Neobyèejná svatba
U¾ se na nás nehnìvejte, ¾e jste pøi tom nebyli,
kdy¾ my jsme se s mojí Máòou ¾enili…
Letos tomu bude ètyøicet let co jsem si bral ¾enu Máòu…
Z letadla jsme se s Máòou vypotáceli po nekoneènì dlouhém letu za svobodou, který zaèal ve Vídni a skonèil na malinkatém letišti na severozápadním pobøe¾í Tasmánie. Zde nás pøivítalo oslnivé jarní slunce, azurová modø Tasmánského moøe a køiš»álovì prùzraèný vzduch. A rozesmátá teta se strýcem, poúnoroví emigranti, kteøí nám nabídli pomocnou ruku v prvních nesmìlých krùècích u protino¾cù. Teta, známá svou výøeèností a pobo¾ností, byla š»astná, ¾e mohla pøivítat svou neteø. Jestli jí udìlalo š»astnou vidìt po boku oblíbené neteøe mladíèka s dlouhými vlasy, nevím. Ale ji¾ bìhem cesty z letištì pøerušovala moje kochání se neobvyklou krajinou a mìsteèky jakoby vystøi¾enými z amerického westernu, neustálými otázkami. Zøejmì vidìla budoucnost své neteøe èernì, kdy¾ na otázku èím se vlastnì ¾ivím, jsem odpovìdìl, ¾e studiem novinaøiny.
“No tím se zde, Ivane, v ¾ádném pøípadì neu¾ivíš,” znalecky zvìstovala tetka a na mne padly trochu chmury. “Uvidíme, nejprve se musím nauèit anglicky,” odpovìdìl jsem. Teta souhlasila i kdy¾ mì jedním dechem pokárala, ¾e ještì anglicky neumím ani ¾vejknout. “Není to terrible, ¾e ten hoch neumí spíkovat anglicky?” postì¾ovala si teta strýcovi, skrz naskrz to dobrákovi, který na její kritiku zareagoval pouhým:”To u¾ jsi zapomnìla, ¾e jsi neumìla ¾brbnout ani slovo, kdy¾ jsme v osumaètyøicátým pøijeli?” Na tuto poznámku teta moudøe nezareagovala. A tak jsem ji¾ bìhem pomìrnì krátké cesty z letištì domu pøišel k názoru, ¾e to s tetkou nebude lehké, zatímco se strejdou nebudu mít potí¾e.
A mìl jsem pravdu. Strejda, obvodní lékaø, pro nás udìlal mnoho dobrého a u¾iteèného. Zaøídil nám státní hodiny angliètiny, seznámil nás s èeskými i australskými pøáteli a uvedl nás do australské spoleènosti a zvykù. Teta však od našeho pøíjezdu koukala jako bubák. Asi jí nìco le¾elo na srdci. Ne však dlouho. Vyklopila to vlastnì hned potom co jsme z letištì pøijeli do útulné lékaøské rezidence v èarokrásném pøímoøském mìsteèku Penguin.
“No a tak jakpak to vlastnì s vámi je? Jste svoji?” vypálila otázku a ne¾ jsme se zmohli na odpovìï, dodala: ”Proto¾e jestli¾e svoji nejste tak si nemyslete, ze budete sdílet jednu lo¾nici. To se v køes»anské rodinì nedìlá. Tak buï a nebo.”
To “buï a nebo” znamenalo, ¾e buï si Máòu, se kterou jsem chodil u¾ témìø dva roky okam¾itì vezmu nebo mám utrum! Co¾ by prakticky znamenalo, ¾e kdyby na mì, dvaadvacetiletého mladíka plného vášní pøišel velký cit, musel bych se potupnì po špièkách, chvìjíc se strachy, ¾e nìkde na nás èíhá tetka, dostat do Mániny lo¾nice…
Po probdìlé noci, kterou jsme strávili ka¾dý ve své lo¾nici, jsme ráno oznámili tetì, ¾e se chceme vzít, proto¾e se máme ukrutnì rádi, mysleli jsme na to u¾ vlastnì pìknì dlouho, ale okupace nám zmaøila plány. Tetince se rozzáøily oèi, zatleskala a bylo jasné, ¾e je ráda, ¾e nebude mít pod jednou støechou zhùvìøilce, kteøí se dopouštìjí smilstva, co¾ by jí nakrásnì mohlo zaruèit cestu pøímo do pekla. Já jedním dechem dodal, ¾e od teï, kdy¾ jsme se rozhodli vzít, mù¾eme sdílet jednu lo¾nici, proto¾e nám je zima. Tímto argumentem jsem však neuspìl. Tetièka správnì podotkla, ¾e je léto a ¾e se mohu ještì pár dnù ovládnout. Nezbývalo nic jiného ne¾ souhlasit.
