Kempování s medvědy

Po našem příchodu do Kanady v tuhé zimě 1968 jsme se těšili na naše první léto. O krásách Kanady jsme již něco věděli z domova díky pořadům Miroslava Hornička o Expu ’67, či ze zdejší televize. Byli jsme proto nadšeni, že budeme moci poznávat tyto krásy na vlastní kůži a objevovat tak náš nový domov. Na jaře jsme zakoupili první auto, asi pět let starý osmiválec, které bohatě splňovalo všechny sny o pohodlném cestování. Bohužel nemělo klimatizaci, takže jsme si dosyta vychutnali kanadskou letní saunu. Od krátkého jara do dlouhého podzimu teploty neklesnou pod 30 stupňů (pouze někdy k ránu) a nemají daleko ke čtyřicítce, někdy překročí i tu. S naší vysokou vlhkostí se počítá účinek na kůži až k 50 stupňům. Jak si v zimě užijeme větru, tak v létě si na nás ani nevzpomene. Že Montreal leží na úrovni Benátek, se v zimě nepozná, v létě však ano, zvláště pak v autě. Přesto nás to neodradilo a bohatě jsme si užívali první léto i bez klimatizace, i když někdy byly problémy s malými dětmi.

Věděl jsem, že Kanada je druhou největší zemí na světě, ale že je opravdu tak veliká, by mne nenapadlo ani ve snu. Začal jsem dělat plány, co vše bychom chtěli vidět, ale při zjištění že od Atlantiku po Pacifik je asi pět tisíc kilometrů, jsem to vzdal. Začali jsme proto jezdit s malými dětmi každý víkend na kratší výlety jen pár set kilometrů kolem Montrealu. Prohlédli jsme si krásné historické město Quebec, hlavní město naší provincie, které založil Samuel de Champlain již v roce 1608 na obrovské řece sv. Vavřince. Také jsme zavítali i k blízkým úchvatným Montmorency vodopádům, kde se řítí voda z výše 83 metrů. Samozřejmě jsme si nemohli nechat ujít Ottawu, hlavní město Kanady, ani blízké Montebello a park Omega či Laurentidské hory.

Pochopitelně v horkém létě hledá člověk posezení u vody. Při pohledu na mapu se to hemžilo vodou všude. Kanada má nejvíce jezer na světě (přes tři miliony), které zabírají 9% její plochy a představují 60% všech jezer světa. Jen naše provincie jich má přes půl milionu, včetně čtyř a půl tisíce řek. Proto jsem si řekl, že by neměl být problém najít někde místo na jednu deku u vody. Jenže jsme pak zjistili, že všude je většinou buď neproniknutelná džungle, nebo všechny přístupy k vodě jsou soukromé pozemky. Najezdili jsme stovky a stovky kilometrů a nic nenašli, až jsme začali jezdit přes hranice do států New York či Vermont. Tam jsme našli krásné volné pláže u řek či jezer. Později jsme zde objevili krásnou Červenou řeku, kde se dalo také rybařit, a překrásné přírodní parky jen pár hodin od Montrealu.

Druhé léto už byly děti trochu větší a schopné delších cest i 500-700 kilometrů. Samozřejmě to už vyžadovalo přespání v motelu nebo u kamarádů. Už jsme ale mohli začít dělat výlety do Toronta, na Niagarské vodopády, do New Yorku a dalších míst. Ovšem od výletů do přírody to mělo stále daleko. Proto další léto si celá parta našich kamarádů zakoupila stany, takže jsme všichni s celou bandou dětí vyráželi na pěkné stanování u vody. Jezdili jsme pomalu každý víkend, speciálně pak na dlouhé víkendy a všechny dovolené. Za ta léta jsme poznali mnoho přírodních parků a kempů v Kanadě i v Americe na trase asi tři tisíce kilometrů, od severu až dolů na jih. Pokud jsme měli silná auta, tak jsme někdy brali i náš přívěs, nebo jsme hodně na jihu vzali motel či pronajali dům, protože třeba na Floridě je klimatizace zvlášť velice vítaná. Jezdili jsme s kamarády, i když už všechny děti přestaly jezdit s rodiči a jezdily samy. Nyní už jezdí děti kempovat s vnoučaty, kterým se to také velice líbí. Dodnes máme na všechna naše kempování moře hezkých vzpomínek, i když asi ty nejhezčí patří divočině na severu.

Nejvíce jsme jezdili do divočiny asi 500 km na sever od Montrealu, do přírodního parku De la Verendrye, velkého jako čtvrtina Čech (přes 13.6 tisíc km2), pojmenovaného po objeviteli Skalistých hor. Parkem vede jen jediná silnice na sever, kde už leží jen “Val d’Or” (Zlaté údolí), a pak už jsou jen Eskymáci.

Po ní ze severu jezdí tisíce náklaďáků s vytěženým dřevem, takže je stále živá. V parku je poblíž silnice několik “civilizovaných” kempů se vším všudy, my však dávali přednost divoké přírodě daleko od civilizace. Mělo to své výhody, že se mohlo u táboráku popíjet a zpívat třeba až do rána.

V této přírodní rezervaci je překrásná příroda, mnoho divoké zvěře, a tisíce jezer. Jen pro kanoisty park nabízí asi dva tisíce km vodních cest, včetně “divokého” kempování a cest mezi jezery na přenášení kanoí. Takto kdysi v 17. a 18. století cestovali divočinou desítky kilometrů denně “Coureurs des Bois” (lesní běžci), francouzští obchodníci s kůžemi, kteří za ně dávali indiánům třeba i alkohol.

Měli jsme svoje místo asi 15 km po prašné cestě ve “vnitrozemí”, na překrásné dlouhé pláži u velkého jezera, kde bylo jen asi 10-15 stanů, povětšině našich. I když jezero bylo dlouhé přibližně 30 km, tak toto bylo jediné místo ke kempování. Protože je zakázáno stanovat v úplné divočině kvůli nebezpečným černým medvědům, tak i na těchto vyhrazených místech je aspoň základní vybavení jako latríny, vodovod a u každého stanu piknikové stoly a sudy na odpadky. Byli jsme dost překvapeni, když nás rok co rok pravidelně každý den přišel navštívit medvěd. Většinou jen převrátil u každého stanu sud s odpadky a sežral, co mohl, nepřijeli-li dříve indiáni, kteří odpadky odváželi. Někdy také rozšlapal lidem plastikové ledničky a vyžral všechny zásoby (nechal jen konzervy, pivo v plechovkách či lahváče). Proto se má jídlo držet v autě, hlavně v noci, nebo přivázané vysoko na stromě. Často nám sežral i přes metr velké štiky a candáty, které jsme měli živé na řetězech ve vodě. V noci to samé ale dělali mývalové.

Kolikrát jsme měli obavy, když se medvěd dostal mezi nás, a ty ve stanech. Ani ne tak, že by je napadl, ale aby je neklepla pepka, když se jednalo o české příbuzné v důchodovém věku, kteří doma nikdy neviděli medvěda ze dvou metrů. Když měl medvěd co žrát, tak si nikdy nikoho nevšímal. První léta jsme si mohli brát i naše psy, ale později to bylo zakázáno, protože díky psům medvědi pak kolikrát napadli i lidi. Vzhledem k tomu, že v parku jsou zakázány zbraně, tak je člověk vydán na pospas medvědům. Člověk před nimi neuteče ani do vody či vyšplháním na strom, medvědovi lze jedině utéct z kopce, protože má kratší přední nohy. Bohužel tam žádný kopec nebyl, tak jsme se raději zdržovali na pláži ve vzdálenosti aspoň 5-10 metrů. Jednou jsem byl v trochu podroušené náladě, a tak se mi ten huňatý černý medvídek (asi dvoumetrový) tolik líbil, že jsem ho chtěl jít hladit. Naštěstí mne střízlivější kamarádi včas zadrželi. Když je některý medvěd dotěrný nebo agresivní, tak ho rangers odchytí a odvezou do vzdálenějších končin. Pokud se však medvědi vrací zpět, tak jsou nemilosrdně zlikvidováni. Jednou však po několika letech nerostly žádné borůvky, maliny a ostružiny, takže medvědi měli hlad a jeden roztrhal na našem místě ve stanu čtyři kluky. Patrně měli ve stanu jídlo. Od té doby jsme tam přestali jezdit.

Bývaly to však krásné časy, i když kolikrát trochu vyčerpávající (hlavně na ledviny a játra), ale byli jsme mladí. Člověk byl tak spjat s přírodou, že nám nechyběla ani elektřina či jiné vymoženosti moderní doby. Večery jsme trávili s kytarami u ohně a kolikrát pozorovali úchvatné polární záře. Jediná potíž, pokud od jezera nevál vítr, byli občas komáři a black flies, malé černé mušky, které každému žíznivě pijí krev. Napřed však vstřiknou anestetikum, takže je člověk ani necítí. Jediná zbraň byly repelenty, bez kterých nešlo žít. Ty malé bestie zalezou hlavně do vlasů, obočí, do vousů, kde je člověk nevidí, akorát pak vidí potoky krve (na to hlavně doplácely děti). Dovedou dohnat spolu s jinými hovady třeba i zvířata k šílenství, že pak raději skočí do jezer a kolikrát se i utopí. Takto skončilo už dost jelenů, srnců, ba i velkých losů. Trochu polevili, když se večer začalo ochlazovat. Ráno byl kolikrát i led na kalužích, i když přes den byla vedra. Když jsme vyráželi na borůvky či na houby po lesních cestách, tak jsme si užili i různých obrovských hovad, na něž repelenty neplatily.

Protože první malý krámek byl 160 km daleko, tak jsme si vždy přivezli vše, co člověk potřeboval na přežití. Měli jsme normální kempovací chladničky, ale nejlépe se osvědčilo zahrabat velkou krabici vyloženou styrofoamem a pokud možno suchým ledem do písečného břehu a často písek polévat vodou. Jídlo tak vydrželo týden i déle. Jinak jsme se živili tím, co příroda nabídla. Hub, malin, ostružin a borůvek rostlo většinou všude moře (pokud byla sezona), a v jezeře bylo nespočetně ryb. Ze starých rozbořených indiánských chatrčí jsme si vždy vzali prkna i hřebíky a pokaždé si udělali udírnu, kde jsme každodenně udili ryby. Bohužel jednou jsme jeli rybařit a zanechali udírnu v péči manželek. Bylo marné jim vysvětlovat, po kolika minutách dát kousek suchého či čerstvého dřeva. Aby se nemusely zdržovat a mohly se věnovat povídání, tak naložily udírnu, která rychle lehla popelem.

Nejvíce jsme si však užívali jezera, i když někdy počasí moc nepřálo ani plavání či jízdě na kanoi. Jednou manželka jela s kamarádkou na kanoi a znenadání přišel šílený vichr s prudkým deštěm, který je zanesl asi dva kilometry na protější břeh naší zátoky. Musely pak hodinu šlapat s kanoí jezerem kolem břehu a měly dost strach, ale zvládly to. Naše jezero bylo 30 km dlouhé a někde i pár km široké.

Díky strachu z medvědů jsme přestali jezdit do překrásné divočiny a začali jezdit pouze do civilizovaných kempů. S medvědy se už jen občas potkáváme při houbaření. Tady se houby dají sbírat z auta podél lesních cest, což je velice pohodlné. Navíc se člověk nemusí bát, že je někdo sebere dřív, protože houby tu stejně sbírá jen pár Čechů, Slováků a Poláků. Lesy jsou většinou buš jako na Boubíně (pokud to není soukromý les, kam se nesmí), takže se do něj většinou člověk těžko dostane (a také tam žádné houby ve stínu moc nerostou). Skoro vždy jsme nechali auto stát na cestě a chodili sbírat. Jednou nás však překvapila medvědice s mladými, naštěstí nás ale nenapadla. Pak jsme již začali raději sbírat opravdu jenom z auta. Pokud se nedá zajet na různé mýtinky, tak jediné, co medvědy odradí, je vždy hluk.

Když přikvačil náš seniorský věk, tak jsme dali kempování vale a začali si užívat “mastňáckého” života v chatách či pronajatých domcích. Děti i vnoučata však stále žadoní, abychom s nimi občas jeli kempovat, takže se možná ještě někdy vrátíme do mladých let.

Ladislav Křivánek

***
Koláž © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora