost museli prodírat zástupy upocených turistů než jsme došli na stanoviště taxíků. 

Bali nás přivítalo nesnesitelným vedrem. Nicméně, hned po prvních kilometrech směrem k populárnímu městečku Ubud nacházejícímu se ve vnitrozemí, jsem si uvědomil, že Bali je o něčem úplně jiném, než Jáva či Kalimantan. První, čeho si turista všimne, je absence mešit a muslimů. Na Bali totiž převládá balinejská odnož hinduismu. A ten potkáváte na každém kroku. Zakořeněný spiritualismus se odráží ve tvářích zdejších lidí, kteří jsou usměvaví, příjemní a až na malé výjimky se nevnucují. Zlé duchy již od samého rána zaklínají pomocí tácků s rýží, popřípadě ovocem a vonnými tyčinkami, které vidíte jak před obchody, tak před soukromými staveními. Offerings se několikrát denně dávají i ptáčkům a zvířátkům kolem, takže se musíte mít pořád na pozoru, abyste do tácků nešlápnuli a nepřivolali tak smůlu. Té jsem měl za pobytu v Indonésii až až, takže jsem pořád tupě zíral do země, abych náhodou do něčeho nešlápl. To se mně vyplatilo i co se týká zrádných psích hovínek, která na vás na chodnících číhají zrovna tak jako na příklad v Amsterdamu.

Úzké, poměrně čisté uličky lemují nekonečné řady obchodů nabízejících z kamene vytesané hinduistické bůžky, budhy, ryby, všemožná zvířata a jiné umělecké věci. Napadlo mě jak se mohou majitelé těchto obchodů v té šílené konkurenci uživit. Uzoučká silnice se z Denpasaru vine jako had a cesta do překrásného Ubudu, který je vzdálen pouhých 17 kilometrů trvá více než hodinu.

Nejpopulárnější turistické místo hlavně pro mladé lidi není však Ubud, nýbrž Kuta pláž. Na tu však rozumní lidé nejezdí. Je přelidněná turisty, kteří jedou na Bali za surfem, nočními bary, drogami, prostitucí a povyražením. Není divu, že si muslimští teroristé vybrali v roce 2002 právě toto místo ke svému zločinu. Bomba, která vybuchla v nočním klubu usmrtila 202 nevinných lidí, včetně 88 Australanů. Dalších 240 lidí bylo zraněno. Civilizace toto jinak krásné místo poznamenala natolik, že díky obrovským hotelům a resortům a nedostatku infrastruktury včetně čisticích stanic, je Kuta pláž zamořena bakteriemi a fekáliemi. Takže starší lidé a turisté, kteří milují umění, historii, hudbu a přírodu, míří do Ubudu, který tyto věci nabízí plnou měrou. Stovky galerií, restaurací, starobylých hinduistických chrámů, obchodů a obchůdků, rýžových políček posazených do syté zeleně, to všechno činí Ubud vyhledávaným místem.

Naše ubytování v Ubudu bylo krásně neobvyklé. Díky horkému podnebí lidé většinu času tráví venku. Proto se naše ubytování skládalo z útulné, dřevem vykládané ložnice a toalety. Ostatní bylo ponořeno do tropické zeleně. Levné bydlení a dobré jídlo. Díky čilému turismu jsem se ani nebál jíst to co nám bylo nabídnuto, i když díky bolavému zubu jsem mohl zpočátku jíst jenom banány a polévku. Naštěstí antibiotika zabrala a bolest pozvolna přešla, takže jsem se mohl s chutí pustit do jídla co hrdlo ráčilo. Vybrat si kde jíst je problém, protože restaurace jsou opravdu na každém rohu. O vaší zábavu se postarají různá vystoupení a koncerty místních umělců.