A zaèalo organizování svatby. Teta byla ve svém ¾ivlu, proto¾e jednak byla vynikající organizátorka a pak jí starosti se svatbou vytrhly ze šedivì nudného ¾ivota ¾eny lékaøe. Jako poctivá katolièka sváteèní obøad zaøídila v místním katolickém kostele. A nelenila. Svatbu urèila ji¾ na ètvrtý den po našem pøíjezdu! K mé hrùze a nevoli pro mne v obchodì Armády spásy zakoupila z módy vyšlé hnìdé šaty, zatímco oblíbené neteøi koupila zbrusu nový bílý kostýmek.
“Tohle na sebe ani za boha ani za národ nevezmu, proto¾e je to urèitì po mrtvým,” prohlásil jsem a tím jsem se stal u tetky ještì více nepopulárním. Teprve potom, kdy¾ mi Máòa øekla, ¾e v šatech, a¾ se zkrátí kalhoty a rukávy u saka nebudu vypadat nejhùø, neochotnì jsem svolil.
Tetinka vskutku nezapomnìla na nic. Samozøejmì ani na to, ¾e pøed svatbou musíme ke svatému pøijímání. Tím nás zaskoèila, proto¾e pøed svatým pøijímáním se musí èlovìk nejdøíve zpovídat, co¾ je nìco co jsem udìlal snad jednou v ¾ivotì jako malý chlapeèek, kdy¾ se ještì smìlo chodit do kostela.
“A jak se mám pane bo¾e zpovídat, kdy¾ neumím anglicky?” otázal jsem se tety doufaje, ¾e to vzdá. “Hele, neber tady jméno bo¾í nadarmo a koukej jít. Všechno je s faráøem zaøízeno. Mù¾eš se mu vyzpovídat èesky,” øekla tetka a odvezla mi do kostela.
Místní katolický faráø byl príma moderní velebníèek, který mìl vìènì dobrou náladu a úsmìv od ucha k uchu. Neobvyklé na nìm bylo to, ¾e mu nic nebylo svaté. Ze všeho si dìlal legrácky. Jako tøeba kdy¾ pøijel autem ani¾ by dr¾el ruce na volantu. Se smíchem vysvìtlil, ¾e se mu nemù¾e nic stát, proto¾e je v rukou bo¾ích. Kdy¾ jsme se postupem èasu poznali lépe, lišácky pomrkávaje mi vykládal, ¾e velice rád létá na King Island (ostrov nedaleko Tasmánie), proto¾e jsou tam samé jeptišky se kterými si velice dobøe rozumí!
Tento sympatický faráø mì vzal do zpovìdnice, kde nasadil velice zbo¾ný výraz v tváøi a èekal, co ze sebe vyklopím. Já tenkrát doopravdy nevìdìl jak na to. Nenapadlo mì nic jiného, ne¾ se èesky pøiznat, ¾e obèas mluvím sprostýma slovy, ¾e i kdy¾ jsem hluboce zamilován do Máni, pøesto koukám, ba i nìkdy prahnu po jiných ¾enách a ¾e mi leze na nervy teta, proto¾e mì buzeruje. Faráø pokyvoval hlavou, zatímco já ze sebe soukal všechny ty voloviny a kdy¾ jsem skonèil tak mi nìco s úsmìvem øekl ani¾ jsem vìdìl co.
To, co mi ve zpovìdnici povìdìl, mnì dùle¾itým hlasem øekla tetka. “Pan faráø ti urèitì naøídil, aby jsi se pomodlil Zdrávas Marija a já se vsadím, ¾e to neumíš!” “Neumím, ale umím zato Andìlíèku mùj strá¾níèku a tak odøíkám to,” øekl jsem. Teta jenom obrátila oèi v sloup, podívala se v kuchyni na krucifix, pokøi¾ovala se a utrousila nìco v tom smyslu, ¾e si není zcela jistá, zdali Máòa dìlá dobøe, ¾e si mì bere.
Èas rychle ubíhal a já ještì musel ke svatému pøijímání! Zádrhel byl v tom, ¾e jsem nejdøíve musel na mši svatou, která i pøes to, ¾e se faráø bìhem ní poøád koukal na hodinky a bral to rychle, aby snad neprošvih fotbalový zápas, trvala dobrou pùlhodinku. A nejenom, ¾e se odøíkávali motlitby, které jsem neumìl, ale navíc se poøád muselo kleèet, co¾ dávalo zabrat mým vyzáblým kolenùm.
Ve snaze nad bolestí vyzrát jsem si tajnì obmotal kolena mìkkými dámskými vlo¾kami. Samozøejmì, ¾e jsem se svojí nastávající o tom ani slùvkem nezmínil, proto¾e by mì paneèku sjela.
Alas! Co se však nestalo! Po úmorné mši jsem se koneènì pracnì zvedl s kolenou a šoural jsem se k faráøi, abych snìdl oplatku a popil nìco èerveného, kdy¾ k mé hrùze mi z nohavic náhle obì vlo¾ky vypadly. Pøímo na rudý koberec! A pøímo pod nohy vìøících!
V té chvíli jsem se studem mohl propadnout do zemì. Doufaje, ¾e si trapné situace málokdo všimnul, jsem vlo¾ky z podlahy chrámu bo¾ího zvednul a zasunul je do kapsy. Jeliko¾ však tyto hygienické potøeby byly pìknì tlusté, udìlaly mi po stranách kalhot nevzhledné boule a ještì k tomu mi z kapes vyèuhovaly! Takto jsem pokornì pøistoupil k dobrému faráøi, který si pøíhody samozøejmì všimnul. Kdy¾ na mì pøišla øada, nìco mi skrz rozesmátý oblièej potichu øekl, èemu¾ jsem samozøejmì nerozumìl. Teprve mnohem pozdìji, kdy¾ jsme si komickou situaci u nìho doma pøi mešním vínku pøipomnìli, mi vysvìtlil, ¾e tenkrát nevìdìl jak svaté pøijímání dokonèí, proto¾e se nemohl udr¾et smíchy.
Doma jsem to od tety schytal, proto¾e oproti faráøi na vlo¾kové episodì nevidìla vùbec nic smìšného. Spíše naopak. Jenom strejda v celé situaci vidìl humor a srdeènì se zasmál, za co¾ jsem mu byl vdìèný. Nemusím podotýkat, ¾e to od své ¾eny schytal zrovna tak jako já. Moje Máòa se radìji do nièeho nepletla, aby si to s tetièkou snad nerozházela, ale pozdìji jsme se všemu také pìknì nasmáli.
Pøišel pøedveèer svatby a s ním nutnost vysvìtlení celého obøadu. Svatba v kostele toti¾ není ¾ádná legrace. Jde o pøedlouhý nábo¾enský rituál, pøi kterém obøad vykonávající faráø ète dlouhé pasá¾e z bible a nastávající man¾elé nejenom ¾e musí rovnì¾ ze svaté knihy èíst, ale navíc musí rùznì odpovídat na faráøovi záludné otázky. Èiòte tak, kdy¾ vám angliètina zní jako japonština!
Náš pan faráø nám to, co se bude pøíští den v kostele pod jeho taktovkou odehrávat, podrobnì vysvìtlil, zatímco strýc pro nás tlumoèil. Pak nám faráø s úsmìvem po¾ehnal a vyslovil nadìji, ¾e všechno dobøe dopadne.
