Pamětníci vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které jsme případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Zabíjačka

Prase jsme chovali vždycky od jara a v zimě jsme se s ním museli rozloučit. Střídali se u nás: někdy opravdický řezník Juřina – ten nikdy nic nechtěl jíst, jenom si labužnicky pochutnával na uvařeném rypáčku, ale nejčastěji to byl řezník amatér – stryk Tonda od Šimunů. Byl to tatínkův bratranec a rovesník a doopravdy se jmenoval Kocián. Stryk byli ( je třeba sdělit, že jsme všem strykům a tětkám onikali, stejně tak jako staříčkovi a stařence) chlapisko vzrůstu pěkně vysokého a vlasy červené jako Ir. Pořádně veliké ruce měli posety drobnými pihami a hustými zrzavými chlupy. Když míchali jelita, měli je od krve až po lokte. Nebyl to zrovna vábný pohled. Ale patřil k zabíjačce.

Myslím, že to bylo v zimě v roce šedesátém prvním, když stryk zase přišli porazit naše prase. Počáteční akty se odehrávaly na dvoře a my s maminkou jsme se ukrývaly někde ve stodole, abychom neslyšely prasečí nářek nad ztraceným životem. Největší rána to byla pro maminku, protože všichni živočichové, které ve chlévě chovala, byli součástí jejího života. A prasátko, i když ho chodila co druhý den měřit centimetrem kolem pasu, aby věděla, kolik váží (co centimetr, to jedno kilo), bylo její nejmilejší A teď ho čekaly poslední minuty jeho krátkého života!

Strýček s tatínkovou pomocí odbyli všechnu hrubou práci na dvoře a do kuchyně se nastěhovali až na tu jemnější řezničinu. Všimla jsem si, že jeden z jejich prstů je obtočen obvazem nepříliš čistým. No, „švihnul jsem se nožem,“ vysvětlovali strýček můj udivený pohled. Představila jsem si, jak se jejich chlupaté ruce noří do směsi jelit či jitrnic a rychle jsem se nabídla ke spolupráci. „Strýčku, když mě budete řídit, tak já to za vás budu míchat, aby vás ten prst nebolel. Budu vám pomáhat“. I stalo se a já jsem se za jediný den zaučila do řeznických tajů, které jsou nutné při zpracování prasete. A tak jsme se strýčkem vyrobili jitrnice, jelita, tlačenku, i maso na klobásy jsme naložili. Netušila jsem, že se mi to všechno, co jsem se naučila, bude brzy hodit.

Tentýž rok na podzim se nám narodila druhá dcera Zuzanka a stejně jako u dcery první, měl můj muž, který prodělal dlouhou léčbu tuberkulosy v Tatrách a následně operaci, zakázáno po šest týdnů se s novorozenětem stýkat. Prý proto, aby se po novorozeneckém očkování náhodou nenakazilo. Nezbylo mi, než trávit s dětmi čas u rodičů.

A trávily jsme ho nádherně až do začátku listopadu. Maminka odjela ošetřovat bratra do Ostravy a my s tatínkem jsme si lebedili. Až do Martina. Brzy ráno mě přišel do malé chaloupky vzbudit tatínek. „Vstávej, otelila se nám kráva. Strýček Jan ještě ani nedošli k hrázi. Je po prdel sněhu.“ Vyhrabávala jsem se nerada z teplé postele do studené jizby, když tatínek zase zprudka otevřel dveře. „Prase nám ranila mrtvice, letím pro strýčka Jana.“ Tato zpráva už mě vyděsila a já jsem se rychle chystala do velké chalupy. Než jsem se stačila obléct, tatínek se se strýčkem Janem vrátil, ten okamžitě prasátko zapíchl a když jsem přišla já, už se v míse míchala krev.

