Vánoce, vánoce pøicházejí…
A s nimi také rùzné tradièní peèivo, pøedevším vánoèka. Zajímavé na ní je, ¾e chutná v ka¾dé rodinì trochu jinak, pøesto¾e je mnohdy pøipravena podle stejného receptu. Nechci s tím otravovat, ale vánoèka mojí babièky i maminky mi zùstává stále v pamìti jako ty nejlepší. Jak to vùbec s tímhle typickým peèivem zaèalo? Prý u¾ v 16. století se o ní zmiòují staré záznamy a jsou uchovány recepty. Pojmenování vánoèka také není jediné, døíve se jí øíkalo húska, calta a ještì dnes jsou v Èechách a na Moravì rùzná krajová pojmenování : štìdrovice, štricka, štrucla, ceplík. Nebo také štìdrovka.
Však to znáte z Erbenovy básnì :
Hoj ty Štìdrý veèere, ty tajemný svátku,
co¾e komu dobrého neseš na památku?
Hospodáøi štìdrovku….
Ten prý dostával v¾dycky první krajíèek, aby se mu urodilo hodnì obilí. Co dneska dostávají hospodáøi, na farmáøe pøekøtìní, èert ví. Asi pizzu.
Pamatuji se ještì na jeden pøíbìh o vánoèce z konce let padesátých. Moje o dost let starší sestøenice tehdy dokonèila studium na Pedagogické fakultì UK a byla obdaøena hrdým titulem Prped. Èerstvá prpedka mìla neobyèejné štìstí, dostala umístìnku na jednu školu v Praze. Tam byl øeditelem velice horlivý komunista, který se sna¾il snad ještì víc, ne¾ soudruzi v Moskvì kázali. Oznámil pedagogickému sboru, ¾e Vánoce jsou bur¾oasní pøe¾itek a všechno s tím spojené také. ®e se jedná o slunovrat a dárky pøináší Dìda Mráz. Nikoliv nìjaký Je¾íšek, jak nábo¾enství, opium lidstva, uèilo dìti døíve. A vánoèka - ta se prý od nynìjška jmenuje slunovratka, rozkázal. Prpedka jen zírala. Ani jí ten rok vánoèka nechutnala. Zdá se mi ale, s odstupem èasu, ¾e se to jaksi neujalo.
Kdysi dávno smìli, traduje se, péct vánoèku jen øemeslníci cechu pekaøského. A¾ asi od 18. století se zaèaly péct vánoèky doma. Byl to skoro obøad a je s ním spojeno mnoho povìr a zvykù. Hospodynì musela zadìlávat v bílé zástìøe a v bílém šátku, nesmìla mluvit (!) a pøi kynutí tìsta mìla vyskakovat vysoko do výšky.
Jistì si nìkteøí z vás starších vzpomenou na paní Jiøinu Šejbalovou, jak ve filmu Vlèí jáma (asi z roku 1957) pekla vánoèky. Mnozí ovšem víc na to, jak šlapala v kádi zelí, já také. Byla jsem tehdy dost mladá holka a pøipadalo mi to strašnì legraèní. Ten film ale, pokud si vzpomínám, vlastnì moc legraèní nebyl, stejnì jako román od Glazarové, který byl pøedlohou.Máme vánoèku ka¾dý rok, je to man¾elovo nejoblíbenìjší vánoèní peèivo. Moc si nevyskakuji, ale úzkostnì pozoruji, jak tìsto kyne. Pøiznávám, ¾e jsem nemehlo, neumím uplést cop ze ètyø pramenù, ale v¾dycky to nìjak zakamufluji. Vánoèka na plechu vypadá dobøe. Potøená vajíèkem, ozdobená mandlemi, propíchnutá špejlemi, aby se nesesunula. Jen¾e, marná snaha, v¾dycky se nìjak zhroutí ke stranì. Kdy¾ mnì pozdìji osud zavál do Nìmecka, tak jsem to v¾dy konsultovala s maminkou na dálku. Telefonicky. Ta mnì v¾dy uklidòovala, je to docela urèitì tím, ¾e mnou vyrobené tìsto je „pøíliš dobré“ a nejlépe ¾e stejnì prý vypadá vánoèka z tak zvanì „chudého“ tìsta, taková, co se tenkrát prodávala v Praze v pekaøstvích po celý rok a za pár korun. Man¾el si naštìstí nevšímá u mého výrobku tvaru, ale chuti a mnou pøedlo¾ená „štìdrovka“ mu dosud v¾dy vyhovovala. Je to dobrý èlovìk. Od dìtí se asi ¾ádného rozumného úsudku nedoèkám, ale mo¾ná, ¾e si pozdìji,ve stáøí, vzpomenou na maminèinu vánoèku. Doufám, ¾e ne v hrùze.