Pøíští den byla obloha jako vymetená. Sluníèko se vesele opíralo do malé skupinky pøed kostelíkem netrpìlivì pøešlapávajících, nám v tu dobu ještì neznámých hostù-pøátel tety a strejdy. Máòa vypadala ú¾asnì! V tu chvíli jsem byl pyšný na to jakou mám krásnou ¾enušku. Já se sna¾il tváøit suverénnì, ale byla ve mnì malá dušièka. Navíc jsem vypadal jako holub. Dlouhé vlasy jsem na pokyn tety musel dát ostøíhat, tak¾e jsem s odstálýma ušima vypadal hroznì. Ka¾dý však byl k nám moc milý, ráno bylo plné úsmìvù a dobré pohody. Teta vypadala jako americká filmová hvìzda, strejda se kvùli slavnostní pøíle¾itosti dal pøemluvit a vzal si na sebe nepocintané nejlepší šaty. Mánina mladièká sestøenka celá v rù¾ovém rovnì¾ vypadala rozkošnì.
Samotný svatební obøad, který trval nejménì hodinu, obveselil všechny hosty. Byla na nás vskutku bizardní podívaná. S roztøesenými, tichými hlasy jsme se sna¾ili jak jsme nejlépe mohli papouškovat v nám cizí øeèi to co jsme odøíkat mìli. Náš pan faráø se sice sna¾il tváøit dùstojnì, ale moc mu to nešlo. V koutcích úst mu to cukalo. Takovou dvojici jistì nikdy v ¾ivotì neoddával! Naštìstí mi tentokráte nic z nohavic nevypadlo, proto¾e jsem si dal pìknou práci ke kolenùm kapesníky dobøe pøipevnit. A¾ kdy¾ bylo po všem, jsem je z kalhot vyndal, všem ukázal a hosté se smáli a¾ se za bøicha popadali.
Po obøadu vyrazila kolona aut na recepci do naší rezidence. Cestou domù jsem poprosil na Tasmánii tenkráte slavného krajana Milana Vyhnálka, aby mi nechal øídit jeho pøepychové auto. Nemìl jsem ještì papíry, ale i pøes to Milan pøesedl a já øídil nejluxusnìjší auto v mém ¾ivotì.
“Tak co, ty kluku jeden, to byla svatba jako øemen!” øekl Milan a zároveò mi pochválil jakou jsem si vybral krásnou nevìstu.
“Jo, Milánku, svatba to byla bájeèná. Ale to, ze mù¾u teïka øídit tuhle tvojí limuzínu, pobije všechny svatby na svìtì,” øekl jsem a Milan se smál a¾ slzel. Ještì, ¾e mì neslyšela ¾ena Máòa. Ale já to stejnì s tím autem nemyslel vá¾nì.
Recepce pro dav èítající patnácti neznámých lidí se protáhla do dlouhých veèerních hodin. Podobnì jako pan faráø bìhem mše i já jsem netrpìlivì pozoroval hodinky. Nebál jsem se, ¾e bych snad zameškal fotbal, ale pøíští den jsem musel brzièko ráno vstávat, proto¾e jsem musel narukovat do místní továrny na papír kam jsem šel pracovat místo svatební cesty. Tu jsem si ještì dodnes nevybral…
Dovìtek:
Pøes veškerá úskalí nám man¾elství se ¾enou Máòou vydr¾elo dodnes.
Teta se strejdou nás pozorují s nebeských obláèkù a já se chvìji, ¾e na mì teta pustí blesk, proto¾e nechodím v nedìli do kostela.
Pan faráø u¾ dávno není velebníèek. Zøejmì mu pøišli na to, jak dovádí s jeptiškami na King Islandu. Dodnes se s ním a jeho ¾enou vídáme a nikdy nezapomeneme zavzpomínat na historky spojené s naší neobvyklou svatbou.
Osobnì jsem pøesvìdèen, ¾e vlastnì ètyøicet let s Máòou ¾ijeme jen tak na hromádce, proto¾e tím, ¾e jsme nerozumìli z obøadu ani slovo, podepsali jsme nìco, èemu¾ jsme zrovna tak nerozumìli, udìlalo celou zále¾itost legálnì neplatnou. A jestli se TOHLE dozví teta, tak máme doopravdy smùlu!
