Osamělý furiant

Je to podivný příběh. Tajemný i hořký, trpký neštěstím a velký nesporným talentem osamělého jihočeského furianta Ladislava Stroupežnického (6. 1. 1850 - 11. 8. 1892)

Přišel na svět před více než 150 léty, do zajištěné rodiny hospodářského správce. Asi s ním byly v mládí problémy, vystudoval jenom dva ročníky reálky a potom ho otec vzal k sobě, jaksi do učení. Jeho život tragicky změnila noc v roce 1867. Bývaly i dohady o nešťastné lásce, která to zapříčinila. Pravdou ale je, že šlo o děsivou náhodu a mladickou zbrklost. Mladý klučík vystřelil v noci na jakéhosi pytláka, ten padl, střelec myslel, že mrtvý. Prchlivý mladík bez velkého přemýšlení obrátil pušku proti sobě. Nezabil se, ale jeho zranění bylo opravdu fatální.

Uvědomme si, že se to stalo v druhé polovině 19. století. Mladík prodělal náročnou operaci, umělý chrup, zlaté patro a nosil jakousi masku s voskovým nosem, přidržovanou brýlemi. Rekonvalescenci strávil doma, sám, obložen knihami. Po čase odešel do Prahy a protloukal se různě. Pracoval pár let jako jakýsi podúředník v pojišťovně, potom snad i na pražském magistrátu.
Přivydělával si psaním povídek do různých humoristických listů. Podle přátel (k největším patřil třeba Mikoláš Aleš) byl v mládí Stroupek, jak mu kamarádi říkali, poměrně družný a přívětivý. Poznamenaný svou tragedií byl trvale, krom podivného vzhledu i huhňavě mluvil, se ženami měl určitě problémy.

Jeho poměrně nečekaná kariéra nastala rokem 1882. Ti znalí divadla vědí, že v roce následujícím bylo znovuotevřeno Národní divadlo po požáru. Ladislav Stroupežnický tam byl už o rok dřív jmenován dramaturgem činohry. Sváděl řadu zápasů o směřování divadla. Je dobré si uvědomit, že se střídaly umělecké směry a to vždycky přináší napjatou atmosféru. Už když Neruda přišel s Hřbitovním kvítím a romantismus nahrazoval realismus, se zlou se potázal. V divadle pozdní romantismus přežíval déle a „zavedení deklamátoři“ divadelní nenechali na Stroupežnickém nitku suchou. Jako autor byl poměrně úspěšný, ale když v polovině své dramaturgické pouti přišel s kusem velmi realistickým, když v roce 1887 připravilo ND premiéru Našich furiantů, nastal rozruch.

Nebudu se k tomu vracet podrobně. K divadlu zákulisní boje patřily a patří. Zaznamenejme jen, že v roli dědečka Dubského exceloval Jindřich Mošna. Hra slavně propadla, jak konstatoval současný kritik, měla asi 5pět repríz.

Jeho postavení v divadle nebylo z nejpevnějších. Současníci mu vyčítali mimo jiné i nevzdělanost (nedisponovat žádnými školskými diplomy), jeho přímá až sarkastická povaha mu také nepřidala. Ke konci života se velmi užíral poměry v zákulisí, malostí a drby. K jeho štěstí nepřispělo ani manželství s Annou Turkovou. Bylo to zjevně manželství z rozumu, spíše dohoda dvou, kteří na sebe zbyli. Což soudím i podle toho, že Stroupežnický ani před svou manželkou nesnímal svou masku. Nesnímal ji snad ani v horečkách, které způsobil tyfus.

Krátká, nakažlivá nemoc ukončila v roce 1892 životní pouť spisovatele i dramaturga, který zůstal nedoceněn. Zvlášť osudové mi přijde, že prý zemřel 11. srpna, přesně 25 let od onoho tragického výstřelu. Nezůstalo mnoho přátel, zbylo především dílo. Nejenom Paní Mincmistrová a Zvíkovský rarášek, či Naši furianti, kteří sami by mu zajistili vstupenku do divadelního nebe. Za 42 let svého nelehkého života rozdal mnoho radosti, ale sklidil víc zášti, než uznání.

A tak až si někde v žertu u stolu zakřičíte: A ten punč platím já! vzpomeňte na talentovaného, ale nešťastného kluka z jihočeských Cerhonic.

Josef Hejna