Není farář jako farář

Nejsem sám, kdo zbožňuje ticho a vůni kostelů. V jejich chladu člověk dostane povznesenou náladu, uklidní se mu rozevlátá mysl a přijde na to, že život je přece jenom o něčem zcela jiném než o hromadění materiálních statků, honění se za ženskými a klábosením o ničem v začouzené hospodě. Na dřevěné lavici božího chrámu si dokonce připomene hodiny náboženství na základní škole, které byly na krátkou dobu před mnoha lety komunistickým režimem tolerovány, a slíbí si, že se v neděli opět po drahné době vydá na mši svatou, bude dodržovat desatero božích přikázání a sekat dobrotu. Hlavně, že se pokusí pořád nemyslet na to jak by zahnul manželce a sesmilnil, což je naštěstí v našem věku takřka nemožné. Leda že by doopravdy existovaly zázraky.

Zrovna tak jako kostely, kostelíky, chrámy a katedrály, mám rád duchovní otce. Vymydlení faráři s jemnýma, alabastrovýma rukama na mě vždycky dělali patřičně hluboký dojem. I ti, kteří se mnou pracovali jako kulisáci v Národním divadle, protože nesměli vykonávat svoje povolání a bylo jim nařízeno se stmelit s dělnickou třídou, byli úplně jiní než my. Tito vousatí faráři sice bělostné a hebké ruce ztratili, ale tvrdý osud je nezlomil na duchu. Oproti nám si na nic nestěžovali a mlčky točili pod jevištěm rumpály, které malou zdviží vyvážely sličnou Julii a zaláskovaného Romea. Zrovna tak bez řečí tahali dubové schody a různé těžké kulisy, pod kterými jsem se i já, poměrně silný mladík, prohýbal. Díky těmto velebníčkům, kteří očividně žili v jiném světě, panoval mezi námi klid a dobrá nálada. Vždycky jsem byl překvapen tím jak duchovno a léta strávená v meditaci a modlidbách se těmto lidem odrážejí v jejich ušlechtilých tvářích. Musím říct, že je mi v jejich přítomnosti vždycky dobře. V mých očích jsou to vlastně hrdinové, kteří dovedou zkrotit nízké pudy, nic nedají na úpěnlivé volání žláz a nějakým, mně zcela nepochopitelným způsobem, dovedou žít v celibátu. Pravda, ne všichni. Někteří se zpronevěří církevnímu zákonu a nevydrží. A to se právě stalo našemu vesnickému faráři, svatému otci Lenovi.

Otec Len, který nás po několika krátkých dnech po příjezdu do Austrálie s radostí oddal v útulném katolickém kostelíčku v malebném hnízdě na severozápadním pobřeží Tasmánie, se svérázným přístupem ke své svaté práci vymykal stereotypním představám o tlusťoučkých a růžolících farářích. Otec Len byl vyschlý jako treska, s nesmazatelným úsměvem na tváři. Byl to jeden z prvních Australanů, se kterými jsme se v naší nové zemi seznámili. Netrvalo dlouho a stal se naším přítelem navzdory tomu, že jsme se v jeho kostelíku objevovali jen zřídka. Byl to velice vzdělaný člověk s rozhledem, silný antikomunista, který měl neobyčejně živý zájem o politiku a oproti jiným Australanům, kteří si nás pletli s Jugoslávci, měl rozsáhlé znalosti o české muzice a kultuře. Měl přehled o Pražském jaru, věděl, kdo je Dubček a dovedl živě, inteligentně a hlavně vtipně debatovat téměř na jakékoliv tema. Když řeknu vtipně, tak myslím opravdu vtipně. Humor byl nerozlučnou součástí Otcovi komunikace. S úsměvem si připomínám jeho vtipem prošpikovaná kázání, která obyčejně začínala konstatováním jak si zase Tasmánie uřízla ostudu v posledním rugbyovém utkání a končila tím, že mši musí trochu popohnat, aby stihnul televizní přenos nějakého sportovního klání. Při sloužení mše svaté se Otec Len neustále koukal na hodinky jen aby něco přece jenom nezameškal. Nikdy nezapomenu jak se tvářil, když mě jednou z nohavic vypadly dámské vložky, které jsem si připevňoval na vyzáblá kolena, abych vydržel klečet na tvrdé zemi kostela. Dvě bílé vložky padly přímo pod Otcovi nohy na rudý koberec, zrovna když jsem si zašel s pokorným výrazem v tváři k svatému přijímání. Tenkrát jsem si myslel, že mši ani nedoslouží, protože se tak smál, že se málem pobryndal mešním vínem.

