Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. Spolu s vámi se sna¾íme zabránit této ztrátì.  
Pøeneste se s námi do vzpomínek, pøíbìhù èi støípkù ze ¾ivota krajanky, která ¾ije v Kanadì. Vzpomínky vznikají daleko za moøem a jsou bez diakritiky. Nu co¾, nevadí, na jejich zajímavosti to nic nemìní…
 
Nanaimo, ostrov Vancouver
 
Ostrov Vancouver je obklopeny mnoha mensimi malebnymi ostruvky. Jezdim tam rada. Byla jsem jednou v trochu melancholicke nalade, zeptala jsem se Raye, kdy ma volno ve stejne dny jako ja, ze bychom si mohli na par dni nekam vyject. Je krasny konec leta, byla by to prijemna zmena. Jezdi rychle, suverene. Je velmi dobry ridic, ale za jizdy s nim neni rec. Musi se soustredit na rizeni a ja poslouchat pop, ktery mi ne vzdy sedi. Ma oblibene nahravky, ktere mi rvou usiska z hlavy. Na moje protesty nereaguje. MUSI SE SOUSTREDIT.  Presto jsem ten svuj navrh v nejake slabe chvili vyslovila. Nijak se k tomu nevyjadril, tak jsem to nechala viset ve vzduchu.
 
V sobotu jsem vstala, nacpala pradlo do pracky a jala se zametat spadane listi pred domkem. Ray vystrcil ospalou hlavu z okna. "Mamiiii, jdu se sprchnout. Jsi uz pripravena?" Udivene jsem na nej pohledla, prohledla si jeho zjezenou hlavu, ociska jeste polozavrene.
"Jaaaa? Pripravenaaaa? Na co?" 
"Jedeme k Tabote na ostrov za Korym a Thejlou, Kris pracuje, nebude tam". 
"Nic jsi mi nerekl, jak mam vedet, ze nekam jedem?"
"Aaaale, asi jsem ti to zapomel rict. Ale slibujes jim porad, ze prijedes a porad nemas cas. Tak dnes jedem!".
 
Odpotacel se od okna k PC podivat se, kdy odplouvaji lode a z ktereho pristavu, jestli jsou plne, prazdne nebo musime udelat reservaci. Zatim jsem zabrala koupelnu ja. Za pul hodiny jsem stala v obyvaku s kabelkou a rancem v ruce.
"Jsem pripravena", jsem sdelila ledovym hlasem, protoze Ray se stale naramne pobavene vybavoval s nejakou ochechuli s vysokym hlaskem, s kamerkami, aby se videli. Ray se na me podival, odfrcel do sprchy, pak chvilku pobihal sem tam, hledal tohle nebo tamto.
"Nasedni!" nahle na me zvolal.
Sedela jsem na gauci a zvedave sledovala jeho pobihani. Kdy zakopne o ty svoje nohy a natahne se tu jak zizala? Auto bylo zamcene, tak jsem klidne zavrela vsechna okna, zamkla dvere. Ray zatim naladoval do kufru auta vsechny nezbytne potreby na par hodin navstevy na ostrove. Kufr byl plny. 
 
 „Lod vyplouva za pul hodiny, nevim jestli se na ni dostaneme, maji dnes nejake vyjimky, ale zkusime to, co rikas ", neklidne zabrucel. Do pristavu to trva vic nez pul hodiny, ale je sobota, mozna to zvladnem, jsem si pomyslela. Zapla zachrany pas, usmala se na nej, prikyvla, a vzapeti zatala zuby. Ray vypalil na silnici. Stejne jako ja neni zvykly na spolujezdce. Litala jsem v zatackach ze strany na stranu a doufala, ze z auta nevyletim. Byli jsme asi 15km od pristavu, videli jsme kolonu aut v protismeru. "Uz je vysypali z lodi, jsme pozde", zaskripal Ray zkrz zuby, seslapnul plyn. Zastavili jsme u budky, zaplatili. Zavolala jsem pres nej na uniformu v budce, jestli se jeste dostaneme na lod nebo musime cekat dalsi 2 hodiny na dalsi lod. Dostala jsem kladnou odpoved, zahledla jsem posledni auto najizdet na rampu. Ray se na me za to rvani pres jeho rameno do jeho ucha namichnute zasklebil, odpichnul se, zvladnul se v zatacce vyhnout par uniformam, ktere nam ukazovaly do ktere linky se mame zaradit. Vjeli jsme na lod, vylezli z auta, vyjeli vytahem nahoru. Ozvala se lodni sirena, oznameni odjezdu, odplouvali jsme. Ani jsme nemeli cas se nekde usadit. Tak jsme sli na sluny deck do ctvrteho patra to odpluti si zplna uzit.
 