My jsme si nedali ujít příležitost jít na vystoupení obrovského bambusového gamelan souboru spojeného s tradičním balinéským tancem, který se vyznačuje tím, že příběh vykládají ruce a nohy tanečníků. Ti se svoje umění učí již od útlého dětství a podívaná na ně je jedinečný zážitek. Já, který dovede zavřít ruce jen tak, aby byly schopné uchopit půllitr piva jsem byl okouzlen tanečníky, kteří prsty rukou dovedli zakroutit zcela opačným směrem.

Ano, Udud nás okouzlil. Není ale pro každého. Tomu, komu se zajídá Asie, se nebude líbit ani na Bali. I zde jsou páchnoucí otevřené stoky, polorozpadlé chodníky, kde si musíte hlavně večer dát setsakramenský pozor, abyste si nezlomili nohu, vedro spojené s vlhkostí vzduchu, dotěrní prodavači a všudypřítomní olysalí a nemocní psi s otevřenými boláky a závadná voda. I zde, když si nedáte pozor můžete chytit pověstné „Bali belly“ (bolesti břicha se strašným průjmem) o kterém budete ještě dlouho s hrůzou v očích vykládat komukoli, kdo je ochoten si vás poslechnout.

Jako každý otrlý turista, i my jsme navštívili Opičí les, kde posvátné opice ubohým turistům ukradnou na co přijdou. Mně se jedna drzá potvora snažila z kapsy vytáhnout peněženku, zatímco Máňu málem hryzla, když jí žena obezřetně obcházela. Zatímco jsme opice proklínali, starobylý hinduistický chrám v tomto lese nás uchvátil. Barevné sari, které jsme kolem sebe museli podle náboženských předpisů dát, sice způsobilo ještě větší propocenky, ale podívaná stála za to. Zrovna tak jako jiné chrámy, které jsme v okolí Ubudu navštívili.

Jedna věc, která mne zarazila, protože se nikterak neslučovala se spiritualitou lidí, byly desítky stánků nabízejících vedle celkem pěkných uměleckých předmětů i stovky různě vyvedených penisů jejichž velikost se pohybovala od směšně mrňavých do hrůzně velikých, které vám prodavačky vnucovaly za mrzký dolar. Nemusím zdůrazňovat, že mi Máňa striktně odmítla jeden, zaopatřený otvírákem na pivo, koupit.

Krásné je i pobřeží, kde vánek od moře alespoň trochu zmírní vedro, které vás pronásleduje ve vnitrozemí. Moře je sice lákavé, ale teplé jako kafe, ne příliš čisté a plné mořských ježků a medúz, které vám mohou uštědřit pěkně bolestivou ránu. Proto je bezpečnější a rozhodně příjemnější se ponořit do chladivé vody čistého bazénu a usrkávat studený nápoj. Zrovna tak příjemné je si zajít do jedné z mnoha restaurací přímo na pláži a jenom tak pozorovat co se kolem vás děje.

Ano, výlet na Bali se vydařil a dal téměř zapomenout na nepříjemnosti spojené s cestováním po Jávě nebo Kalimantanu.

Přišel poslední den pobytu a moje smůla se navršila. U bazénu jsem nešťastně uklouznul, prasklo mně v koleně a já věděl, že je malér. Ledové obklady sice zmírnily bolest a otok natolik, že jsem mohl na letadlo, ale sedmihodinový let do Melbourne byl značně nepříjemný. Jenom vidina civilizované, čisté a vlídné Austrálie mne naplňovala útěchou, že se doma o mne postarají zručné ruce lékaře.

Díky naší anabázi jsme si jasně uvědomili jaké máme štěstí, kde žijeme a jak žijeme. Ano, i v naší zemi je mnoho nedostatků, které je nutno pranýřovat. Avšak v porovnání toho, co existuje v nevyspělých zemích třetího světa, se většinou jedná o zanedbatelné prkotiny.

Naše cesta je nyní hluboko v našem podvědomí. Pomalu mizí nepříjemné zážitky a v mysli vyvstávají věci, které v nás zanechaly pozitivní dojmy, které obohatily naše obzory, a které naši cestu učinily tím, co dcerka slibovala - ojedinělou životní zkušeností...

Ivan Kolařík

Další články autora