Další hrabání v minulosti
aneb „vzpomínky jsou jediným rájem, ze kterého nás nemůže nikdo vyhnat“.

Po rychlém přesunu do Nizozemí, umožněném bratrskou pomocí spřátelených armád, jsme byli přesvědčeni a též smířeni s tím, že se do Čech již nikdy v životě nepodíváme. Proto jsme se začali intenzivně seznamovat s naším novým domovem, snažili se naučit holandsky, abychom věděli, co se kolem nás povídá, mohli si číst noviny a časopisy a dovedli si koupit fusekle a jiné malé i velké, k životu potřebné věci. Zároveň jsme se snažili seznámit s nizozemskou historií. Něco jsme věděli, ale to nám nestačilo. Byli jsme tím asi podle mínění jiných Čechů poněkud výstřední. Fakt, že jsme si sami platili učitele nizozemštiny je zcela konsternoval. Měli jsme štěstí, že jsme našli poměrně snadno mezi zdejšími domorodými lidičkami různé spřízněné duše. Zpočátku jsme konverzovali za pomoci němčiny a angličtiny, než jsme se rozhodli najít si soukromého učitele, abychom si tak k češtině přidali další světový jazyk, holandštinu. Snažili jsme se konverzovat tak, abychom skutečně něco sdělili, vyprávěli jsme o obyčejném životě v Praze a v Československu vůbec. To, že tamní režim stojí za starou belu věděl tehdy skoro každý, byly toho po roce 1968 plné noviny. Proto jsme raději vyprávěli o každodenním životě v takovém systému, protože to v těch novinách nebylo. Většinou se totiž Holanďané domnívali, že jsme tam trpěli hlady a bylo těžké jim to vymluvit. Vysvětlit jim, že prostě stále něco z věcí denní potřeby nebylo k dostání, jako například WC papír anebo česnek či ocet, také třeba celer na svíčkovou, to jsme se ani nepokoušeli. Protože jsme ale nevypadali vyhladověle, tak nám celkem uvěřili, že problém byl někde jinde. Vzdělanější domorodci též už cosi věděli, o české literatuře a hudbě, o kultuře v té divné zemi za železnou oponou. Všichni si ale mysleli, že je to zem od Nizozemí strašlivě vzdálená, geografie jim byla učiteli ve škole asi zatajena. Všichni ji umístili – a to i v poměrně vzdělaných hlavách – kamsi na Balkán. Přestože se tu vždycky prodávaly mapy a atlasy všeho druhu, nikoho nenapadlo se do nich pořádně podívat. Ještě když jsme se v roce 1990 po dlouhých dvaadvaceti letech jeli zase podívat do Prahy, ptali se nás docela vážně kolik dnů tam asi pojedeme a strašně nás litovali, že se pouštíme do takového dobrodružství. Ale zpět v čase, více nazad k dobám velice minulým.

Velmi často přišla při hovoru o české literatuře řeč na Franze Kafku, o kterém jsme jim bohužel museli sdělit, že nepsal svá díla česky, a na námi dost neoblíbeného Haškova dobrého vojáka Švejka. O tom někdo semotam slyšel, dokonce víc než nám bylo milé. Znali i ilustrace Josefa Lady, jen Trnkův roztomilý loutkový film viděl v Holandsku bohužel málokdo. Jaroslav Hašek napsal spoustu jiných věcí, mnoho - asi 1300! - vtipných a literárně cenných povídek. Také jím vymýšlená zvířata, kterými oživoval časopis Svět zvířat, kterému nějakou dobu dělal šéfredaktora, než přišli na to, že si ze všech dělá legraci, čtenáře skutečně pobavila. Bohužel se jeho ohromné literární nadání, inteligence a skromné positivní vlastnosti rozpustily v alkoholu, který také pomohl ukončit jeho život. Pro mne není dobrý voják Švejk typický Čech, pevně doufám, že tomu tak není a přeji si intensivně, aby se to přestalo po světě rozšiřovat. Lehce přitroublý notorický alkoholik a zloděj psů, který se snaží jakýmkoliv způsobem ze všeho něco vyzískat, mazaný, hrubý a na okraji slušné společnosti – to by měl být typický Čech? Je to jen zajímavá, skvěle popsaná komická figura, „Promenademschung“ podivná směs všemožných špatných vlastností, to ano, ale český hrdina? To snad raději ne.

