Kouzelné slovo: prázdniny

Vracím se často zpět, do míst a času mého dětství, kdysi nekonečných dnů prázdnin. Prázdniny, to bylo nesmírné moře času plné slunce, vůně vody, trávy a lesa. Když zavřu oči, cítím ještě mezi prsty bosých nohou jemný prach polních cest. Kde jsem tehdy byl? Byla to předně malá ves v jižních Čechách, Lutová o které píší i básníci – například Hrubín ve své Romanci pro křídlovku - kam jsme dlouho jezdili k rodině Havlisově a pak Koryta, vesnička u Turnova, kde jsem za války i po válce prožíval s rodiči a bratrem nezapomenutelné prázdniny u Wernerů.

Ale především Jičín. Město, odkud pocházel můj otec, kde žila babička a teta, sestra mého otce s manželem,a jejich dva synové, moji bratranci. Na prázdniny tam přijížděli ještě další babiččini vnuci a tedy též mí bratranci. Mě byl z nich vždycky nejmilejší Franta, v rodině též nazývaný Frfňa, stejně starý jako já. Frfňa proto, že s ním bylo dost těžké pořízení, nad vším dost “frfňal“ a nic se mu nelíbilo.

Jako malý chlapec byl též znám v celém Jičíně svými záchvaty vzteku, kdy se na ulici válel po zemi a jeho nešťastná – a velice krásná maminka, teta Anna, se schovávala za vraty nejbližšího domu a čekala, až ho to přejde. Přešlo. Zůstal mým nejmilejším bratrancem dlouho, ještě potom, když už jsem žil v Nizozemí, to jsme si už jen psali.

Až jednou, v roce 1971, přišel dopis od tety Anny, jeho maminky. Franta, výborný horolezec, člen národního mužstva, zahynul v lavině v Tatrách, při zimním přechodu. Jen krátce před tím, roku 1970, tragicky zahynula celá československá horolezecká výprava při zemětřesení v Peru, pod Huascaránem. Možná, že si vzpomenete, byl tam s nimi i známý fotograf Vilém Heckel, toho si hora také „vzala“. Jen jeho fotografie ho přežily, vyšla i kniha jeho fotografií z výpravy do Peru, stačil totiž tehdy ještě poslat několik roliček filmu domů. Franta tam měl jet s nimi, ale dal přednost naději na pozdější horolezeckou výpravu do Himalájí, která by byla bývala splnila jeho největší životní sen. Nemělo se to stát. Teď už dlouho je jeho jméno na symbolickém cintoríně v Tatrách - a také na horolezeckém symbolickém hřbitově u Jičína, na Hrubé skále najdete plaketu se jménem František Kroupa.