Nadherna, luxusni  nova lod, postavena v Nemeckych lodenicich, nazvana "Coastal Impression" stala za prohlednuti. Tri patra pro vozidla, jedno pro cestujici. Na palube nadherne solarium na pridi i vzadu za vetrem. Lod sedela na vode jako labut, ticha, vznesena. Kam se na ni hrabou ty ostatní, na kterych jsme zvykli cestovat na ostrov. Uz jen to harmonicke oznameni odjezdu mi pripadalo slavnostni. Na starsich lodich zatroubi jako nakladaky, kdyz se chteji jeden druhemu predvest co maji nainstalovano pod kapotou, nebo jenom pozdravit, jen o trosku hlubsi a silnejsi ton. 
 
Na zasklenem strope solaria se odrazela bila pena morskych vln. Bylo to zajimavejsi nez se divat z vysky dolu. To si vzdycky predstavuji jak je asi pod nama hluboko, kdybych se nahnula moc daleko a prepadla prez zabradli, ktera moc vysoka zrovna nejsou. Zvratila jsem hlavu a divala se na racky, na pohyb zvlneneho more a bylo mi moc hezky. Svezla jsem se na pohodlnem kozenem kresle,  polozila hlavu dozadu na operadlo, nastavila tvar slunicku, zavrela oci. Prisel na me sladky pocit spanku, mirne houpani lode me uspalo. Po hodine jsem se probudila, palil me oblicej. Sla jsem se podivat do zrcadla jestli jsem se spalila. Byla jsem rozespala, nechala jsem muj ranec na stolku, jen jsem si vzala penezenku. Cestou jsem nasla v restauraci Raye, zrovna si neco objednaval. Objednala jsem si take. Poobedvali jsme, vratili se zpatky na sluny deck. Ranec na stolku stal, moje bryle schazely. Obesla jsem cestujici, jestli nekdo nenasel moje bryle. Nikdo je nevidel. Asi je vitr odval do more, sdelili mi. Nevzdala jsem to. Sla jsem do Steward Office zeptat se, kde najdu kanceláø, kde lide odevzdavaji nalezene veci. Uniformovana zena ohlasila mikrofonem, ze hledam bryle, popsala je a vyzvala cestující, ze je maji odevzdat v jeji kancelari. Odesla jsem nahlasit Rajovi kde se toulam. Slysel hlaseni, byl skepticky, ze je dostanu zpet. Lakonicky jsem prohlasila, ze o moje bryle nikdo asi moc nestoji, nejsou ze zlata, jsou podrapane. Ray se do me pustil proc si nenecham udelat poradne bryle, mam to placene podnikem. Namitla jsem, ze potrebuju 10 paru, protoze je porad nekde ztracim. Vzapeti jsem slibila, ze si je necham udelat a prvnich par dnu me bude seskrabovat z chodniku. Na tyhle jsem si uz zvykla.
 
Vyzva, mam jit do kanclu zpatky. Bryle lezely na stole. Zajasala jsem, podekovala. Popsali mi nalezce mych bryli, kdyz ho uvidim, mam mu podekovat. Chodila jsem po mnoha mistnostech, nalezce jsem nenasla.
 
Stravili jsme u Tabothy nadherne odpoledne, velmi prijemy den jsme ukoncili u PC, zase se dozvedet jestli se dostaneme na lod zpatky. Byly vsechny plne az do pulnoci. Posledni lod odplouvala v 0:30 hodin. Jestli se na ni nedostaneme, vratime se a prespime. Deti me prosili abych zustala jeste dalsi den. Uhodla jsem, ze se chteji divat na televizi, maminka by je uz jinak davno hnala do postylek. Tabotha nabidla, ze deti muzou spat v obyvaku na gaucich, prenese je tam, my muzeme spat v jejich pokojich. Odmitla jsem, je skoro 10 hodin, ona vstava s detmi kazde rano brzy, weekend nebo pracovni den, pojedeme a pockame v pristavu na pulnocni lod, dve a pul hodiny.
 