Přesto jsme tady v Holandsku přátelům někdy vyprávěli o zajímavém setkání s Haškovou ruskou manželkou Šurou Lvovou. No, manželkou, čertví, zdali si jí Hašek vůbec kdy vzal. Prý ano. Když si jí z Ruska přivezl, tak to byl ještě ženatý s Jarmilou a bigamie se tehdy netrpěla. Ale naštěstí pro něj nemělo tehdy Československo ještě žádné diplomatické styky s novu sovětskou zemí. Takže si prostě přivezl z Ruska nějakou babu a velice brzy jí opustil a nechal jí, aby se o sebe postarala sama. Bylo to někdy v padesátých letech, když nás náš přítel Pepík Podaný, později redaktor velmi oblíbeného rozhlasového Mikrofóra přemluvil, abychom se šli podívat na znovuotevření hospody U kalicha, známé právě z Dobrého vojáka Švejka. Šli jsme tam dost neradi, byli jsme typickými návštěvníky divadel, koncertů a potom především kaváren a malých tichých a útulných vináren, kde hrávali na klavír melancholičtí intelektuálové, které tam zanesla nepřízeň osudu. Ale šli jsme tehdy k tomu Kalichu,abychom Pepíkovi udělali radost. K našemu stolu v té tehdy hrozně přecpané hospodě posadili ještě starší paní, mluvící zajímavou češtinou. No, zajímavou češtinou, spíš takovou českoruštinou tehdy mluvila. Prozradila nám po krátké chvíli, že je Haškova druhá manželka Šura a že se stále ještě soudí o autorská práva na Haškova díla. Soudila se prý již dříve a dokonce nepřestala ani po smrti první Haškovy manželky Jarmily Mayerové, proces se táhl dál.

Vzpomínám, že jsme tehdy seděli u stolu, zavaleného výtisky Haškova Švejka, kterého při té příležitosti v té hospodě U kalicha chytře prodávali. Když návštěvníci zjistili, že je přítomna osoba tak „významná“, skutečná postava ze života Jaroslava Haška, chtěli samozřejmě mít v knize její podpis. Protože paní Šura byla dost roztěkaná a zjevně též holdovala nabízeným nápojům, dalo se s ní jen těžko komunikovat. Zájemci o podpis se proto obraceli na mojí manželku, která vedle ní seděla a trpělivě poslouchala její výlevy. Sem tam se jí podařilo podstrčit jí nějakou tu knihu a přinutit jí k nadrápání autogramu a též se na něco se zeptat, jako například na to, jakým způsobem se notorický alkoholik Hašek dokázal vypořádat s tou svojí alkoholovou vášní, když byl nějaký čas komisařem Rudé armády. Ta tehdy svým důstojníkům opíjení netrpěla. Šura nás překvapila lakonickým sdělením, že Hašek tehdy prostě vůbec nepil. Basta. Život mu byl milejší než samohonka. Komisaři Rudé armády měli pití zakázáno pod trestem smrti. Podle mého názoru to později museli změnit, nebo zrušit, v mých vzpomínkách z roku 1945 jsou Rusové, tedy ta armáda co k nám přišla, důstojníky nevyjímaje, všechno možné jiné, než parta abstinentů. Měli jsme v tehdejší Praze jiná místa, kam jsme chodili posedět. Ve všednosti a stálém lehkém zoufalství a nejistotě tehdejších poúnorových dnů byly ještě k nalezení různé oázy, drobné ostrůvky pro bloudící duše režimem neoblíbených jedinců, pro studenty vyhozené ze škol a intelektuály, zaměstnané většinou jako pomocní dělníci.

