Úžasná návštěva Česka

Rozhodnutí podívat se po 12 letech opět do rodné země jsme s Máňou učinili bez váhání. Zvláště po tom, když jsme od každého, kdo v Česku nedávno byl, slyšeli, jak je tam krásně! Jak to tam nepoznáme! Jak se všechno změnilo! Jaká tam jezdí úžasná auta a jak jsou obchody narvány zbožím!

“Kam se na to hrabe Austrálie,” pronesl kamarád, který se nedávno vrátil a dodal, že v Česku jsou lidi po materiální stránce na tom lépe než my. Takže jsme se vydali. Na plné dva měsíce, abychom měli dost času na pokochání se přírodou, mohli si patřičně všechno vychutnat a zhodnotit jak se ve vzdáleném domově doopravdy žije.

Po úmorném letu nás přivítala malinká, leč přívětivá Ruzyně. Jako ostatně téměř všude jinde na světě i zde nám pasy bez pozdravení či popřání pěkného pobytu orazítkoval neusměvavý úředník. Poté se mně kolem krku vrhnul kamarád z mládí s otevřenou lahví plzeňského.

“Toho se tady nabažíš, protože takový pivo u klokanů nemáte,” řekl Kája s důrazem na “takový” a zároveň se pochlubil, že Gambáč (Gambrinus je desetistupňové plzeňské pivo) mu doma teče ze zdi, ve které má pípu. Že nekecal jsem s povděkem kvitoval po příjezdu k němu, kdy jsem se od chladné pípy ani nehnul.

“K večeri jsem vám udělala svíčkajdu, protože se vsadím, že tu tam taky nemáte,” oznámila Kájova usměvavá žena Darinka, já se přiznal, že to teda nemáme a začala se přede mnou rýsovat báječná dovolená. Zato žena Máňa si jenom povzdechla, protože mě viděla od rána do večera naloženého v pivě a v utopencích. Jak se později ukázalo, její obavy se vyplnily. V Česku se totiž strašně pije. O neuvěřitelném konzumování hrozně dobré, leč výrazně nezdravé stravy nemluvě! To, že jsem po dvou měsících dovolené nemohl zapnout kalhoty nebylo tím, že by se při praní srazily, jak jsem se marně snažil nabulíkovat Máňe. Prostě jsem tím nekřesťanským pitím a nezřízeným debužírováním přibral pět kilo!

Již cestou z letiště jsem se nestačil divit. Proudy naleštěných luxusních automobilů, neuvěřitelné množství obrovských poutačů lemujících dálnici do Prahy, inzerujících zázračné pilulky zaručující “ďábelskou erekci,” (nikdo však nebyl schopen mně vysvětlit co to znamená), pojištění všeho druhu, spodní prádlo, mobily, auta, kola a kdo ví co všechno. Kromě těch úžasných pilulek, které jsem měl cukání si hned při první příležitosti zakoupit, mě upoutal několik metrů veliký plakát hrdě hlásající “Podnikáme bez korupce. A taky to jde!” A další, zobrazující lehce oděnou krasavici, která se svůdným pohledem prohlašuje “Udělám vám “TO” rychle a efektivně.” O čem byla řeč jsem již nedokázal přečíst. Zřejmě šlo opět o nějaké pojištění. Nicméně jsem si ale uvědomil, že se politická korektnost v této společnosti ještě nezakořenila. Bohudíky! To, že se o železné konstrukce poutačů zabíjejí desítky motoristů, je jiná věc, kterou se nyní zaobírá sama vláda. Avšak to, že poutače hyzdí krajinu, nezajímá ovšem nikoho.

“Tak to je tedy síla, že tady nějaká firma inzeruje, že podniká bez korupce,” řekl jsem s údivem Kájovi.

“Ty vole,” oslovil mne kámoš jak je tomu v Čechách dodnes zvykem. “Tady je to tak zkorumpovaný, vykradený a vytunelovaný, že si to nedovedeš vůbec představit. A jedou v tom všichni. Politici, policie a všichni ti frajeři podnikatelé, co si vozí zadky v těch úžasnejch bourácích,” vysvětlil Kája.

Diskuze na téma “korupce” jsem slyšel takřka na každém kroku. V hospodách, na ulicích, v tramvajích, v soukromí. Zrovna tak, jako si lidé trpce při každé příležitosti stěžují na to, jak rozkradený je stát a jak jsou rozčarovaní vývojem situace v zemi po Sametové revoluci. Kolik lidí mně jenom řeklo, že kdyby byli mladší a měli možnost, že by zemi opustili jako jsme to udělali my před tolika lety. Zdá se, že mladé generaci, na které budoucnost národa závisí, je to fuk. Starosti si moc nedělají, a o co vlastně jde? Když se jim v Česku nebude líbit, vždycky mají možnost odejít za prací do nějaké země Evropské unie. A to také mnoho z mladých lidí opravdu dělá. Zatímco příslušníci mojí generace stále žehrají a budoucnost na miniaturní penzi vidí neutěšitelně černou.

“Ale koukej na ty vaše obchody, jak jsou na prasknutí narvaný zbožím. To opravdu v Austrálii nemáme,” podotkl jsem Kájovi.

“Máš pravdu, všeho je nadbytek, auta jsou tady jedny z nejlevnějších v Evropě, ale chápej, že míň a míň lidí si může věci dovolit koupit. Jen se koukni okolo, jak obchody v našich supermoderních obchodních centrech zejí prázdnotou.” Měl pravdu, kterou mi ostatně potvrdilo i několik prodavaček, se kterými jsem na toto téma mluvil. Lidé, hlavně penzisti, jsou na tom zle. A bude hůř, předvídá každý. Zvláště pak až korunu nahradí euro. Stačí se podívat na neustále vzrůstající řady bezdomovců, kteří lidem nahánějí strach, hledají útočiště v parcích, pod mosty a vůbec kdekoliv, kde se mohou se svým uzlíčkem majetku skrýt před nepříznivým počasím.

Bezdomovce jsem probral s kamarádem z dětství, který se jim věnoval během svého působení na vnitru. “Je to vzrůstající sociální problém, který ukazuje na situaci v zemi, kde třeba i úspěšní lidé mohou ze dne na den přijít o práci, protože zaměstnavatelé jsou drsně neúprosní. Nastane rozvod, banka zkonfiskuje majetek a člověk se octne na ulici, kde většinou žije jako zvíře až nakonec někam zmizí nebo zemře na podchlazení nebo podvýživu,” vysvětlil Martin, který problém vidí jako téměř nevyřešitelný. A opět, bude hůř…

Říkávalo se, že lidé v Česku jsou zasmušilí, málokdy se usmějí, jsou nezdvořilí, naštvaní a to že odráží celkovou nespokojenost se životem jako takovým. S tím jsme se však za našeho pobytu nesetkali. Spíše naopak! Pozitivní změny člověk registruje na každém kroku. Služby v obchodech a restauracích jsou nabízeny kulantně a s úsměvem. S personálem lze laškovat, prohodit slovo, vyměnit si vtípek. To je snad největší změna, které jsme si všimli. Kromě většinou nyní moderních, čistých a takřka vonících toalet, nových fasád domů a historických památek. Země se pomalu ale jistě probouzí z více než 40leté komunistické poroby.

Historická Praha vzbuzuje v člověku pýchu, že se tam narodil. I jiná města změnila a neustále mění tvář. Zrovna tak se odehrávají změny, i když pomalejším tempem, na vesnicích. Zato periferie měst, včetně Prahy, stále patří minulosti. Tam jakoby se zastavil čas...

Ten se rovněž zastavil v mezinárodním vlaku, který nás více než šest hodin vezl z Budapešti do Prahy. Špinavá první třída, ještě špinavější restaurace s třemi ubohými stolky s pokecanými ubrusy a teplé pivo, které prodával znuděný, potem páchnoucí číšník s vajglem v koutku úst, záchody bez papíru, které nešlo zavřít. Proběhlo mi hlavou, co si o nás asi musí myslet zahraniční návštěvník. A otřásl jsem se hrůzou.

Vlahý červencový večer nás vybídl k návštěvě populární pivnice “U konviktů.” Světový mistr v čepování piva Lukáš nám zručně načepoval (pozor, nazývat čepování “točením” piva je vážný prohřešek, prozrazující naprostou neznalost zákazníka, protože pivo se zásadně čepuje a ne točí) perfektně vychlazenou plzničku, a s Kájou, Darinkou a Máňou jsme nad mnoha takto mistrovsky naservírovanými půllitříky probrali naše dojmy z cest. Čím více jsem tohoto lahodného moku vypil, tím jsem byl upřímnější ve svém posuzování dvou měsíců dovolené v Česku. Do debaty se vmísili jak střízliví, tak rozjaření hosté.