Jičín, je i dnes krásné město, vždycky se zaraduji, když se tam podívám. Z příbuzných a známých už nežije nikdo. Pro pořádek musím dodat, že tam tehdy žili asi ještě jiní příbuzní, takoví, které dítě většinou nevnímá. Ale zpět do dětství, ještě bezpečného a plného nadějí. V ohromné zahradě vily dalšího strýce, známého primáře Pelikána, tchána otcovy sestry, jsme v létě stanovali a prožívali různá dobrodružství. Teď už dávno zmizela vila i krásná zahrada a na jejich místě je jistě potřebné, ale ohavné autobusové nádraží. Chodili jsme se tehdy často koupat a plavat do rybníka Kníže. Tam mě už v pěti letech naučil plavat plavčík, takovým tím starodávným způsobem. Byl jsem zavěšen na bidle a on mne držel jako chycenou rybu a dával povely. Někdy, asi schválně, trochu povolil a já si loknul vody. Ale plavat mně naučil už asi za dva dny. V rybníce byly tehdy krásné marény, které se směly chytat. Tam tehdy začalo něco, čemu se v rodině říkalo „Kájova rybářská vášeň.“ Myslím, že to byl spíš určitý druh zvědavosti. Pro nás kluky bylo nejdůležitější, že pod hrází žili raci. Spousty jich tenkrát byly. S bratrancem Frantou jsme se rozhodli, že je tam nenecháme, ale pochytáme je a doneseme darem strýci Pelikánovi, známému labužníkovi. A odměna nás nemine…Druhý bratranec, starší bratr Franty, Sváťa, tuto akci odmítl, protože to byly podle něho dětinské nápady, a pak, jen se zaprasíme a stejně nic nechytneme. Aby ne, nosil už dlouhé kalhoty, byl o čtyři roky starší a spíše než o raky se zajímal o holky. K uskutečnění našeho oumyslu jsme si opatřili v babiččině kredenci velké síto, největší, jaké jsme našli a u řezníka jsme si vyprosili zapáchající, tedy spíše smradlavá játra. Protože se nám několikrát podařilo zastihnout milého Sváťu, jak si v nažehlených kalhotách světácky sedí na náměstí u stolečku před cukrárnou, a to samozřejmě pokaždé s jinou dívkou - a nás si vůbec nevšímá - tak jsme si rychle vymysleli pomstu. Trápili jsme ho tím, že jsme se přihrnuli k jeho stolku s těmi páchnoucími játry a otravovali a otáleli tam tak dlouho, až nám koupil zmrzlinu. To byla ale jen vedlejší akce. Pochytat raky bylo nepochopitelně snadné. Lezli za těmi játry, která jsme tahali ve vodě, jako posedlí. Chycené raky jsme dali do koše, vyloženého čerstvými kopřivami a ještě pečlivě zkontrolovali. Samičky, které měly pod ocáskem vajíčka, anebo dokonce už malé ráčky jsme samozřejmě pouštěli. Raky v koši jsme tehdy donesli strýci Pelikánovi a skutečně – radoval se z nich a každému z nás dal pěknou částku „na zmrzlinu“. Raci si ještě pár dnů plavali ve smetaně, to prý zlepšovalo jejich chuť a pak teprve si na nich strýc pochutnal. Na dokumentárním snímku vidíte část bratranců, třetí zdola je Franta zvaný Frfňa, já hned nad ním. A hádejte, kdo je to ten v dlouhých kalhotách?

Často jsme také jezdili na kolech po okolí, například do Prachovských skal, kde se nyní možná současní čeští turisté snaží najít loupežníka Rumcajse. A ti němečtí možná zase Hotzenplotze, který je takový Rumcajsův starší bratr. Hovoří o něm dětské knihy libereckého rodáka Ottfrieda Preußlera, již v roce 1960. Hotzenplotz, to je německé jméno města Osoblaha na Bruntálsku, které původem liberecký (reichenbergský) autor znal od dětství a které ho svojí podivností fascinovalo. Je to vlastně jméno keltského původu, tvrdí jedni. Druzí zase připisují původ řeči jiddiš – tak si to přeberte. Aby mně ale někdo neobvinil z plagiátu, je to teď v módě, tak sem musím připsat, že o tom s tím Hotzenplotzem a Rumcajsem píše ve své knize „Česko, návod k použití“ spisovatel, diplomat a předseda Pen klubu Jiří Gruša. Ať je to jak chce, za našeho dětství loupežníci na Prachově ani jinde neexistovali, ještě tak možná v Drábských světničkách… ale tam, pokud vím, se schovávali později, za války „jenom“ partyzáni. My jsme s manželkou ještě dlouho každoročně jezdili s libereckými horolezci - a s bratrancem Frantou na jaře pravidelně na „otevírání skal“, které se koná dodnes. Stejně jako slavnostní zavírání na podzim. I to bylo krásné. Neměli jsme pochopitelně žádné auto, jezdili jsme vlakem, autobusem a nebo oblíbeným autostopem. Franta tam jezdíval z Liberce později už i s manželkou a malým synkem, Sváťou. To je takové rodinné jméno, Sváťa, já jsem také biřmován Svatopluk a Franta měl bratra, toho staršího, Svatopluka. Ten nechal pokřtít svoji dcerku také Sváťa – bylo to hrozné. Na zavolání: „Sváťo“… přicházelo vždy několik osob… mužského i ženského rodu.

