SeniorTip

Urozený azylant

Rok 2008 byl bohatý na různá výročí. Je zajímavé jak jsou některá oslavována a některá přehlédnuta, či lépe řečeno zamlčena. Vedle vzpomínkových pietních aktů ke skončení první světové války a kupodivu i rakouských oslav devadesátiletého výročí rakouské republiky, vůbec nikde nebyla zmínka o zániku císařské německé říše, a jednoho pidistátu, o rozloze 344 hektarů a který existoval 114 let. Také se mohlo psát o tom jak německý císař odešel do azylu v Nizozemí.

Bylo vlhké podzimní ráno, když 10.listopadu 1918 zastavila ráno kolem šesté hodiny na belgické straně nizozemsko-belgických hranic u městečka Eijsdenu kolona deseti zablácených limuzín. Z jedné vystoupil německý důstojník a vyžadoval na nizozemském vojínovi Huub Braekenovi, aby odstranil řetěz přes silnici, který zabraňoval vjet do Nizozemí. Vojín patřil k 48 regimentu, pověřenému ostrahou hraničních přechodů. Protože nesměl bez svolení svého představeného povolit vjezd, odešel vzbudit seržanta Piera Pinckaerse kterému oznámil, že před hranicí stojí kolona německých aut, která má v úmyslu vjet do Nizozemí. Seržant při příchodu na hranici vyžadoval od podivných osob nějaké průkazy. Muži v německých uniformách tuto žádost odmítli, neboť žádné potřebné doklady neměli. Tvrdili, že je mezi nimi německý císař, který chce požádat v Nizozemí o azyl, dokonce nabízeli, že zůstanou na hranici, když bude císař vpuštěn do Nizozemí. Seržant, šokován touto skutečností nelenil, sedl na kolo a odjel do hlavního stanu v Maastrichtu. Velitel hraniční garnisony major G. Van Deyl po telefonickém rozhovoru se zástupci vlády v Den Haagu, která vyhověla žádosti anglické vlády (Wilhelm byl vnukem zemřelé anglické královny) a předběžném schválení azylu pro císaře, počkal na diplomata W. Verbruggena a adjunkta-poručíka Brouwera, kteří museli přijet z Den Haagu, a s kterými se odebral na hraniční přechod u nádraží, aby zajistil vjezd do stále neutrálního Nizozemí. Překvapeně pozorovali kouřícího císaře chodícího po peronu a rozmlouvajícího se zvědavými sedláky kterých se ptal na teplotu a zda již mrzlo. Čirou náhodou byl na nádraží také sedmnáctiletý student Victor Sniekers se svým novým malým deskovým fotoaparátem, kterému vrtalo hlavou, kdo je onen procházející se muž s levou rukou v kapse pláště. Podařilo se mu udělat tři snímky, které nabídl později jednomu reportérovi týdeníku Het Leven, který mu za ně dal 10 zlatých. Později se tyto fotografie objevily ve všech časopisech světa. Azyl byl udělen na přání anglické královny Viktorie, která byla vlastně císařovou babičkou. Celé společnosti bylo dovoleno pohybovat se jenom v prostoru nádraží a čekat na příjezd „císařského vlaku“. V 9.15 konečně vlak dorazil a čekající císař s doprovodem se odebral do salonního vagonu, kde společně posnídali a čekali na písemné povolení k vjezdu do Nizozemí. Celá štábní vlaková souprava se sestávala z několika vagonů. Ale muselo se čekat na oficielní povolení asylu, které přivezla specielní delegace z Den Haagu a zároveň vyřídila všechny potřebné náležitosti a osobně císaři sdělila, že může zůstat. Vlakem, na který společnost čekala, jel císař původně z hlavního armádního stanu ve Spaa, ale v Lutychu, z obav, že vzbouření vojáci by mohli vlak s císařem přepadnout a císaře internovat, se rozhodl pokračovat dále autem. Proto vystoupil a se svým štábem se snažil s kolonou aut co nejrychleji dojet do Nizozemí, které bylo neutrální.

O přítomnosti císaře a jeho doprovodu se dozvěděli další obyvatelé z okolí a shromáždili se u nádraží a posměšně volali na císaře: “Ah, Kamerad Kaputt!“ belgičtí sedláci se přidali a volali „Vive la France!“. Došlo ke srocování obyvatelstva které pískotem a voláním dávalo najevo svoji nelibost. Císař rozčileně chodil po peróně a snažil se na tyto projevy nereagovat. Tato neočekávaná návštěva a příjezd vlaku z hlavního německého válečného stanu v belgických lázních Spaa, byla vlastně neslavným koncem německé monarchie.

Proč a jak k této situaci došlo, je potřeba krátké vysvětlení.