Jakmile jsem ucinila rozhodnuti, ze se na posledni lod pokusime nalodit, nemela jsem stani a vybidla Raye k odjezdu. Ray jel pomalu, nikam jsme nepospichali, casu dost. Pul hodiny do pristavu fofrem, hodinu rychlosti, kterou se plou¾il, aby zabil cas. Nahle me popadla zvedavost. Z cista jasna kolona aut v protismeru. Ray to take komentoval, nahle pridal plyn, zase jel jako blazen. Co kdyz nekdo zrusil reservaci a nalodime se? U budky zaplatil, ja se optala jestli je pro nas misto. Bylo, jestli se stacime se tam dostat vcas. Zvedla radio a zavolala at pockaji. Zatacky, rampa, vjeli jsme na lod. Bylo 10:15, posledni lod ktera odplouvala z Duke Point.
 
Ray se zmylil. Z nejakeho neznameho duvodu nam nahlasil odjezdy opacnym smerem. Z Tawassenu do Duke point, Shwartz Bay, Departure Bay a dalsiho, jmeno neznam. Ctyri pristavy v Nanaimu, z kterych odplouvaji  BC ferries zpet do pristavu v Tawassenu a Horseshoe Bay, situovanych na obvodu mesta Vancouveru. Dva pristavy ze kterych to mame nejblize domu.
 
Vancouver ma spoustu pristavu pro zaoceanske lode a mnoho mensich pro soukrome lode. Mesto Vancouver  a ostrov Vancouver jsou dve ruzna mista na mape. Mesto je na pevnine, na pobrezi Ticheho oceanu, ostrov je v Tichem oceanu. Jasny?
 
Vsechna mista byla reservovana, presto jsme se na lod dostali. My jsme reservaci nemeli ani tam, ani zpet. Asi se nekdo podival stejne jako Ray na odjezdy spatnym smerem nebo se nedostavil do pristavu vcas. Zavyskla jsem radosti, ze jsme se nalodili tak snadno. Nebyla to ta luxusni lod na ktere jsme prepluli na ostrov. Tahle se otrasala narazem vln, rachotila, vecer byl chladny. Vylezli jsme z vyhrateho auta a klepala jsem se radosti a zimou zaroven. Chladny pruvan provoneny morem  po horkem dni byl neprijemny. Prosli jsme lod, vsude zima. Meli vsechny dvere otevrene, dokonce jiz umyvali schody.  Stejne je nikdo nepouziva, vsichni jedou vytahem. Smutne jsem se zastavila u dveri kuchyne, odkud slo trochu tepla. Zastavila se u me uniforma. Zeptalala jsem se jestli je vsude takova zima nebo maji mistnost kde je teplo. Nemaji. Chvili jsme sedeli a drkotali zubama, pak jsme se rozhodli preckat ty dve hodiny dole v aute. Uvidela jsem na zadnim sedadle deku, popadla ji, zabalila se do ni a sla si cist knizku nahore. Ray se natahnul v aute, ze bude chvili spat, odmitnul mit svetlo rozsvicene. Zanedlouho jsem spala taky, nohy natazene na rimse okna, hlavu na necim ramene. Vzbudila jsem se, pohlednl oknem ven.  Privitala me pratelska svetla pristavu. Jsme doma. Sjela jsem dolu, zaklepala na okno, Ray otevrel. Prave hlasili vyzvu pasazerum, ze je cas se vratit zpet dolu k autickum. Dojeli jsme domu, meli jsme stesti. Tri radary v ruznych mistech na dalnici uz mely nejakou jinou obet v jejich sparech, nas nechali profrcet bez povsimnuti.   
Milada Valhova
Další èlánky autorky:
Kanada
Záøí aneb povídání z Kanady
Pomsta je sladká
Uèit se, uèit se...
Støecha a sluneèný den
Nálady, cougar, lama a Vincent
SF a zaláskování se
Magnetismus
Lidé a poklad
 
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 18.11.2008  06:51
 Datum
Jméno
Téma
 18.11.  06:51 Bobo :-)))
 17.11.  19:28 milada Podekovani
 17.11.  10:53 wiki
 17.11.  09:00 Mila
 17.11.  08:50 jisuch53
 17.11.  08:38 hera