Kdy¾ legendy ob¾ivnou (1/2)
Objev u Dirty Fork
Poprvé jsem o tvoru jménem bigfoot slyšel v kanadském národním parku Yoho. Má to být cosi mezi velkou vzpøímenou opicí a èlovìkem, celé porostlé èernými chlupy, a zanechává po sobì stopy také dost lidské, ale nad všechnu obuvnickou míru veliké, jak ostatnì naznaèuje sám název. Nevìnoval jsem tìm zvìstem velkou pozornost. Pohádky o záhadných, lidem podobných bytostech ¾ijících v nepøístupných místech lesù a skal, má ka¾dý horský národ, indiánské kmeny Rocky Mountains nejsou se svým bigfootem ¾ádná výjimka. ®e ho tu a tam nìkdo spatøil… lidé dovedou spatøit ledaco a vìøit také ledaèemu.
Postupnì se mi ale dostávalo urèitìjších zpráv. Vyskytly se dosti ostré fotografie, a nakonec i filmové zábìry, na nich¾ se bigfoot jen tak nemihl jako neurèitý stín, jak je obecnou vlastností všech lochnesských a jiných potvor, nýbr¾ ho bylo vidìt pìknì zblízka a dostateènì dlouho, aby byl znát ka¾dý detail pohybu, ne zcela lidského, ale rozhodnì ani zvíøecího. A¾ vše završila odborná expedice, její¾ závìry se u¾ nedaly odbýt ani poukazem na indiánskou pohádku, ani na èísi nejapný švindl. Zøejmì bigfoot existuje, dokonce ne v pouze jediné osamìlé lokalitì Yoho, nýbr¾ na mnoha místech Kanady a Spojených státù, od Aljašky po Nové Mexiko. Je ovšem záhadou, jak se doká¾e tak dokonale skrývat, ¾e dosud není k dispozici víc ne¾ nìkolik filmových zábìrù. Ani jak se v malých, sotva nìkolik jedincù èítajících populacích po tisíciletí ubránil degeneraci a zániku, ani proè zatím nebyly nalezeny stopy jeho èinnosti nebo kosterní zbytky; a nejpodivnìjší ze všeho je, jak doká¾e pøe¾ít v zimách, kdy sníh dosahuje nìkolikametrových vrstev a mráz pøestupuje ètyøicet i víc stupòù pod nulou.
Rozhodl jsem se pøenechat starost o to vìdì a vyplout sám na vlnách fantazie. Pokusit se o pøedstavu… ne jak a jestli vùbec ten chlupatý poloèlovìk ve svých horských zákoutích ¾ije, a ¾ije-li, èím se tam ¾iví, ale jak by nevyhnutelnì muselo dopadnout jeho setkání s vyspìlou civilizací.
***
Šerif okresu Prescott, pan Homer MacGarry, se zvedl a zaèal si oblékat kazajku. Zùstal však stát s jednou rukou v rukávu, proto¾e v tuté¾ chvíli zadrnèel telefon. Pan MacGarry z dlouhé zkušenosti pochopil, ¾e má po plánech na nedìli. Chystal se jít na pstruhy, a místo toho nejspíš… Jeho okres le¾el na okraji rozlehlého národního parku a dalo se èekat, ¾e se zase ztratil nìjaký turista, zabloudil v horách, spadl do rokliny, nebo zùstal viset ve skalní stìnì. ®e si ti lidé nenechají takové špásy tøebas na ètvrtek a v sobotu mu nedají pokoj! Rozmrzele sáhl po sluchátku.
„Kanceláø šerifa?“ znìl silnì vzrušený hlas. „Tady Newcomb, správce parku. Pane MacGarry, u Dirty Fork… musíte okam¾itì…“
Pokraèování vìty bylo znaènì zmatené, ale pan MacGarry u¾ vìdìl svoje. Dirty Fork, skalnatá soutìska pøi vyústìní dvou horských bystøin do malého jezera. Špatnì pøístupná konèina, kam se nedostane ani terénním autem, ještì tak na koni, a to s potí¾emi.
„Dobøe. Øeknìte tomu bláznovi, a» neleze ani nahoru, ani dolù, ráno ¾e pro nìj pošleme záchrannou partu. Do té doby to bude muset vydr¾et, a vy taky. Chápete, ¾e dneska u¾ se do té zatracené díry nedostanu. K èemu u toho vùbec musím být?“
„Ale ne, tentokrát to není ¾ádnej støelenej horolezec, pane Mac Garry, to bychom si vyøídili sami. Potøebujeme asistenci úøední osoby. U Dirty Fork…“ ranger Newcomb se dramaticky a témìø slavnostnì odmlèel, „mají bigfoota. Posíláme pro vás vrtulník, za chvíli by tam mìl
být.“
„Bigfoot,“ udrolil pan MacGarry opovr¾livì do telefonu. „Pane, sedím na týhle ¾idli u¾ pìtadvacet let, a není sezona, aby mi aspoò tøikrát nìkdo celej divokej nehlásil, ¾e vidìl v kopcích bigfoota. Všechno je to humbuk. Jestli…“ Nedokonèil vìtu, proto¾e zdáli zaznìlo rachocení vrtulníku a rychle se blí¾ilo. Trochu ulehèenì konstatoval, ¾e se pøece jen nebude muset do tìch horoucích pekel trmácet na koni. Snad se všechno vyøídí ještì dnes, a zítra bude moci jít na pstruhy.
***
Vrtulník pøistál na malé, sva¾ité louèce u jezera. Do všech stran se zvedaly pøíkré stránì, porostlé lesem štíhlých svícovitých smrkù s témìø neproniknutelným podrostem, severní obzor rámoval høeben skalnatých štítù a špinavá bìl ledovcového splazu. Kraj lesa byl vzdálen ne víc ne¾ sto yardù. Opodál bylo zøít skupinu ètyø postav, sklánìjících se nad èímsi tmavým. Pan MacGarry poèkal, a¾ rotor dosviští, a pozornì vystoupil. Jeden z té ètveøice popobìhl a horlivì mu kynul. Jak se dalo èekat, byl to pøedák rangerù, pan Newcomb.
„Pánové, pan MacGarry, šerif. Pan profesor Kaminski, pan docent Sung z denverské university, prosím, seznamte se. U¾ vìøíte, ¾e existuje bigfoot, šerife?“
„Nojo,“ podvolil se šerif neochotnì, dotknuv se špièkou boty srstnaté hromady. „Co teï s ním?“
„Zatím provádíme antropologická mìøení,“ dìl odbornì profesor Kaminski, napøímiv se. „Je to úspìch, pánové. Výsledek dlouholetého sledování. Vìdecká senzace století. A¾ ty zábìry uvolníme k zveøejnìní… doufám, pøíteli, ¾e jste si dal zále¾et, aby zase nebyly nìjaké øeèi,“ oslovil mu¾e, ovìšeného kamerami.
„Kouknìte, on ještì dejchá,“ ustoupil o krok pan MacGarry. „Èím jste ho ulovili? Touhle flintou?“
„Ale prosím vás,“ ohradil se vìdec, „ulovili. Ne, jenom jsme ho doèasnì uspali, velice ohleduplnì a bezbolestnì. Teï ale… musíme si pospíšit, dávka pøestane brzy pùsobit. Podívejte se… u¾ je to tady. Hýbe se. Pánové, vzdalte se, rychle. Ne ¾e by byl bigfoot agresivní, ale nevíme, jaký šok mu mù¾e zpùsobit setkání s èlovìkem.“
Zpoza vrtulníku pozorovali, jak se èerný tvor narovnává, ohledává si údy, poté zatøásl hlavou a rozbìhl se. Bì¾el ne ohnutý s rukama svìšenýma k zemi jako lidoop, ale velmi po lidsku a vzpøímenì, jen nohy vytáèel podivnì v kolenou, jako by pøeskakoval paøezy. U kraje lesa se zastavil a vydal táhlý, pronikavý jek. Z rùzných smìrù a vzdáleností mu odpovìdìly tyté¾ zvuky a ještì chvíli doznívaly nad divoèinou.
„Svolávají se, poslouchejte,“ pravil pan Newcomb uctivým šeptem. „Páni, tìch tady ale musí být. Jen¾e jsou to potvory plachý, nedají se vidìt. Co tady slou¾ím, ještì jsem… Pojïte, poletíme.“
Pan MacGarry došel ke stroji, polo¾il nohu na stupátko, ale zùstal v té poloze stát, proto¾e mu nìco intenzivnì vrtalo hlavou. „Je to opice nebo èlovìk, profesore?“
„To se takhle honem nedá urèit,“ odtušil pøísnì uèenec. Zatím jsme teprve odebrali vzorky tkánì. Uká¾e se, a¾ dostaneme výsledky rozborù. Já bych z èistì antropologického hlediska…“
„Modlete se, aby to byla opice,“ pøerušil ho šerif podivnì zadrhnutým hlasem, a nedav se pohnout k bli¾šímu objasnìní, dokonèil nástup. Rotory se rozsvištìly, na jezero usedaly stíny, mlha a veèerní chlad. Odkudsi z horského úboèí dolehlo volání, ne zcela lidské, ale také ne zvíøecí.
***
„Pojïte dál, Sungu,“ øekl profesor Kaminski rozechvìle, nevzhlédnuv od stolu pokrytého po celé ploše záznamy a diagramy. „Podívejte se na ty hodnoty. Tøeba hned tadyhle kostní døeò, vidíte to? Mineralizace krevní plazmy… to by všechno ještì… ale prohlédnìte si tu genetickou stavbu, nebo si ani nic neprohlí¾ejte, já jsem nad tím sedìl dva dny, jestli najdu odchylku, a…“
„A našel?“
„Ani v nejmenším. ®ádný pithecus, Sungu. Do puntíku homo. Èlovìk. Tušíte, doufám, co to znamená?“ Zíral chvíli ustrnule, ne¾ se probral z vytr¾ení a našel pro nastalou situaci malý úsmìv. „Samozøejmì ¾ádný homo sapiens, nejspíš nìjaká vedlejší vìtev, která se nìkdy dávno odštìpila od vývojového kmene a kdovíjak pøetrvala v tìch horách… ale tím spíš. Homo sapiens je na zemi zastoupen pomìrnì hojnì. Tohle je… nový lidský druh. Náš neznámý bratranec.“ Profesor Kaminski slavnostnì povstal, upravil si vázanku a sám si odpovìdìl na otázku, co ten objev znamená: mo¾ná nejvìtší úspìch vìdy od… od… tì¾ko øíci odekdy. A on stojí u jeho zrodu, je jeho autor. Zmocnil se ho a¾ mrákotný pocit.
„Ano,“ dìl uctivì docent Sung. „Jak to pøedlo¾íme tisku?“
Profesor Kaminski se vyprostil ze zasnìní. Je jisté, ¾e ukvapené zveøejnìní pøevratného objevu mù¾e zpùsobit nepøedstavitelné potí¾e a škody. Stejnì tak je jisté, ¾e ¾urnalisté nakonec všechno vyš»ourají a ještì pøekroutí po svém, proto¾e jsou to diletanti, kteøí vìdí ode všeho kousek a dohromady nic. Bude asi opravdu tøeba bigfoota nìjak pøedstavit veøejnosti, proto¾e jinak by si mohlo pospíšit jiné vìdecké pracovištì a vyfouknout Denveru ten objev pøed nosem. Bylo tam u Dirty Fork a¾ moc lidí, fotograf napøíklad… nebo ten ranger, jak on se… a hlavnì šerif Mac Garry. Profesor nevìdìl pøesnì proè, ale ten chlap se mu nelíbil; co on má co mudrovat, jestli je bigfoot èlovìk nebo opice? Nedalo se èekat, ¾e by ¾ádný z nich nepustil do svìta postranní informaci, laici dovedou být stejnì ješitní jako vìdci.
„Vypracujte tiskové komuniké, pane kolego. Ale diskrétnì a opatrnì, rozumíte, lidé nemusí hned vìdìt úplnì všechno.“ Netušil, ¾e vydal pokyn k opatøení, pøedem odsouzenému k neúspìchu.
***
Profesor Kaminski dr¾el v rukou sobotní výtisk Denver Post a zíral do nìj s pocitem èlovìka, jemu¾ se pod nohama rozjela lavina. „Indiánská legenda ob¾ivla!“ hlásal tøípalcový titulek. Pod ním stálo o nìco menšími literami: „Pøekvapení od Dirty Fork: èlovìk neandertálský nevyhynul!“ Obrátil stránku a ke své vrcholné nelibosti zjistil, ¾e hledí na velmi ostré, profesionální fotografie bigfoota le¾ícího v trávì se zøetelným pozadím jezera a hor, bigfoota procitajícího z omámení, bigfoota spìchajícího podivným, napùl lidským, napùl zvíøecím krokem ke kraji lesa. Zbytek snímkù pøedstavoval skupinu š»astných objevitelù, šerifa MacGarryho, detailní zábìr støelné zbranì a uspávací šipky, jako¾ i jeho samého, vylézajícího z helikoptéry. K tomuhle jsem tedy svolení nedal, vystøídal mu rozladìný pocit pøedešlé zadostiuèinìní. Mizera fotograf si nejspíš udìlal pokoutní kopie a prodal je za dobré peníze novinám. No poèkej. Ono ti to pøijde draho, dìlat si ze zadání pro universitu soukromý kšeft. Zatím ale nevìdìl, jak by provinilci mohl tu nevìru osladit, krom toho se nevyznal v právních otázkách a netušil, je-li takové jednání vùbec trestné. Nemìlo ostatnì trvat pøíliš dlouho a hnìv mu vyprchal, pøekryt dalšími událostmi.
Nìkolik dnù byl ještì svìt v poøádku. V novinách pøevládalo uspokojení i jistá vlastenecká pýcha nad objevem, jen¾ doplnil chybìjící èlánky ve vývojové øadì lidského rodu, a to ne na základì nìjakých vetchých kostièek jako obvykle, nýbr¾ ¾ivého tvora. Amerika mìla být naè hrdá, tak znìl obecný souzvuk tìch chvil. A¾ všechno obrátil naruby pan Leibowitz.
Pokraèování pøíštì…
Ludìk Frýbort
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora