Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Maminèiny vlasy


Maminka všechno, co bylo tøeba v ¾ivotì vykonat, u¾ udìlala. A pøidala ještì hodnì navíc. Vychovala pìt dìtí a celý ¾ivot velmi tì¾ce pracovala. Dnes pøidám vzpomínku na maminèiny vlasy. Po ranní toaletì jsem jí èesala vlasy. Zaplétala støíbrný copánek, který se den ze dne tenèil. Vpletla jsem do nìj tkanièku a vytvoøila malý drdùlek.


Pamatuji se, ¾e v èítance v obecné škole jsme mìli takový èlánek – šlo o soutì¾, jaká barva oèí je nejkrásnìjší. Jeden chlapec prohlásil, ¾e nejkrásnìjší oèi má jeho maminka. Kdy¾ po nìm uèitel chtìl znát barvu maminèiných oèí, neznal ji. Oèi byly nejkrásnìjší proto, ¾e byly maminèiny.


Kdybych se jako dìcko dostala do stejné situace, jen by šlo o vlasy, urèitì bych zvítìzila. Naše maminka mìla nádherné vlasy. Bylo to ještì v dobì, kdy se o takových vlasech øíkalo, ¾e jsou vìnem. Mìly barvu zlatého medu. Byly husté a dlouhé a¾ do pasu. Kolem skrání a na krku se jí tvoøily drobounké kudrlinky. A nejkrásnìjší byly, kdy¾ si je rozpustila a splývaly jí ve velkých vlnách po zádech. Takto upravenou maminku nikdo nevidìl. Vlasy byly v¾dy spleteny a uta¾eny do pøísného drdolu. Pokrýval je šátek. Ve všední den bavlnìný s drobným vzoreèkem, v nedìli se vázala èerná tibetka. Vdaná ¾ena musela nosit èerný kašmírový šátek s matným kvìtinovým vzorem. A jak byl uvázaný! Tomu vìnovala maminka velkou péèi. Uzel pod krkem musel být rovný, oba konce stejné. Zpod uzlu maminka šátek vytáhla do stran a pìknì rozlo¾ila na ramena. Potom si naslinila prsty a drobouèké kudrlinky na skráních upravila. Rychlým pohledem do zrcadla zkontrolovala svùj vzhled. V¾dycky byl bez chybièky.


Maminka mìla radost, kdy¾ jsme jí vlasy èesali. Øíkávala v¾dycky: „Pojï mi trochu prohrábnout vlasy.“ Sedla si ke stolu a prudkým pohybem vytáhla dvì hornódle. Cop spadl na záda a kroutil se jako had. Rozplétání u¾ bylo mým úkolem. Vlasy jsem jí v¾dycky rozprostøela po ramenou a po zádech. Krásnì se vlnily. Velkým høebenem z ¾elvoviny jsem jí tu bohatou nádheru rozèesávala. A potom pomalu od èela a¾ dolù ke koneèkùm vlasù jsem místo vedle místa to bohatství proèesávala a pøedstavovala jsem si, ¾e je to rozvlnìné moøe, které jsem nikdy nevidìla. Zdálo se mi, ¾e maminku èešu u¾ velmi dlouho. Teprve teï vím, ¾e to pro ni byla jen chvilka uvolnìní z neustálého shonu. Èesala jsem, èesala a maminka mi v¾dycky nìco povídala. Umìla krásnì vyprávìt. Najednou ztichla uprostøed slova, hlavu si polo¾ila na stùl a øekla: Teï mì nech, chvilku si zdøímnu“. A tak odpoèívala, hlavu slo¾enou na rukou, vlasy jí pøepadly i na druhou stranu, i oblièej mìla schovaný pod tou vlnitou záplavou. Já jsem kolem ní pomalouèku obcházela a poslouchala jsem, jestli ještì dýchá. Mìla jsem v¾dycky velký strach, aby nám maminka neumøela.


Zdøímnutí bylo asi velmi krátké, povinnosti nedovolily delší. Maminka najednou rychle vstala, jako by s takovým provinìním, co si to vùbec za bílého dne dovolila. Prsty se jen kmitaly pøi splétání copu. Potom si ho zruènì stoèila do velikého drdolu a zapíchla hornódle. Hlavu pokryla šátkem, naslinila si prsty a pøed zrcadlem si ještì více stoèila kudrlinky kolem èela a na skráních. I kdy¾ byl všední den.


Maminka byla pøece jenom parádnice. Jednoho páteèního veèera s umírajícím dnem nám v náruèí skonala i naše maminka. Upravila jsem ji na poslední cestu. Vlasy jsem jí jen lehce proèesala a pøihladila a uvázala šátek. Sna¾ila jsem se, aby to bylo dokonalé tak, jak to umìla jen ona. Nevím, jestli by mì pochválila. Nevázala jsem jí tu pravou „tibetku“. Nevydr¾ela tolik let jako maminka.

Hana Juraèková

***
Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 28.12.2015  08:46
 Datum
Jméno
Téma
 28.12.  08:46 ferbl
 27.12.  09:57 kusan
 27.12.  09:17 Von
 27.12.  02:58 Ivan