Veškeré německé pokusy v březnu, dubnu a květnu prorazit frontu, žalostně skončily, zrovna tak jako zoufalá červencová ofensiva u Reims (Remeše), kdy se západní fronta dostala do patové situace. Německá armáda bojovala nejen s nedostatečným zásobováním, vojsko bylo demoralizováno, a ozývaly se hlasy skončit válku. Proto nemohla být ofenziva dovedena do konce. Také Francouzi a Angličané bojovali s nedostatkem materiálu a hlavně vyčerpaných vojáků. Teprve pomoc Ameriky, která poslala do Evropy vojsko a materiál, umožnila radikální obrat. Když 8. srpna, podnikla americká armáda, podporována 1500 tanky u Amiens protiútok, podařilo se jí frontu prolomit. Německá armáda se musela stáhnout a vrchní velitel generál Ludendorff označil 8.srpen za nejčernější den v historii německé armády v této válce V září a říjnu provedli Američané další protiútoky u Artois a tu si německý generální štáb uvědomil, že je válka prohraná. 29. září byl generál Ludendorff donucen oznámit císaři, že je válka ztracena, a že bude nutno uzavřít mír. Aby vina za prohranou válku nebyla přičítána vojenskému velení, bylo rozhodnuto jmenovat vládu pod vedením prince Maxe von Baden, ve které byli zástupci, katolíků, levicových liberálů a sociálních demokratů. Jednalo se fakticky o „revoluci ze shora“. Tímto tahem se vlastně vojenské vedení zprostilo viny z porážky a za veškeré následky podepsání kapitulace byla zodpovědná civilní vláda. Nechuť obyčejných vojáků dále bojovat, nepokoje v Německu, demonstrace obyvatelstva proti pokračování války, vedlo k tomu, že vláda v zájmu Německa a bez ohledu na názor vojenského štábu vedla jednání o možném ukončení války. 3. října 1918 poslala Spojeným Státům žádost o sdělení podmínek k uzavření míru. Americký prezident Wilson žádal splnění 14 bodů (z 8. ledna 1918), ve kterých se požadovala, mimo jiné, celková změna politické struktury v Německu.

V notě ze 14. října požadoval Wilson plnou kapitulaci a zastavení ponorkové války. Německá vláda souhlasila. Ale jako dodatek k předešlým podmínkám, na nátlak Francouzů a Angličanů 23.říina zostřil Wilson požadavky a trval na odstoupení císaře a vojenských velitelů Hindenburga a Ludendorffa. Vojenské vedení tuto podmínku ostře odmítlo a navrhovalo provést masovou mobilizaci, přestože vyhlídka na zvrat v situaci byla nihilní. 26. října Ludendorff odstoupil ze své funkce, na jeho místo jmenoval císař Wilhelma Groenera, ale Hindenburgovu žádost o propuštění odmítl. Vzhledem k bezvýchodné situaci přijel do Spaa pruský zahraniční ministr a snažil se císaře přemluvit k odstoupení, což bylo briskně odmítnuto s odůvodněním, že jedině shromáždění šlechty může krále (Wilhelm byl také pruský král) a císaře zprostit jeho funkce. Když 3. a 4. listopadu propukly v Berlíně nepokoje a císař uvažoval o nasazení vojska proti demonstrantům, byl mu tento zákrok vymluven. V sobotu 9. listopadu přišla delegace vojenských velitelů k polnímu maršálkovi Hindenburgovi oznámit, že armáda odmítá dále bojovat. Ten byl šokován a odmítl tuto zprávu císaři sdělit. Nevděčného úkolu se ujal Groener, který s vojenskou delegací sděli Wilhelmovi, že armáda odmítla dále bojovat. Císař se rozhodl jako německý císař odstoupit, ale trval na tom zůstat pruským králem. Když byla tato zpráva telefonicky sdělena do Berlína, bylo i po této naději, protože i Prusové se vzbouřili proti králi. Wilhelmovi nezbylo nic jiného, než se vzdát obou funkcí a uvažovat o své budoucnosti. Nezbylo mu nic jiného, než odejít do exilu.

Mezitím se světová veřejnost o útěku císaře dozvěděla z novin. Cesta císaře vlakem 11. listopadu z Eijsdenu do Maarnu, kde měl být přechodně ubytován, byla provázena protesty demonstrantů, kteří stáli podél trati a spílali císaři. Zajímavé je, že na dotazy o možnostech ubytování císaře (i když jenom přechodném) u některých zástupců nizozemské šlechty bylo za pomoci různých výmluv odmítnuto. Nakonec císařův přítel hrabě Bentinck (byl členem Řádu Johanitů, zrovna tak jako císař) svolil k přechodnému pobytu na zámku Amerongen. Etika ukládá členům řádu navzájem si pomáhat. Oba hotely v okolí byly pronajaty a shánělo se pro celý doprovod ubytování a v Amerongen, nastal shon. Trvalo dva roky, než se ex-císaři podařilo najít vhodný zámek v Doornu, aby se zde v roce 1920 usadil. Také dorazil speciální vlak o 59 vagonech ve kterých bylo naloženo veškeré vybavení pro „císařskou domácnost“. Po určitém čase si okolní obyvatelstvo na sympatického a přátelského a staršího pána zvyklo a jenom se dohadovalo, zda se mu podaří vykácet všechny stromy na pozemku. Jeho zajímavým koníčkem bylo kácet stromy, aby se udržel v kondici. Snažil se žít společenským životem i když jeho manželka princezna Augusta Victoria von Schleswig-Holstein trpěla neuvěřitelnou touhou po Německu, a proto také poměrně brzo (1920) zemřela a bylo dovoleno pohřbít jí v Německu. Ex císař přijímal návštěvy svých zbylých přítel a také všech sedmi dětí. Syn Joachim Franz Hubert spáchal v roce 1920 sebevraždu. V roce 1922 se ex-císař znovu oženil s princeznou Hermínou Schönaich-Hubert. Holandská královna Wilhelmina odmítala ho navštívit a velice opovržlivě o něm mluvila, přestože její manžel princ Hendrik (se svolením vlády) kontakty s ním udržoval. Po nástupu Hitlera k moci Wilhelm doufal, že bude povolán zpět do Německa, ale k jeho zklamání Hitler na císařovu gratulaci k jmenování kancléřem vůbec nereagoval.