Najednou jsme měli zabíjačku! Zcela neplánovanou, ale hlavně jsme s tatínkem byli vystrašeni. Co na to řekne maminka? Měli jsme hospodařit a my jsme neuhlídali ani prase. Vždyť mělo teprve asi metráček, a to bylo na zabití málo. Nedalo se nic dělat. Nahřála jsem vodu a probíhaly první práce. Vzpomněla jsem si na svoji službu u zabíjačky v zimě a odhodlala jsem se ke kroku zcela odvážnému.
„Strýčku, vy mi to prase rozbouráte, postaráte se o maso a já se pokusím o všechno ostatní. A vy můžete jít domů!“

Prošmejdila jsem maminčiny zásoby. Nestačily. Poslala jsem manžela – byla neděle – aby se probrodil do hospody a zavolal sestře Jarmilce, aby něco – no něco – prostě to, co se potřebuje na jelita a jitrnice přivezla, případně se pokusila sehnat něco ve Frenštátě. Třeba budou mít někde otevřeno. Zařídila a přišla, až po pás mokrá, protože autobus nemohl projet tolik sněhu, prooráno nebylo, řidič je vysadil u Bality, takže se musela brodit velký kus cesty v hlubokém sněhu. Martinova nadílka byla převeliká.

Zrealizovala jsem svou první zabíjačku. Jelita se mi vydařila. stejně tak jitrnice i tlačenka. Dokonce jsem zabalila do blány i svíčkovou. Prdelanka nemohla být jiná než výborná. Jen na to, jak dopadnou klobásky, jsme museli čekat. Naložené maso muselo odpočívat několik dnů.
Mamince jsem po manželovi poslala do Ostravy výslužku. „Řekni jí, že nám to někdo přinesl, a my bychom to s tatínkem nesnědli“. Uvěřila.

My jsme si tatínkem užívali báječný týden. On chodil každé dopoledne do práce – maminka by ho nepustila, protože už byl nějaký čas v důchodu a říkávala mu, že se do práce nachodil dost – já jsem vařila obědy. Každý den bylo něco z prasátka a k tomu kyselé zelí a když se maminka vrátila, předala jsem jí své výrobky a masíčko v zavařovacích sklenicích. Ku podivu, ani mi nenadávala, a to bylo dobře. Protože přesně za rok jsme přišli o daleko víc než o prasátko. Odešla nám Zuzanka.

Uběhlo několik let. Kamarád Čaputa z trestu pracoval v Martinovském masokombinátu, a měl přístup k nedostatkovému zboží. Přesvědčila, jsem ho, aby sehnal nějaký materiál, který tam jako zaměstnanec mohl snadno koupit. A na začátku zimních prázdnin si na Morávce můžeme vyrobit jitrnice. Potřebovali jsme: nějakou tu prasečí hlavu, bílý špek, játra, kolena, a potom střeva. V chalupě u Čaputů budeme mít hlavní stan a hlavně – pochutnáme si na zabíjačkové dobrotě. Věnovali jsme této práci neděli na začátku jarních prázdnin. Jitrnice dopadly výborně – jen Martinka se mi pak svěřila, jak velkou měla obavu o výsledek mé práce. Ona totiž v čase trojanovské zabíjačky měla pouhé tři roky a nevěděla, že jsem už v této profesi „vyučená“. Jitrnice byly opravdu dobré, mohl by o tom vyprávět i zloděj, protože nám je hned v noci ukradl vrah Číž – nechali jsme je v hrnci na terase.

Nezbývá než dodat ty recepty. Aby se dnes dělala jelita – to už snad ani není možné, snad jenom kdyby se někde zabíjela husa. Z její krve nám vždycky maminka dělala paseku. Smíchala krev s ingrediencemi, dala na pekáč, a pak do trouby. Bylo to ještě lepší, než jelita ve střevě.

