Jako hroch, co se uèí lítat
"Nemám rád zmìny!" hlásí Šmoula Mrzout a já u¾ stojím za tímto svým duchovním otcem ve frontì.
Taky nemám ráda zmìny. Kdy¾ dìlám nìco poprvé, pøipadám si asi jako hroch, kterého uèí orel lítat. Odrazím s lehkostí vá¾ky a dopadám jak neovladatelný Boeing. Pøipadám si nemotorná, nejistá, tì¾kopádná. Nejsem ¾ádný dobrodruh a mám strašlivý strach.
O strachu by to chtìlo zvláštní odstaveèek, proto¾e toho bude hodnì. Mám strach úplnì ze všeho. Z výšek, z hloubek, ze samoty, z bouøky, klíš»at, tchynì, z rostoucích dluhù, z jízdy hrkajícím výtahem, z opilého øidièe autobusu, z nahého chlapa ve vlaku, z ptaèí chøipky na ozobaných jahodách, z mimozemš»anù unášejících lidi, z vlastní demence, ale úplnì nejvìtší strach mám ze zmìn.
To proto¾e vìci zavedené znamenají jistotu. Zatímco vìci neznámé vrhají mé titìrné já do širého svìta plného nástrah. Ka¾dou chvíli mi mù¾e padnout na hlavu meteorit nebo se mi pod nohama zaène tøást zem. Èlovìk nikdy neví. Dokonce ani doma, zamèený na deset západù, izolovaný od všech jedovatých potvor a nebezpeèných bacilù, nenalézá bezpeèí. Bohu¾el. I schovávání se v zamèené skøíni mù¾e býti ¾ivotu nebezpeèné. Dojde mi kyslík, oslepnu, ztloustnu a dostanu cukrovku nebo infarkt, se¾erou mì moli, zasekne se mi ramínko do ucha, pøijde povodeò, navštíví mì Freddy Krueger.
Pøemýšlím. Jaký by to asi byl ¾ivot ve skøíni? Tma, tma a zase tma. Tak dobøe, uznávám. Bez risku toho moc nezískám. Ale i kdy¾ o¾elím pøátelení se se ¾raloky a prvenství v dobytí Marsu, chci také pøijít o výlet na Kokoøín zpestøený navíc smíchem vlastních dìtí? Nechci! Poslední zaváhání... A pak: "Orle, prosím tì, mohl bys mi to ukázat ještì jednou? Já to pøeci jen zkusím."
Jako hroch, co se uèí lítat