Jak přichází jaro

Představa, že jaro přijde jenom tak, samo od sebe, je dnes už neudržitelná. Stále víc událostí se vysvětluje různými konspiračními teoriemi, ve kterých hrají hlavní roli tajuplné organizace, známí teroristé, Američané, feministky, Mosad, Rómové, nadnárodní farmaceutické koncerny anebo prostě muži. A takový významný fenomén jako jaro, že by se objevil každý rok jako by nic? Tomu dnes už neuvěří ani ta paní, která uvěřila i společnosti, nabízející sadu hrnců za neuvěřitelných pětatřicet tisíc (uznávám, že toho "věření" je v této větě trochu moc, ale věřte, že jsem nic lepšího neměla po ruce…) Za příchodem jara musí něco být!

My tři staré kamarádky, Judita, Naďa a já, víme o přivolávání jara své. Problém je trošku v tom, že každá považujeme za to "své" něco jiného.

Judita si myslí, že jaro se nejlépe vítá hloubkovým úklidem bytu. Zmobilizuje rodinu, děti i vnoučata hromadně šílí, uklízejí, umývají, drhnou, práší, perou, čistí a opravují, to vše pod přísným dohledem babičky Judity. Letos dostali výjimku pouze dva příbuzní: jeden vnuk - maturant, zákonem chráněný, který předstíral, že si musí zopakovat příslovečné určení místa, času, způsobu a příčiny a nemůže tedy vyprášit babičce koberec, ačkoliv by velmi chtěl. Druhý byl pravnuk, který se narodil před třemi týdny. Prý se Judita i nad ním chvíli zamyslela, jestli by něco nemohl..., ale potom to odložila asi o deset-patnáct let. Když jsem se u Judity zastavila, zastihla jsem ji na balkoně, jak si prohlíží střepy z několika záhadně rozbitých květináčů.

"To je tím", řekla trpce, "že na nás pořád něco padá, meteority, zbytky družic, asteroidy... tohle vypadá jako kousek vesmírné sondy!" Pohled mi padl na Juditina kocoura. Potměšile se usmíval a bylo mi zřejmé, že předmětům, padajícím z vesmíru na balkon, obětavě pomohl. Ale mlčela jsem. Judita miluje svého kocoura téměř tak, jako svá vnoučata a pravnoučata a nikdy by nepřipustila, že je schopný přestupků v občanském soužití.(Podle mne je to zvíře schopno úplně všeho od finančních podvodů po loupežný přepad, ale na mne nedejte, jsem proti němu zaujatá od chvíle, kdy mi rozdrásal úplně nové kalhoty.)

Kamarádka Naďa sice uznává, že uklízet se musí, ale v rituálech volání po jaru klade důraz na změnu životního stylu. Začala držet dietu, překonala očistnou kúru, zapsala se na jógu pro seniory a denně mi posílá e-maily s recepty na salát z medvědího česneku, kopřiv a řeřichy, po kterých prý člověk hubne, mládne, ožívá a celkově se stává tak nějak jiným, lepším a ušlechtilejším. Jeden salát jsem u Nadi ochutnala, ale zůstala jsem stejná, ba horší až zlá. V mé skříni pořád převládají ramínka s oděvy, které nezapnu ani vleže bez dýchání a vypadá to tak, že letošní jaro prožiju zabalena v dece: ta jediná mi sedí jako šitá na míru.

Nechci zůstat pozadu za mými kamarádkami a tak jsem se rozhodla přispět k jarním rituálům prezentací nové konspirační teorie o jaru. Podle mne to začíná tajemným „Počasím“, o kterém víme jenom tolik, že je jako puberťák: nemá rádo, když se mu říká, co má dělat. Je velmi nebezpečné, když se v tisku píše o globálním oteplování, o posouvání klimatu do subtropů a ještě v televizi ukáží pani Veverkovou ze Vsetína, které vykvetla jablůňka v lednu. Počasí to nějakou dobu sleduje, ale když toho má dost, někam klikne, přes noc se ochladí o třicet stupňů, napadne pět metrů sněhu a rozdíl mezi Českem a Sibiří prakticky zmizí. Media začnou šílet opačným směrem, popisují dosažené rekordy v mraze a výšce sněhové pokrývky a někdy si nestačí ani všimnout, že se mezitím zase oteplilo, kvetou sněženky, narcisy a podběl...Počasí se v pozadí tiše pochechtává.

Ještě se mi nepodařilo objevit, kdo „Počasí“ financuje, ale myslím, že to bude Evropská unie. Ta si pro naléhavě potřebné projekty (studium zakřivení banánů, sledování vzhledu okurek, technologie výroby syrečků a pod.) vždycky pár milionů eur najde...

Blanka Burjanová
Ilustrace:Václava Arnoštová

Další články autorky:

Příběh - 1

Příběh - 2

Příběh - 3

Zimní procházka

Plavání - sport seniorů