Další vzpomínání…

Když se koncem padesátých let začala napouštět Lipenská přehrada, hned jsme se s manželkou rozhodli jet se na to podívat. Chtěli jsme vidět jak vypadá zatopená krajina, kterou jsme trochu znali z našich toulek s ruksakem a stanem. Ovšem, byli jsme jen tam, kam se smělo, vždyť na druhé straně jezera už bylo Rakousko. Jako výchozí bod jsme si vybrali Horní Planou. Chtěli jsme totiž také poznat místo, kde se narodil milovník šumavské přírody, známý spisovatel a malíř rakouského biedermeieru Adalbert Stifter, proslulý mimo jiné svojí snahou o dobré vztahy sousedících národů, jehož knihy jsme od dětství znali a četli díky rozsáhlým knihovnám našich rodičů. Byli jsme tehdy přímo ohromeni velkou vodní plochou zčeřenou mohutnými vlnami a pustou, opuštěnou krajinou. Melancholicky působily zelené cesty, mizející ve vlnách. Bylo to podivně krásné. Mohli jsme také ještě vidět zbytky kamenných zídek, které tyto cesty po léta lemovaly. Nikde nebylo ani živáčka. Postavili jsme si stan uprostřed krásné zelené louky plné kopretin a vydali se na obhlídku okolí. Poslyšte, teď mne napadá, že si tam tehdy ten náš stan prostě stál, opuštěný, v něm byly naše věci, tedy žádné velké cennosti, jen spacáky a matrace, pár triček a tenisky, ale stejně. Zkuste to dneska. Hledali jsme tedy v Horní Plané Stifterův rodný dům. Z vesničanů nikdo o někom takovém pochopitelně nikdy neslyšel. Natož o jeho rodném domě. Přesto tam ten dům tehdy stál, sice neopravený, ale naštěstí bytelný – v roce 1989 z něj udělali krásné museum, díky pomoci rakouské vlády. Vidíte ho na fotografii vpravo, opravený až k lehce přehnané dokonalosti.

Kdo to byl ten Adalbert Stifter?

Narodil se roku 1805 v Horní Plané jako syn tkalce lněných látek. Jeho život nebyl příliš šťastný. Otec mu zemřel při nehodě, když bylo Adalbertovi 12 let, a jeho smrt citlivým chlapcem velmi otřásla. Byl nejstarší z dětí a měl ještě řadu sourozenců, po smrti otce krátkou dobu i přes své mládí pracoval, aby pomohl zlepšit rodinnou finanční situaci. Tak nevím. Z dnešního hlediska je možno se též podivovat a kroutit hlavou nad tím, jak to bylo možné, že sirotek, syn chudého tkalce měl později dokonce možnost studovat na latinském gymnasiu benediktinů v Kremsmünsteru . Poslal ho tam dědeček z matčiny strany, který vlastnil malé hospodářství. A pokračovat studiem práv a přírodních věd na universitě ve Vídni, také studoval malbu. Student byl Stifter velmi dobrý, na universitě si už sám financoval studium jako soukromý učitel. Byl ale velmi nejistý a melancholický a neustále nějakými pochybnostmi, jakož i nešťastnými láskami zmítaný. V roce 1832 dokončil studium a oženil se s Amálií Monhauptovou z Kyjova na Moravě. Živil se většinou jako malíř a spisovatel, ale nejčastěji jako domácí učitel. Jeho literární činnost začínala mít též úspěch. Psal příběhy, umístěné většinou do milované rodné krajiny, nazývané „zelenou střechou Evropy.“ Také jeho romantické malby se líbily. Dodnes vyzařují něžnou a romantickou atmosféru, tolik oblíbenou v biedermayeru. Krátkou dobu učil též na Kynžvartu syna knížete Metternicha, Richarda. Ano, syna toho Metternicha, co byl velmi intimně spřátelen s paní kněžnou Zaháňskou, (von Sagan,) známou z Babičky Boženy Němcové. Ke konci života se Stifter stal hornorakouským školním inspektorem a c. k. školním radou. Nedařilo se mu zle, ale byl bohužel stále více trudnomyslný. Po pokusu o sebevraždu v lednu roku 1868 upadl do kómatu a 28. ledna zemřel. V Evropské, zejména rakouské literatuře je Stifter stále známým pojmem. Českému národu je věnován rozměrný román Vítek (Witiko) , jehož tři díly se zabývají bájnou postavou zakladatele rodu Vítkovců (Rožmberků). Ale my jsme si vždycky nejraději četli jeho příběhy, ve kterých hrála velkou roli šumavská příroda.

Zašli jsme tedy také do jediného místního odchodu, potřebovali jsme si koupit něco k jídlu. To byl v těch letech velký problém, který jsme ovšem čekali a byli na něj připraveni. Měli jsme sebou tehdy obvyklé játrové paštiky a ještě nějaké jiné konzervy. Ale chtěli jsme si koupit aspoň brambory a čerstvý chleba. Obchod, spíše jakýsi kvelb, silně připomínal skládku. Prodavačka byla ochotná a snažila se nám z toho mála, co měla, něco nabídnout. Zajásali jsme, když jsme na pultě uviděli krásný tvaroh ve velké skleněné míse. Než jsme ale stačili učinit pokus ho koupit, vešla do krámu cikánka s malým dítětem, které odložila na pult. Dítě, fascinováno tvarohem stejně jako my, ale zjevně z jiného důvodu, se hbitě po zadečku přišoupalo k míse a začalo v obsahu hrabat a plácat do něj špinavýma ručkama. Tak tedy brambory s tvarohem k večeři nebudou, usoudili jsme zklamaně. Matka dítka se energicky dožadovala jakéhosi „hučivého vína“. Vznikl hlasitý dialog, nebohá prodavačka se snažila vysvětlit, že hučivé víno nebude, protože už víc na dluh nemůže dát. Slovní souboj pokračoval a my jenom sledovali, jak se věci vyvinou. Nakonec zklamaná cikánka vzala od tvarohu upatlané řvoucí děcko do náručí a odešla. Prodavačka nám nešťastně říkala, že se toto opakuje denně, a že si neví rady a že doopravdy už nemůže dávat na dluh. Snažili jsme se jí trochu potěšit, ale pak jsme zbaběle odešli, jen s trochou brambor a čtvrtkou chleba.

Když jsme přišli ke stanu na louce, uviděli jsme, že máme nové sousedy. Ovšem ve velké vzdálenosti, na druhém konci louky u lesa a blíž k vodě. Přijeli starou Škodovkou, už si postavili stan a hned šli chytat ryby. A byli úspěšní, to jsme viděli i na dálku. Vyrobili si z jakýchsi starých vrat, která tam nablízku ležela, improvisovaný vor a z něj chytali. Ryb měli plno, samé štiky. Postavili si také improvisovanou udírnu a dokonce nám později, po několika dnech i jednu uzenou rybu dali. Chutnala přímo nebesky. Na břehu jezera jsme také narazili na jakousi maringotku, upravenou částečně na obydlí a částečně na kiosk s nápoji a různými drobnostmi. Před ní na schodech seděl sympatický muž středního věku. Koupili jsme si u něj nějakou limonádu a dali se s ním do řeči. Vyprávěl, že pracoval několik let na stavbě přehrady a že se nyní rozhodl na Šumavě zůstat, pokud tedy dostane k pobytu povolení, protože to je pohraniční oblast. Vyšlo najevo, že je to akademik, zoolog, přesněji ichtyolog, odsouzený za jakousi pofiderní protistátní činnost, vyhozený ze svého místa v ústavu, kam se kdysi dostal po dokončení studia a zbavený možnosti vědecky pracovat. Od něho jsme se dozvěděli mnoho zajímavého, například to, že v Hůrce a v Černé byly kdysi grafitové doly, které jsou nyní zatopeny. Také nám vyprávěl, jak Stb v roce 1954 inscenovala politický proces proti „protistátní skupině Znenahlík”“, ve kterém byl lékař, MUDr. Josef Znenahlík odsouzen na 14 let a hlavní inženýr stavby Lipna Antonín Behenský na dva roky pro ohrožení jakéhosi nepřesně definovaného státního tajemství. Raději jsme přešli na rozhovor o rybách, které, jak se zdálo, měly v jezeře větší budoucnost. I když teď se v celém jezeře přemnožily štiky, které pomalu baštily všechny rybí konkurenty. Pán z maringotky nám řekl, že tam zůstává především proto, že na určitých místech je momentálně neuvěřitelné množství mníků. Což je ryba vzácná, zajímavá a poměrně neznámá. A vůbec, takovou příležitost, jakou je zarybňování právě napuštěné přehrady si nechtěl nechat ujít. Mluvili jsme dlouho o mnících a též o tom, jak ryby chytat, na jakou návnadu a kdy je nejlepší doba. A především o tajemném, vzácném mníkovi. Rybařím už od klukovských let, ryby mne vždycky moc zajímaly. Nejraději jsem chytal na třpytku a různé umělé i pravé druhy hmyzu, takže jsem se tehdy nemohl nabažit hovoru s tak vzácným odborníkem. Byla to ale jenom teorie, protože jsem sebou neměl ani nářadí, ani rybářský lístek. Rozloučili jsme se dost neradi a teprve cestou zpět ke stanu jsme si uvědomili, že ten pán tehdy na té na stavbě přehrady vlastně pracoval jako vězeň. Politický.

Ten rok jsme se na Lipno vrátili ještě jednou s několika kamarády, se stany a s malým laminátovým člunem, který jsme si tam poslali vlakem. A s rybářským nářadím, jakož i s příslušným povolením. Těšili jsme se na setkání s pánem, který se věnoval mníkům, ale maringotka i s ním zmizela, asi někde v hlubinách reálného socialismu. Nikdo v okolí o něm nic nevěděl.

Byly to tehdy na Lipně krásné dny, dokonalé rybí orgie, nachytali jsme nesmírné množství velkých štik, které jsme vařili, smažili a pekli a také udili v námi vlastnoručně postavené udírničce. Denně nás tam také chodili navštěvovat ježci různých velikostí, kterých bydlelo pod kořeny vyvrácených stromů na kraji lesa spousta. Ježci dupou, skoro jako chlapi, zažili jste to někdy? Když spíte venku pod stanem, tak to v noci působí dost hrůzostrašně.

Také nás tam tehdy denně navštěvovali členové bohulibé organizace zvané Pohraniční stráž a vyžadovali i v těch nejnemožnějších situacích občanské legitimace, jak ukazuje připojená, velmi stará a poničená fotografie. My jsme ale tenkrát byli všichni mladí, měli jsme dovolenou, pevné nervy - a ty štiky...

Karel A. Pokorny