Abych byl férový, začal jsem souhrnem pozitivních zážitků. A těch bylo víc než dost. Jako tím, když jsme na Domažlicku pár nocí přespali v čisťoučkém hotýlku Domovina. Tam byla neobyčejně přitažlivá a navrch příjemná recepční tak unesena faktem, že pocházíme od protinožců, že nám přidělila ten největší a nejútulnější pokoj v hotelu. Personál se mohl přetrhnout. Ale byla to nefalšovaná, přátelská obsluha, která díky tomu, že jsem paní majitelce taktně pochválil chřadnoucí poprsí vyvrcholila příští den o snídani, kdy nám jako jediným z početných hostů byly servírovány horké párky! Při odjezdu se s námi slzící personál dojemně loučil jako s vlastní rodinou! To na nás zanechalo nezapomenutelný dojem.

Česká pohostinnost vůbec je něco, co je dané snad jen nám, Čechům. Setkávali jsme se s ní denně. Přívětiví lidé, jak rodinní příslušníci, tak lidé, které jsme sotva znali, nám podstrojovali jak mohli a téměř se urazili, když jsme nemohli pozřít osm knedlíků a kýtu vepřového. “Ježišmarjá, vám to nejede? Vždyť si lidi budou myslet, že jste tady strádali,” byla často vyslovená starost.

A co dále na nás kladně zapůsobilo? To jak si lidé jezdí po světě, naprostá svoboda, výborné pivo, jídlo, moderní, naprosto vynikajícím způsobem fungující veřejná doprava, nízké ceny. To, že mně mladí lidé poskytovali svoje místo v tramvaji k sezení ukazuje nejenom na dobré vychování, na které v Austrálii nejsme zvyklí, ale i na to, že jsem vetchá osoba, což mě značně rozmrzelo.

“Nic naplat, ale jste kulturní národ,” prohlásil jsem a než jsem měl možnost vyjmenovat všechny koncerty, výstavy, přednášky a divadelní představení, která jsou v Praze na denním pořádku, byl jsem přerušen hrdým konstatováním, že česká kultura je kultura pivní.

V koutku duše jsem tomuto výroku musel dát za pravdu. Praha je skutečně plná hospod, pivnic, restaurací, výčepů a jiných podniků, kam zřejmě občané chodí při každé příležitosti, aby utekli od manželek, milenek a dětí a s kamarády probrali fotbal nebo hokej, politickou situaci a v mnoha půllitrech utopili strasti denního života. Tak se mi to alespoň zdálo, protože hospody, byť začouzené, jsou stále plné milovníků piva a tvrdých kořalek.

O pivu, jeho výrobě, skladování a čepování, se mluví dalekosáhle a zasvěceně. Kdo nemá potřebné znalosti je považován za negramotu jehož je nutné poučit. V mém případě jsem byl poučován mnohokrát. Zdá se, že pivo dominuje všedním životům občanů. Pivo se nepije na zahnání úporné žízně, ale proto, že se ho musí vypít co možná nejvíce, aby návštěva pivnice stála za to. Dříve nebo později se však piják zákonitě musí tekutin zbavit a muži s vervou občůrávají zdi Prahy, v čemž jsou nejen tolerováni, ale i povzbuzováni! Člověk se pak nemůže divit, že stověžatá Praha páchne močí.

Žena Máňa, které moje obliba v pití piva nikterak neimponuje, byla zhrozena, když jsem s kamarády za dlouhý večer porazil tři plzničky. “Jsi alkoholik a nic ti nepomůže. Zajdeš na cirhózu jater,” temně konstatovala a nic nedala na to, že kamarádi včetně kamarádek za večer kliďánko vypili až devět velkých plzniček…

Pospolitost a kamarádství byla další věc, která se mi zamlouvala. Všechny ty akce, ať již sportovní či pijácké, které se odehrávají na chatách a osadách, při kterých je legrace, a na kterých se všichni podílí, se mi moc líbily. V Česku se pořád něco oslavuje, stále se nachází důvody proč se sejít, jak mít dobrý čas a jak něco pojíst a vypít. Tato soudržnost, toto parťácké kamarádství a smysl pro legraci mně v Austrálii chybí.

Když řeknu, že se mi líbily Češky, omílám svatou pravdu. České ženy na sebe vždycky dovedly dbát. Jsou krásné, dovedou se vkusně oblékat a zkrátka mají šmrnc. Oproti chlapům krásně voní. Hlavně ty, které zrovna nečpí cigaretovým kouřem! V Česku se totiž pořád ještě strašně hulí.

