Úvaha o psaní nejenom milostných dopisů

Rád jsem psával dopisy. Zrovna tak jsem dopisy rád dostával. Zvláště pak, když to byly dopisy od krásných dívek. Tato psaníčka jsem nedočkavě třesoucí se rukou otevíral a chtivě hltal jejich obsah hledaje slůvka potvrzující, že jsem v očích pisatelky neodolatelně přitažlivý princ, kterého bude milovat do konce života. Já tato psaníčka, někdy okrášlená otiskem rudých rtů a kresbičkou srdce propíchnutého šípem (což mě nejvíce vzrušovalo), opětoval dopisy na sněhobílém papíře, na kterém jsem co možná nejúhlednějším písmem s jazykem v koutku úst smolil vyznání lásky. Pokud se tak čistý papír ovšem dostal. To musel člověk po kvalitním dopisním papíru pěkně dlouho pátrat. Do mého milostného dopisu jsem většinou ještě přiložil vylisovanou kytičku a připojil vhodnou básničku, aby to mělo dopad. Jelikož jsem byl plachý chlapec, mé dopisy dívkám, pro které jsem zahořel, začínaly velice nevinně. Na vyznání lásky jsem šel oklikami jako přes hasičskou zbrojnici a teprve tak na páté stránce jsem se o svém velkém citu letmo zmínil. Později v životě jsem zjistil, že to vlastně není špatná strategie, protože tento přístup mají ženy rády. Psaní milostných dopisů je v mnohém podobné milostné předehře. Musí se pěkně pomaloučku polehoučku. Člověk nesmí rovnou bez obalu a zhurta ze sebe vysypat, že je zamilován až po uši a že chce mermomocí už zítra jít s vysněnou dívkou do hospody nebo do kina…

Ano, dopisy dívkám volají po jemně vybroušeném, poetickém stylu, kde hlavním účelem je přesvědčit předmět vašeho citu, že jste skrz naskrz uhlazený gentleman, který nemá postranních úmyslů jako na příklad co možná v nejkratší době dostat dívku do pelechu. O této možnosti se můžete pouze taktně zmínit až v dopise třetím. Nejdříve však sáhodlouze melete o tom na jakém úžasném koncertě jste byl právě včera SÁM a jak jste litoval, že jste vedle sebe neměl někoho, s kým byste mohl sdílet vznešené pocity. Na udělání dobrého dojmu je zrovna tak vhodné blábolit o krásné literatuře a dopodrobna probrat Evžena Oněgina, citovat z něho pasáže a vyslovit kritický názor na jeho vztah k ženám. Dopis můžete zakončit omluvou, že bohužel pro dnešek musíte končit, protože musíte jít roubovat růžičky. Není k zahození, když se jen tak ledabyle zmíníte, že kromě zahradnických povinností musíte ještě umýt sportovního bavoráka, ale že určitě napíšete zase zítra až umyjete nádobí a vyluxujete byt. Nemusím zdůrazňovat, že dopis nepocintáte mastnými fleky od tlačenky, kterou při psaní zrovna konzumujete.

Z vlastní zkušenosti mohu říci, že dopisy takového druhu vždycky zaberou. Nevím čím to je, ale útlocitnost tolik vlastní ženám způsobí, že se jim vás zželí a nad obsahem vašeho dopisu se rozplynou. Představa citlivého, nezkušeného ňoumy s měkkým srdcem v nich probudí přesvědčení, že z vás musí co nejdříve udělat chlapa. Tím v krátké době dosáhnete toho, kvůli čemu jste dopis sestylizoval v první řadě. Musíte si však dát dobrý pozor, aby vás dívka příliš rychle neprokoukla a nedošla k závěru, že nejste žádný uhlazený poeta nýbrž prachobyčejný kaňour, který si hanebně zahrál s jejími city.

Člověk si musí dát setsakramenský pozor, aby to v dopisech nepřehnal. Jako kamarád Venca Pořízek, který aby získal hudebně založenou slečnu, tak ve svých milostných dopisech neustále probíral klasickou hudbu a do omrzení zdůrazňoval jak je smutné chodit na koncerty sám. Nakonec slušnou dívku, se kterou měl samozřejmě nekalé úmysly přemluvil, že svolila s ním na koncert jít. Děvčeti se zamžil zrak slzami, když jí Pořízek přivítal s kyticí rudých karafiátů. První rande však skončilo fiaskem, když Pořízek prozradil svou naprostou ignoranci vůči klasické muzice tím, že záhy usnul jako špalek, nezřízeně chrápal, pak se s trhnutím a zaklením: “Do prdele kde to jsem,” vzbudil a začal jako šílenec tleskat když se zrovna nemělo. Je jasné, že to byla první a poslední schůzka s dobře vychovanou dívkou, která rudá jako karafiáty, které jí kamarád podstrčil s nadějí, že bude po koncertě svolná k němu zajít na kafíčko, mu puget omlátila o hlavu…

Já si ovšem při psaní dopisů ženám dával vždycky majzla. Žena Máňa dodnes střeží jako oko v hlavě mojí milostnou korespondenci, ve které zdárně používám výše popsanou strategii. Pyšně na svoje výtvory psané před více než čtyřiceti lety koukám a smutně konstatuji, že se svět podstatně změnil. Již řadu let jsem dopis nikomu nenapsal. Hrstka vánočních karet mi působí neuvěřitelné potíže, protože jsem zapomněl psát. Počítač nahradil úhledné písmo. Zrovna tak nahradil krásu ručně psaných dopisů, ve kterých si člověk dával záležet na každičkém slově, aby udělal patřičný dojem. Podle samotného písma bylo totiž možné udělat si obrázek o vzdělání autora dopisu. Nemusíte být ani znalcem písma a můžete si udělat celkem snadnou představu o tom, zdali se autor živí hlavou nebo rukama. Nebo o tom jestli mu na vás záleží. Pamatuji si, jak jsem po sobě dopisy několikráte četl, abych je náhodou neposlal s pravopisnými chybami. A jak jsem se mohl studem propadnout, co si asi bude dívka mých snů myslet o mé inteligenci, když jsem si až po odeslání dopisu uvědomil, že jsem se při nadšeném vyprávění o přírodě (také dobrá strategie) zmínil o tom, jak “kobilki” něžně “skákali” z jednoho stébla trávy na druhé…

Dnešní doba s počítači, které ovládají naše životy, je zcela jiná.
Ručně psané dopisy byly neodvratně nahrazeny emaily. Dopisy poslané emailem jsou většinou studeně strohé a neosobní. Počítač nám k Vánocům a k narozeninám přináší ozvučené karty s připitomělými, rádoby vtipnými či sentimentálními scénkami, které nahradily výtvarně často unikátní karty vánoční s ručně napsaným přáním.

Lidé stále naříkají na nedostatek času k napsání dopisu třeba i prostřednictvím emailu. A přesto musí mít očividně moře času, když vás mohou dnes a denně zaplavovat různými bezduchými srandičkami, poučeními, řetězovými dopisy, výstrahami, pornem, fotografickými alby, testy, video klipy a jiným škvárem, který zabírá nejen paměť počítače, ale hlavně váš čas. Čas, který byste mohli využít pozitivní aktivitou. Třeba napsáním dopisu někomu koho máte rádi…

Osobně bych mnohem raději uvítal pár řádků o tom, co se děje v životě kamaráda žijícího v Česku než jím poslaný bezduchý email bez jediného doprovodného slůvka. Je neuvěřitelné, že znám lidi, se kterými jsem se mnoho let neviděl, které mám přesto rád a kteří mě po mnoho let častují pofiderními vtípky a přerůznými moudrostmi. Bez jediné věty, ve které by se třeba zeptali jak se vede. Smutné…

Takto to však v dnešní době chodí. I já jsem vinen tím, že posílám desítkám známých obsahově pochybné emaily. Jsem si toho až příliš vědom a mám špatné svědomí, které se snažím napravit alespoň jednou krátkou větičkou a připsáním pozdravu. Anebo využiji úžasnou Skype a s kamarády si jen tak zadarmo poklábosím. Myslím, že je to v životě velice důležité. Počítače nám ledacos usnadní ale na druhé straně přispívají k lidskému odcizení.

Nedávno jsem po dlouhé době dostal ručně napsaný dopis z Prahy. Byl od sestry kamaráda žijícího v Sydney. To, že si na nás vzpomněla paní, kterou jsme znali jen letmo, nám způsobilo velkou radost. Byl jsem na měkko a chystám se jí co možná nejúhlednějším písmem odepsat. Bude zajímavé jestli se mi to vůbec ještě podaří.

Jako důchodce bohužel už nemám v merku žádné krasavice, kterým bych mohl lámat srdce zanícenými, ručně psanými dopisy. Všechny za ta léta nějak vyrostly. A navíc všechny jdou s dobou a používají zatracené emaily. Takže jsem zmaten a nevím co dělat.

Avšak vím! Jdu se pokusit napsat dopis paní Kátě z Prahy o našem životě v Melbourne. Určitě jí dopis potěší…