Řeka Magdalena

Vždycky, když se někdo zeptá kde žiji a já řeknu, že v Kolumbii, setkám se s různými reakcemi. Někdo se ptá jak se mi tam v Kanadě žije, zaměňujíce “naši” Kolumbii s Britskou Kolumbií. Jiní sice ví, že Kolumbie leží v Jižní Americe, ale tím jejich znalosti končí. Nu, a ti poslední, kteří toho o Kolumbii vědí trošku víc, většinou ze zpráv z medií, které bohužel většinou informují jen o těch špatných událostech se říkají: “Jak můžeš v tak nebezpečné zemi žít ? “
A protože zde už žiji opravdu hodně, hodně dlouho a Kolumbie se stala mou druhou vlastí, kde mne všichni (nejen rodina mého manžela, ale i ostatní lidé krásně přijali), trochu vám o této nádherné zemi vyprávím. Tím nechci říct, že zde nejsou problémy. Samozřejmě, že jsou a veliké, ale je pravda, že se proti nim bojuje, a že se Kolumbie snaží z nich dostat. A stejně, kde dneska problémy nejsou? A tak se vám snažím ukázat to nejhezčí co tu máme. Povídám vám o zdejší historii, o přírodě, o různých zajímavostech a samozřejmě i o lidech…

Magdalena
Největší kolumbijská řeka pramení na jihozápadě Kolumbie, přesněji v pohoří “Las papas“ v Andách, v departamentu Huila. Ve své, 1540 km dlouhé, cestě protéká 18 departamenty mezi východní a centrální kordiliérou, aby se na severu Kolumbie, asi 22 km od nejdůležitějšího přístavu Barranquilla, vlila do Karibského moře. Před tím, než ji španělští dobyvatelé dali jméno Magdalena, se jmenovala na určitých úsecích Yuma, což chce říct „řeka přítel” a na dalších Arli a Guacahayo. I přes její délku, má splavnost jen 990 km , z Barranquilly do města Honda, vzdáleného od Bogoty asi 145 km a ležícího v nadmořské výšce 220 m. Až do padesátých let minulého století to byla jediná možnost jak se dostat z karibského pobřeží do Bogoty, jak pro lidi, tak pro dovážené zboží. V XVIII. a XIX. století, dokonce ještě v minulém se totiž dováželo všechno, od nábytku, přes sklo, porcelán a dokonce i hudební nástroje jako piána.Věci které bylo nutné dopravit potom do hlavního města a do dalších měst. A protože v té době neexistovaly silnice ani dopravní auta, všechno se naložilo na mezky a doslova “přes hory a doly”se dopravilo na místo. A když říkám přes hory a doly, je to opravdu doslova. Bogotá totiž leží na náhorní plošině, ve výšce 2 600 m. Zajímavé je že se toho prý rozbilo minimálně.
Ještě v polovině minulého století se po řece plavilo víc než dvě stě lodí, jak osobních tak nákladních. S rozvojem letecké dopravy a požárem velké luxusní lodi, zvané David Arango, která shořela v roce 1961, prakticky skončila osobní říční doprava na Magdaleně. Dnes, Bohužel, díky odles ňování a zamořování toku je Magdalena skoro nepouživatelná pro plavbu.
Ale jeden člověk nedá Kolumbijcům zapomenout na krásné říční plavby a ten člověk je Gabriel García Márquez, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Pro spisovatele, narozeného v karibské oblast,i ve vesničce Aracataca, v departamentu Magdalena je řeka věčným motivem v jeho románech.. Na příklad v “Lásce za času cholery”, kdy hlavní protagonisté, Florentino Ariza a Fermina Daza se po skoro šedesáti letech znova sblíží a podniknou plavbu po řece. A je to právě Florentino, kdo popisuje zklamání které po mnoha letech prožívá z řeky: “řeka se zakalila, zúžila a místo nádherných stromů, které tolik obdivoval Forentino Ariza při své první plavbě, bylo vidět ohořelé pláně, devastace pralesů zničených pořáry, trosky vesnic, opuštěných Bohem a jejichž ulice byly zatopené i v době největšího sucha. ”
Ale nejen v tomto románu se zmiňuje García Márquez o řece Magdaleně. Ve svém životopise nazvaným “Žít, abych mohl vyprávět” popisuje svoji vlastní cestu ve třicátých letech minulého století z Barranquilly do Bogoty, jejíž velkou částí byla právě plavba po Magdaleně.

V kolumbijském východním departamentu Meta, přesně v pohoří La Macarena, začíná svojí krátkou cestu nejkrásnější řeka na světě: Caño Cristales. Doslovný překlad by byl Křišťálový potok. Potok proto, že jeho délka je slabých 100 km a šířka nanejvýš 20 m, což s přirovnáním s dalšími řekami jako je Guaviare, Putumayo, Caquetá a hlavně Amazonka, jejichž délka překračuje tisíce kilometrů, je to opravdu potůček. Ale potůček který se hned tak nevidí. Také mu říkají Pětibarevný a v jeho křišťálové vodě můžete vidět nádherné barvy, které v jiných řekách těžko najdete. Roste tam totiž jedna chaluha, tzv. Macarenia clavígera, která je červená a jeho dno je skalnaté.Záleží na jakém místě chaluhy jsou a jak na ně svítí slunce, aby byly vidět v různých barvách od tmavě červené do růžové. Ale protože říční tok je v několika místech dost prudký, je možné vidět i malé vodopády. Ale po několika kilometrech se tok uklidní tolik, že se tvoří malé tůňky které mají na dně různé nerosty, které opticky zabarví vodu na těch pět barev jak uvidíte na fotkách. Ale co tam určitě nenajdete, jsou ryby a jiní živočichové. Chaluhy jim nechutnají a nejsou tam žádné usazeniny které by jim sloužily k obživě. Caño Cristales končí svou krátkou cestu na východě, kde se vlévá do řeky Guayabero.

Ale ještě bude zajímavé, když už mluvím o pohoří La Macarena, připomenout že podle Smithsonova Institutu ve Washingtonu, je tato oblast nejbohatší na světě v druzích zvířat a rostlin. Nachází se tam na přes 450 druhů ptáků, 1 200 druhů hmyzu,8 druhů opic, 100 druhů hadů, a z větších zvířat tam můžeme vidět tygry, pumy, jeleny a další. Z rostlin je tam 48 druhů orchidejí a přes 2 000 jiných květin a rostlin. V roce 1948 bylo pohoří uznáno vládou jako národní přírodní rezerva a od roku 1971 je státním parkem.

Jana de Galindo

Povídání o Kolumbii
Žiji v Jižní Americe
Cartagena de Indias
El dorado
Porážka admirála Verona
Vánoce v Kolumbii
Sopka El Totumo

Kolumbijské sopky

Tragedie sopky Nevado del Ruiz

Departamento de Santander

Další články autorky:

Teotihuacan - město bohů
Sedm nových divů světa
Za svítání 12. října...
Mexický svátek Dušiček

Jak jsem našla auto