Oblíbili jsme si tehdy Cherry club, nalézající se v jedné z postranních ulic Pařížské třídy. Malá místnost, skoro jako obývací pokoj, bar a velké piáno, křídlo, za kterým sedával pražský originál Jiří Eliáš. Skvělý klavírista, kterému se v životě něco moc nepovedlo a který proto hrál v baru, místo v koncertních síních. Hrál moc krásně a někdy k tomu tichým příjemným hlasem zpíval. On byl první, kdo nám tehdy zahrál Varšavský koncert. Námi nejoblíbenější byla ale v jeho provedení píseň se slovy básníka surrealisty T. R. Fielda, pražského originálu, o kterém dnes už málokdo něco ví. Narodil se roku 1891 jako Adalbert Rosenfeld, později si nechal změnit jméno na Bohdan Vojtěch Šumavský. Ten Filed byl jeho pseudonym, pod kterým psal snad proto, že nějaký čas studoval v Anglii. Mimochodem: V roce 1930, to je rok, kdy jsem se já narodil, mu vyšla jedna ze tří básnických sbírek, které mu vůbec kdy vyšly. Měla zajímavý název: Kosočtverce na ohradách. Slova té výše zmíněné písně, někdy mylně připisované Karlu Hašlerovi či dokonce Kainarovi, byla dojemná: Mým domovem tichá je putyka/ mou ženou sklenice plná/ mou vášní bývala gotika, teď baroka smetla mne vlna / Když nocí domů se potácím / a hledím do oken spáčů /jen vlastní stín svůj provázím/ a sám nad sebou pláču. / atd. Možná, že to bylo trochu jinak, pokud to někdo znáte, tak mne opravte, vždyť já jsem to naposledy slyšel před víc než padesáti lety. My jsme toho tehdy ale moc nenaplakali, mládí snese hodně. Děly se tam v Cherry clubu často i věci legrační. K půlnoci se celkem pravidelně dostavoval herec episodních rolí Milan Mach, doprovázený maličkatou Aťkou Janouškovou. Toho Eliáš vždy zdvořile vítal:”Tak Mistře, co si dnes dáme? Co třeba My cizinou jsme bloudili a nebo árii vodníka z Rusalky?“ Mistr měl na repertoáru, pokud se pamatuji, jen tyto dvě věci. Přesto se vždy dlouho pečlivě rozmýšlel, ale pak vysadil Aťku na piáno a zazpíval za Eliášova klavírního doprovodu jednu z těch dvou jmenovaných árií. Mach měl velmi příjemný hlas, ale jeho rozsah stačil jen tak na ten Cherry club. Jak je to dávno. Mezitím, co dnes nejméně osmdesátiletá Aťka Janoušková snad stále ještě žije, zemřel Milan Mach, někdy po roce 1989 na Mallorce, stár 69 let.

Teď si možná též tiše myslíte, kde jsme tehdy na tyhle noční výlety brali peníze. Šlo to celkem snadno. Vždycky jsme se snažili vydržet při dvou decinkách vína a hodný pan vrchní, který měl pro nás pochopení, nám po celý večer už nic jiného nenabízel. Jak je to všechno dnes nepředstavitelně dávno. Ale vzpomíná se na to všechno docela hezky a jemný vánek vzpomínek mi vypráví další a další příběhy z mládí. Nevím, zdali je to dobře, že si toho tolik pamatuji. Snad ano.

Mohl bych též své povídání ukončit veršem lehce šíleného podivína, nadaného básníka, surrealisty a anarchisty T. R. Fielda, malou úklonou směrem k jeho rozpolcené osobě:

Epitaf nad hrobem blázna:Všechno co kdy žilo, do země se skrylo a co z toho zbylo? Proto vůbec nezáleží na tom, právě zde kdo leží. Nakonec je země prázdná, stejně jako hlava blázna…

Anebo jak nám krátce a trefně připomíná na fotografii vpravo zobrazený T. R. Field:

Každé ajta má své alébrž…

Karel A. Pokorný