“No a co se ti, dědku, u nás nelíbilo? A kápni božskou nebo už nedostaneš další pivo,” pohrozil Kája.

“Ja nevím, mně se tu skoro všechno líbilo,” odpověděl jsem po pravdě. “Ale když jinak nedáte.” Zhluboka jsem se napil a začal jsem.

“Tak snad nejvíc se mi tu nelíbí jak je to tu všechno zkorumpovaný.”
“Má pravdu,” souhlasili kamarádi.

“Pak se mi nelíbí jak všichni od rána do večera na všechno nadáváte, všechno jenom kritizujete, ale nic neděláte, abyste to napravili,” řekl jsem více opatrně.

“No jo, když vono jde hovno co dělat, protože je to tady úplně všechno v prdeli,” rozvážně pronesl jeden host a poručil si další rovinku (výraz pro pivo.) Všichni souhlasili, že opravdu nejde nic dělat, protože není koho volit, jelikož jsou všichni politici zloději, kteří jdou do politiky ne pro blaho národa, ale aby si sami co nejvíc nahrabali. V té chvíli jsem si připomenul smutně pravdivé konstatování MUDr. Jana Hnízdila, že jakmile čeští politikové vstoupí do svých funkcí neprodukují žádné reformy, nýbrž aféry…

Chtěl jsem se pustit do hlubší debaty na toto téma, avšak bylo mi řečeno, abych to neřešil, protože stejně nic nevyřeším. A ať si dám raději další pivo. A panáčka. Než jsem měl možnost pokračovat, jedna dáma prohlásila, že je fakt nemožný to jako národ někam dotáhnout, když máme blbýho prezidenta, kterej navíc krade pera, takže jsme pro smích celýmu světu. Pijáci jako jeden souhlasili.

Já nabral dech a pokračoval jsem “Jo, ještě se mi tady nelíbí ty vaše rozbitý a hlavně poblitý chodníky,” řekl jsem a rychle dodal, “A ty smrdutý, vobechcaný zdi.”

Nato mně bylo vysvětleno, že to „blití je úplně normální, protože když je tolik hospod a tolik lidí, kteří tam chodí, tak je nabíledni, ze někdo sní něco zkaženýho a na to konto se poblije. A vůbec, že ani tolika neblijí našinci, ale ti přiblblí Angláni, kteří do Prahy jezdí na chlastací zájezdy a pak se chovají jako zvířata.“

Tak tomuto vysvětlení jsem docela věřil, protože cizinci se v Praze opravdu chovají zhůvěřile. A co jich tam je! Dodal jsem, že se mi taky nelíbí jak ti krajně podezřelí černoši na Václaváku očividně prodávají drogy a nikdo nic proti tomu nedělá.

“To je zkorumpovaná policie. Ty negři ji mají totiž v kapse,” vysvětlil jeden piják a já neměl důvod, proč tomu nevěřit.

“A co ty ruský vobchody v centru Prahy, co prodávaj ty šílenosti jako loutky, čarodějnice, papáchy. To mají všechno v rukách mafiáni. To se ti líbí? A to, že Karlovy Vary zrovna tak vlastněj ruský mafiáni, to se ti taky líbí?” nabuzeně se ptal jeden z hostů.

“Nelíbí, to víte že se mi to nelíbí. Zrovna jako se mi nelíbí všechny ty směnárny, kde vás vokradou a před kterýma jsem byl varovanej policií. Nelíbí se mi jak se parkuje na chodnících, jak nezvládáte automobilovou dopravu, jak lidi jezděj bezohledně a agresivně jako hovada. Nelíbí se mi jak máte na všechno sto a jednu výmluvu, jak si myslíte, že jste mistři světa, protože víte všechno nejlíp. Jak pro vás neplatěj zákony. Vadí mi, že jste rasisti.” Chtěl jsem pokračovat, ale nemělo to smyslu. Ještě bych třeba navíc dostal pár facek. V hospodách to tak často chodí. Většina z nás měla už něco vypito a lidem je stejně jedno, co si o nich emigranti myslí…

Vtip je však v tom, že i přes všechny nešvary a negativní věci se nám v Česku moc líbilo. A že se tam s radostí opět na dovolenou vrátíme. Česko je konečně demokratická, svobodná země a záleží jenom na lidech, jak si nabyté demokracie budou vážit, jak jí budou chránit a hlavně jakým způsobem budou demokratické svobody interpretovat a chápat. Až se s tím dovedou vypořádat, bude v Česku ráj na zemi.

Ivan Kolařík

Další články autora: