Pár let pøed dùchodem jsem zmìnila zamìstnání a pøešla z nemocnice do ústavu sociální péèe pro mentálnì posti¾ené ¾eny. Byly to ¾eny vìku od osmnácti let a také dvanáct mu¾ù.
Ústav se nachází ve starém zámku obklopený krásným parkem. Zámek i park nechala paní øeditelka pìknì zrekonstruovat, hlavnì uvnitø, aby obyvatelé ¾ili v pìkném prostøedí. Pøi malování se pøišlo na krásné fresky na stropì jídelny, tyto byly obnoveny a vùbec jídelna, slou¾ící i jako spoleèenská místnost, je jako v opravdovém zámku. Ale i další dvì jídelny jsou pìkné a nesmím zapomenout pochválit i pokoje obyvatel ústavu.
Paní øeditelka si brala vzor i ze zahranièí, byla se podívat na podobné ústavy v Nìmecku, Rakousku. U¾ si moc nepamatuji, ale bylo to kolem roku 1993, mìla jsem rovnì¾ tu pøíle¾itost, a to jsme se byli podívat dokonce i v Holandsku v Crayenburchu. Já jsem nìmecké a rakouské ústavy nevidìla, proto¾e jsem ještì v té dobì v ústavu nepracovala, ale holandským ústavem jsem byla nadšena. Moc se nám tam líbilo! Samozøejmì, ¾e všechno co se nám líbilo, jsme nemohli pou¾ít u nás, ale nìco pøece. Byla to kavárna, tedy øíkali jsme ji bar, kterou mohli obyvatelé navštìvovat a dát si nìco dobrého.
V našem ústavu, na jedné z noèních slu¾eb jsem pro¾ila i zvláštní pøíhodu, o které vám chci napsat. Musím se pøiznat, ¾e mne zajímá tajemno, pøíhody mezi nebem a zemí. Kolikrát na noèní slu¾bì, kdy¾ jsem procházela spoøe osvìtlenou chodbou, s rùznými výklenky a zvuky, jsem mìla i strach a fantazie pracovala na plné pecky.
Tehdy, v tu noc o které píši jsem ale na nic tajemného nemyslela, udìlala jsem svoji práci a ještì obešla pokoje. Všichni spali, na oddìlení byl klid. Bylo asi jedenáct hodin veèer, kdy¾ jsem si uvaøila kávu a uvelebila se v køesle. Najednou jsem uslyšela zvuk, který mi pøipadal jakoby haluz od stromu pøejela po skle okna a vzápìtí ještì jednou. Bylo to dost hlasité. Strnula jsem, pohlédla rychle do okna, ale v oknì jsem nic nevidìla. Naše oddìlení bylo ve druhém poschodí. Za chvíli se ozvalo »ukání v konferenèním stolku u kterého jsem sedìla. A tak to tam po»ukávalo stále, asi a¾ do tøí hodin nad ránem. Potom byl najednou klid.
Ku podivu jsem se nebála, prostì nìco mi øíkalo, ¾e tomu nemám vìnovat pozornost. Úzkost na mne padla a¾ poté, byl nastal klid. Zaèala jsem mít obavy jestli se doma nìco nestalo, jestli to nebylo pro mne nìjaké znamení.
Bohudík, doma bylo vše v poøádku, ani nikdo blízký nám nezemøel. Pøesto mi pøíhoda dlouho dobu nešla z hlavy. Stále jsem na to myslela a pøemýšlela, co to asi bylo.
Jednou, opìt kdy¾ jsem mìla noèní slu¾bu a vzpomnìla jsem si na to, najednou na mne padla tíseò a obešel mne strach. Napsala jsem do èasopisu Spirit, zda nìkdo neví, co to mohlo znamenat. Bohu¾el, nikdo se z vysvìtlením nepøihlásil. A¾ za nìjaký èas jsem letmo listovala v knize, u¾ nevím jak se jmenovala, ale byla to jedna ze série knih o rùzných tajemných jevech, z vydavatelství Dialog. A v této knize jsem našla odpovìï!
Bylo tam pøesnì popsáno vše tak, jak se to pøihodilo stalo i mnì. I hodiny souhlasily! Jednalo se o zbloudilou duši, byl tam i název, jak se podobný jev jmenuje. Bohu¾el, u¾ si ho také nepamatuji, jen vím, ¾e zaèínal na „e“. Tøeba to ví nìkdo z vás.
Dùle¾ité pro je, ¾e jsem si vše vyjasnila, a i kdy¾ na to nikdy nezapomenu, u¾ mne tento zá¾itek nestraší. Ještì musím øíct, ¾e nic podobného se u¾ nikdy neopakovalo.
Pár let pøed dùchodem jsem zmìnila zamìstnání a pøešla z nemocnice do ústavu sociální péèe pro mentálnì posti¾ené ¾eny. Byly to ¾eny vìku od osmnácti let a také dvanáct mu¾ù.