V Nìmecku se vánoèka jmenuje Christstollen, èili štola a peèe se dlouho pøed Vánocemi, proto¾e se musí rozle¾et. Není divu, je tì¾ká jak cep. Je v ní rùzné sušené ovoce, rozinky a mandle, citronát a oran¾át a nìkdy i marcipán. Splétat se to nemusí, jen pøelo¾it a zasypat závìjí práškového cukru. Celkovì to tím tvarem a cukrovým zásypem prý má pøipomínat mimino, právì narozeného Je¾íška. Má také dávnou tradici, první záznamy jsou z roku 1329 z Naumburgu an der Saale, kdy byla mezi vánoèními dary, pøinášenými poddanými biskupovi. Za moc asi nestála, proto¾e se tehdy z dùvodù v té dobì adventní trvajícího pùstu smìla skládat jen z vody, ovesné mouky a øepkového oleje. Nebo øepného? Píšou Rübenöl. Brrr. Katolické dogma zakazovalo v tehdejší dobì v pùstní dobì také mléko a máslo. Muselo to chutnat dost hroznì, ta vánoèní placka. Proto napsali kurfiøti Ernest a Albrecht von Sachsen v roce 1430 pape¾i uctivou supliku s prosbou, aby dovolil dávat do tìch štol máslo. Jen¾e Bo¾í mlýny melou pomalu. Napøed to pape¾ Nicolaus V. odmítnul a a¾ pape¾ Innocenc VIII. poslal v roce 1491 tak zvaný „Butterbrief“, který dovoloval pou¾ít na toto peèivo máslo. Jen¾e : platilo to jen pro domy vládnoucí šlechty a jejich dodavatele a museli zaplatit církvi jakousi pokutu, za kterou se pak stavìly kostely, konkrétnì dóm ve Freiburgu. Tak¾e se dá øíci, ¾e pape¾ zasáhl do receptu na vánoèku, proto¾e toto povolení se jistì tykalo i katolických zemí, rozkládajících se více na východ. Lid obecný si také zaèal troufat a máslo se tak dostalo do všech štol a tím také do èeských a rakouských vánoèek.
Dvorní pekaø jménem Drasdo z Torgau v Sasku doplnil tìsto ještì sušeným ovocem a tak se stala z hubeného dietního peèiva kalorická bomba, jak jí známe dnes. V Drá¾ïanech se tak zvané Christstolly vyskytují v záznamech a¾ „Anno1474“, to se poprvé objevuje polo¾ka Christbrod na úètu pro drá¾ïanský dvùr. Ale bì¾ný název v Drá¾ïanech byl v¾dycky strizel. Drá¾ïanský Striezelmarkt je nejstarší vánoèní trh v Nìmecku. Od roku 1560 pøedávali pekaøi v Sasku svému zemskému pánovi ka¾dý rok pøed Vánocemi dvì štoly, ka¾dou 1,5 m dlouhou a 18 kilo tì¾kou. Osm mistrù a osm tovaryšù jí neslo v prùvodu a¾ do zámku. V roce 1730 nechal August, zvaný Silný ( to mìl asi z tìch štol) udìlat strašlivì velkou štrycli, èili štolu, která vá¾ila 1,8 tuny a byla pak rozdìlana na 24.000 porcí. Drá¾ïanští pekaøi museli bojovat o své privilegium, dodávat štoly na Strizelmarkt. Jiná mìsta, jako Míšeò a nebo Siebenlehen jim dìlala konkurenci. A¾ po tøicetileté válce, v roce 1648 dosáhli vytou¾eného privilegia, prodávat jen v Drá¾ïanech upeèené štoly. Od roku 1997 existuje dokonce chránìná znaèka „Dresdener Stollen“, pro ty pravé, které se mohou vyrábìt jen v urèených asi 150 pekárnách v prostoru Drá¾ïan.Ale já peèu stále èeskou vánoèku, ka¾doroènì trochu s obavami. S maminkou se u¾ radit nemù¾u, ale doufám, ¾e se na mne shora vlídnì dívá a dr¾í palce.
Jestli si chcete pøeèíst nìco hezkého, starodávného o Vánocích a vánoèkách, tak doporuèuji Nedìlní povídky od Ignáta Hermanna, zejména pak povídku Vánoèka a Tobiáškùv Štìdrý den. Povídky znovu pìknì vybral a uspoøádal Pøemysl Rut, vyšly v roce 2004 v Nakladatelství Lidových novin. A já je dostala k Vánocùm.
Helena Mottl – Hrbková