Takže na JELITA potřebujeme:

patřičné množství uvařených krup, či pohanky
zalijeme krví
několik cibulí pokrájíme a upražíme na syrovém špeku.
dále tam dáme:
sůl, pepř, majoránku – opět podle množství.
utřený česnek
je-li hmota příliš hustá, rozředíme ji polívkou. No a potom si našpejlujeme střeva a střevo navlečeme na dva prsty levé (ukazováček a prostředníček) ruky, z pravé ruky vyrobíme trubičku a mačkáním jelito naplníme a zašpejlujeme. Dáme vařit do polévky – velmi opatrně je vkládáme, aby nám nepraskly. Jsou – li uvařená, poznáme tak, že do jelítka píchneme špejlí. Když vyteče hnědá tekutina, je jelítko uvařené. Nechá se vychladnout a potom se peče a baští.

Tak a teď JITRNIČKY !

Uvaříme jednu prasečí hlavu, nějaké kolínko.
Když je maso měkké, obereme ho od kostí a pomeleme.
Před tím jsme si namočili do vody housku. Ne moc, stačí jedna dvě, jen tak na chuť-
Po masu pomeleme syrovou vepřovou játra cca ½ kg
a několik cibulí
Přidáme sůl, pepř a utřený česnek
Pak vše smícháme.
Bude-li hmota hustá, přidáme polévku, v níž jsme vařili maso.
Potom následuje stejný postup jako u jelit. Střeva si předem našpejlujeme, potom stejným způsobem naplníme a zašpejlujeme. Vaříme jen krátce – asi 20 minut.
Jitrničky – na rozdíl od jelit, můžeme konzumovat i studené.

A TLAČENKA!

Opět potřebujeme vepřovou hlavu, kolena a možná i jazyk
A musíme si v papírnictví koupit pytlík.
Maso uvaříme, obereme od kostí a pak nakrájíme na malé kousky. Přidáme pepř, sůl, zalijeme polévkou, důkladně promícháme a naplníme pytlík, který zavážeme a dáme na l hodinu vařit.

Myslím, že k výše uvedeným dobrotám je vždycky jako příloha nejlepší kyselí zelí a to zelí valašské.

Potřebujeme:
Půl kg kyselého zelí
5 dkg špeku
jednu velkou cibuli
2 lžíce hladké mouky
2 veliké brambory

Zelí dáme vařit. Zásadně ho nemyjeme, jen přidáme trochu kmínu. Vaříme cca 10 minut.
Pokrájíme špek a dáme rozpustit. Přidáme trochu oleje nebo sádla, aby se špek lépe rozškvařil.
Přidáme mouku a necháme jíšku lehce zhnědnout.
Oloupeme brambory a postrouháme.
Jíšku zalijeme asi ¼ litrem vody a necháme zavařit. POZOR!!!!!Musí vařit, než tam vložíme postrouhané brambory. No a pak jíšku musíme vařit přesně dvacet minut. Potom přidáme zelí, společně povaříme ještě 10 minut a je hotovo!

K zelí podáváme brambory, bramborový knedlík, či knedlík houskový.

Jak na ně?

Bramborový knedlík:

500 g vařených a oloupaných brambor postrouháme
přidáme
až 300 g hrubé mouky
jedno vajíčko,sůl
Pak všechno zpracujeme a uděláme buď knedlík vcelku, nebo malé knedlíčky. Budíček si nastavíme u velkého knedlíku na dvacet minut, knedlíčky po vyplavání na povrch necháme ještě několik minut povařit.

A knedlík houskový?

500 g mouky HRUBÉ
jedna kostka kvasnic
l vajíčko
¼ l vlažného mléka
sůl
Vypracujeme těsto, dáme kynout. Potom nakrájíme 2 rohlíky, zapracujeme do těsta a vyrobíme dvě šišky. Necháme je ještě kynout,. Do nové pánve dáme cca 2 cm vody, šišky tam vložíme, přikryjeme a za 20 minut jsou uvařené.

Přeji dobou chuť

Hana Juračáková

* * *
Zobrazit všechny články autorky