Tohle slovo na akademickou pùdu nepatøí!
Je a¾ s podivem, ¾e èím víc èasu èlovìk dostane na splnìní úkolu, tím déle ho odkládá a nakonec látá horkou jehlou na poslední chvíli. Tedy alespoò u mì se jedná o jev velmi rozšíøený. Od konce záøí jsem vìdìl (dokonce jsem si to i napsal!), ¾e ke zkoušce z èeskoslovenských dìjin musím pøinést esej. Ke zkoušce, na kterou jsem se pln nadšení dostavil na konci ledna. A nyní, moji milí, otázka za deset milionù… kdy ¾e jsem se to pustil do svého historicko-odborného veledíla? V jedenáct hodin veèer pøede dnem D. Pøekvapeni? Ale kde¾e… i tak to lze pova¾ovat za úspìch, jeliko¾ jsem si vá¾nì pohrával s myšlenkou, ¾e bych nebohou esej zpatlal na koleni pøede dveømi kabinetu bìhem èekání, ne¾ pøijdu na øadu.
Nicménì svìdomitost a zodpovìdnost u mì zvítìzila, tudí¾ jsem se jal filosofovat v dobì, kdy upíøi vylézají z hrobù a bílé paní se procházejí po ochozech rozboøených hradù. Snad za to mohla únava, snad málo krve v alkoholu, ka¾dopádnì jsem si usmyslel, ¾e tentokrát školní pachtìní pojmu netradiènì. Ze srdce se mi protiví, jakým stylem a formou jsem nucen psát veškeré „odborné“ práce. Jak rád se laskám s ¾en… èeštinou, hraju si se slovíèky, vìtvím souvìtí, nacházím neotøelá spojení a pluji moøem slovní zásoby, abych chytil do sítí ty nejlepší rybkovýrazy. Jen¾e… Záhy jsem zjistil, ¾e se právì tohle v rádoby odborných statích nenosí, tam jako by jazyk platil za obtí¾ným hmyzem, nìco otravného, co je nutno zmlátit, zestruènit, oškubat, orvat, znesrozumitelnit, znepøehlednit a kdoví co ještì. A tak jsem si o té skoro pùlnoci polo¾il nanejvýš hloupou otázku: Proè? A rozhodl jsem se protentokrát psát, jak mi prsty narostly.
Netøeba zatím hledat nic víc ne¾ mùj starý, dobrý, vámi tolik milovaný, styl. A tak se zrodila esej o rozbití I. republiky, kde se to hem¾ilo pøirovnáními a pøívlastky, které by se dozajista lecjaký renomovaný historik pøímo štítil pou¾ít. Pozdìji jsem zaslechl, ¾e mám sakra odvahu, kdy¾ jsem se nebál s nìèím podobným vlézt do jámy lvové. Upøímnì – nebál jsem se. Proè? Faktograficky jsem se nedopustil jediné chybièky (jsem toti¾ neomylný), zadání bylo splnìné, sloh dle mého gusta. Zpìtnì, po vystøízlivìní a pøipomenutí èetných zkušeností z našeho zvláštního ústavu, uznávám, ¾e to byl hazard se zdravím jak mým, tak milé paní docentky.
Ta sice plánovala práci jenom rychle pøelétnout jako jiné, ale jakmile zaboøila oèi mezi první øádky, poznal jsem, ¾e je ztracena. Jako zkušený pavouk jsem ji lapil do tenat smrtící pavuèiny. Co¾ lze pova¾ovat za o to vìtší úspìch, ¾e jsem ji¾ tradiènì nedodr¾el pøedepsaný rozsah a pøekroèil ho hned tøikráte. „Pane kolego,“ ukázala nejednou v prùbìhu èetby na text, „tohle slovo na akademickou pùdu nepatøí!“ Ani ho nevyslovila nahlas. „S chutí jsem si to pøeèetla, ale takhle se odborné práce opravdu nepíšou,“ dodala závìrem. Opìt hloupá, blbá, pitomá otázka: A proè vlastnì? Neobsahovala boty vìcné ani jiné, pøetékala fakty a do puntíku plnila zadání. Jen místo ukájení autorova ega vycházela vstøíc i laickému ètenáøi. Dokonce si ji i nìkdo pøeèetl! A svìte div se, líbila se. Proto se znovu ptám, v èem je zakopaný pes, resp. fena? Dosud jsem slyšel poøád dokola v¾dy tu samou odpovìï, ¾e takhle se to prostì nedìlá. Hotovo. Teèka. Argument hodný našich vrcholných ústavních èinitelù…
Tenhle mùj malý problém (mínìno text!) mù¾eme lehce zobecnit. Novátorský, tvùrèí, neotøelý pøístup mnohdy a mnohde není vítán. Lidé mají strach z novinek, co¾ je hluboce zakoøenìný pocit táhnoucí se napøíè dìjinami. Èasto se zuby nehty brání a lpí na starém, by» by to nové kolikrát bylo i lepší (samozøejmì zdaleka ne v¾dy). Ale spousta dobrých nápadù prostì skonèí v koši, proto¾e neexistuje vùle je vyzkoušet a dát jim šanci k ¾ivotu. Ne¾ se však proti mnì vzedme vlna odporu konzervativcù, dovolte mi dokonèit myšlenku. Sám se k nim dílem poèítám. Kolikrát není od vìci zachovat vìrnost starému a osvìdèenému, které funguje a netøeba na tom nìco mìnit. Jsem v¾dy neskonale potìšen, kdy¾ se koneènì nauèím ovládat ten èi onen program a následnì si ho omylem zaktualizuju, pøièem¾ nová verze nepøináší nic nového kromì totálnì pøekopaného rozhraní. Mìli bychom proto v¾dy peèlivì rozlišovat, nebránit se úzkostlivì novotám, ovšem ani to s nimi bezdùvodnì nepøehánìt. A propos, neznáte nìkdo odpovìï na to, proè se nesluší odborné práce obèas trochu pøisolit a pøipepøit? Copak takové jídlo nechutná hned líp?