Moc zajímavý byl také pan Panocha, strážný na jičínské věži, kterého jsme tam nahoře navštěvovali ještě velmi dlouho, už jako dospěláci. Byl to velice svérázný a vzdělaný člověk, který měl svůj malý byt ve věži plný knih, zabývajících se mystikou a okultismem a buddhismem a tak podobně. Kdykoliv jsme později s manželkou do Jičína zavítali, navštívili jsme ho. Manželka, tmavooká a štíhlá dívka jím byla tehdy označována za „mystickou. Rádi jsme si s nám povídali. Protože chození po tolika schodech bylo pro něho už dost obtížné, nebyl zrovna nejmladší, pouštěl z věže na provaze koš, kde bylo na lístku napsáno, co potřebuje koupit a u toho zároveň i peníze. Vždy se někdo našel, kdo mu potřebné věci nakoupil, pak stačilo zatahat za provaz, na věži nahoře se ozval zvonec a nákup byl panem Panochou vytažen. Za celá ta léta se mu neztratily ani peníze, ani nákup.

S horolezci jsme potom dlouho jezdili také v zimě do Tater a lezli tam s nimi po horách, nádhera. Bez řádné průpravy, vlastně to byl úplný nesmysl. Pamatuji se, jak jsme jednou u Štrbského plesa lezli s Frantou na nějaký příkrý vršek, myslím že na Vysokou, sněhu víc než po kolena. Franta nechal mojí manželku jít první, aby udávala tempo, a ona statečně pochodovala a zasekávala cepín do sněhu... Jenže pak už se jí to zdálo divné a tak se nesměle zeptala: „Franto, a kdy se teda jako už navážeme na to jisticí lano….?“ Franta se ďábelsky zachechtal a povídá: „No, já jen furt čekám, kdy něco řekneš.“ Horolezci, drsní hoši. Ale byla s nimi nesmírná legrace, dosud na to rádi vzpomínáme. I obyčejné stanování s nimi bylo neobyčejné. Tedy zejména s naším proslulým Frantou. Jednou jsme si dali s ním a s jeho manželkou Majkou sraz na Slovensku na Oravě, kam jsme jeli pochopitelně zase autostopem. Na Oravě nám poradili krásné místo na táboření vojáci, kteří nás kus cesty vezli „vejtřaskou“. Přebrodili jsme řeku na místě, které nám označili a byli u „vyvěračky“ studánky s krásnou čistou vodou. Krásné místo na malý tábor. Pak tam přijeli vlakem na blízké nádražíčko – měli jsme sraz na nádraží - Franta s Majkou a postavili si stany u nás. Nejen, že Franta hned dal manželce do spacáku v Oravě nachytané raky, ale ještě jí různě děsil, házel po ní například kladivo – které měl ovšem jako každý řádný horolezec přidělané řemínkem k zápěstí. Pak jsme se tam mohli krásně utopit, když jsme se brodili s nákupem přes řeku – jinak se do našeho tábora jít nedalo – a nahoře na Oravě v elektrárně pustili vodu a nás to málem spláchlo. Odnesla to jen kamera, kterou měla s námi tábořící kamarádka půjčenou od tatínka, kterému musela přísahat, že ji přiveze v pořádku nazpět. Nevěřte tomu, že jde usušit taková kamera s měchem. Fakt nejde. Teda jde, ale už toho moc nenafotí.

Kde zůstaly všechny ty krásné dny, léta se sluncem, prázdniny s ukopnutými palci a poštípáním od vos, které jsme se nerozumně snažili navštívit v jejich podzemním hradu? Nevím, snad jsou někde v oblacích. Ale krásně se na to všechno vzpomíná.

Karel A. Pokorný