Díky své sympatické povaze byl Otec Len, kromě místního učitele a mého strýce lékaře, nejoblíbenějším a nejpopulárnějším členem místní komunity. I když bydlel na faře, kde měl možnost si vařit, málokdy tak dělal, protože měl celý týden vyplněn návštěvami svých oveček, které mu samozřejmě vyvářely a všemožně podstrojovaly. Takže vlastně pořád u někoho byl a na faře se věnoval koukání na televizi a četbě. Ani si nemyslím, že by byl příliš často pohroužen v modlitbách nebo v božím rozjímání.

Farářovým velkým koníčkem byla auta. Co možná velké bouráky, vždycky černé a nádherně naleštěné. Příjezd Otce Lena na návštěvu jsme slyšeli nejméně kilometr od nás. Svůj příjezd totiž oznamoval troubením a pak se úžasnou rychlostí, zahalen vírem prachu, objevil před naším domečkem. S úsměvem od ucha k uchu a s rozzářenou tváří nám nejprve požehnal a potom pyšně ukázal svojí černou limuzínu. Alespoň tak svým autům říkal. Otec Len jezdil jako šílenec. Věděl, že by mu nějaký ten rychlostní dopravní přestupek místní poldové prominuli, rychlou jízdu miloval a pokaždé neopomenul připomenout, že se mu nic nemůže stát, protože je neustále v rukou Páně. A dodal, že vlastně ani moc nedrží ruce na volantu jak se cítí Bohem ochraňován. Pak jsme nad vínem a koláči ženy Máni, které Otec Len miloval, vedli řeči o politice a životě vůbec. Když jsme byli spolu sami, tak se potutelně ptal, jestli jsou všechny české ženy tak krásné jako moje Máňa. Když jsem ho ujistil, že Češky jsou zrovna tak krásné jako Australanky, tak se hlasitě smál až slzel, přičemž se plácal rukama do stehen. Ještě že stále nosil tu svojí černou kněžskou róbu, jinak bych snad začal trochu i žárlit. Tenkrát jsem s angličtinou ještě zápasil a tak jsem si mnohdy musel vypomoct rukama. Při řečích o ženských krásách jsem použil obou rukou, kterými jsem znázornil jak jsou Australanky nádherně vyvinuté. Otec Len moje pohyby opakoval a to už si potom utíral oči bílým kapesníčkem jak mu tekly slzy.

Mimo naší vesnice Penquin měl Otec Len ještě na starost věřící na ostrově King Island, který spadá pod tasmánskou správu. Tam se vydával neobyčejně rád. Létání měl rád jako rychlá auta a tak se vždycky na tu půlhodinku letu těšil jako malý kluk. Pan farář se však také těšil na jiné věci. Alespoň z toho jsem ho podezříval, protože pokaždé, když se zmínil o nastávající služební cestě na King Island tak se mu rozzářila očka a se smíchem mně prozradil, že jsou na ostrově rovněž řádové sestry o jejichž blaho (nikdy neřekl „duchovní blaho“) se musí patřičně postarat. Já ho samozřejmě podezříval, že tam s těmi sestrami tropí prostopášnosti, ale žena Máňa mně pokaždé vynadala, že pana faráře podezírám z nekalých věcí a že si nedovede představit, že by se mohl dopustit nějakých nepřístojností.

Náš sympatický velebníček se něčeho během svých cest na ostrov však dopustit musel. Zřejmě nevydržel palčivé volání přírody a podlehl úporným vášním, protože jsme se po letech dozvěděli, že již dávno nenosí černé sukno a nehlásá slovo Boží. Církev se ho z nějakého důvodu zbavila a Len začal svůj vrozený šarm uplatňovat na jiném, mnohem prozaičtějším poli, jako prodavač životního pojištění.

Na důvod jeho odchodu z katolické círve jsem se ho nikdy nezeptal, i když jsme se v posledních letech občas vídali. Vždycky to bylo shledání srdečné. Lena neopustil živelný smysl pro humor a i v pokročilém věku měl stále živý zájem o politiku. Ke konci života zastával stále více pravičácké názory, ale vždycky jsme se na zhodnocení politické situace jak v Austálii tak jinde na světe, shodli. Když už nebyl velebníčkem tak jsem si nemusel dávat pozor na to co říkám a společně jsme se smíchem snili o krásných dobách mládí, kdy nás tolika přitahovaly dámské křivky. Len se dokonce na stará kolena oženil. S moc milou paní, ještě vyschlejší treskou než byl on. Ta mu bohužel zemřela a Len odešel zanedlouho po ní. Život o samotě byl pro něj příliš těžký. Ale golf hrál do poslední chvíle a zrovna tak jezdil rychle v ne již černém autě po zdejších silnicích. I pár pokut za to vyfasoval, protože již při něm nestál pánbíček...

Len byl neobyčejný farář, kterému se podařilo náboženství zlidštit a udělat ho přitažlivým pro mladé lidi. Církev byla jeho odchodem ochuzena.

Můj život byl jeho odchodem z tohoto světa také ochuzen...

Ivan Kolařík

Další články autora: