Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. Spolu s vámi se sna¾íme zabránit této ztrátì.
Pøeneste se s námi do vzpomínek, pøíbìhù èi støípkù ze ¾ivota krajanky, která ¾ije v Kanadì. Vzpomínky vznikají daleko za moøem a jsou bez diakritiky. Nu co¾, nevadí, na jejich zajímavosti to nic nemìní…
Ucit se, ucit se, ucit se
Vsichni vi, kdo tuhle starou pravdu prohlasil. Prestoze nebyl moc oblibven, pravdu mel. Je znamo, ze lide, kteri se stale uci, maji konicka nebo jiny zajem, starnou mnohem pomaleji. Pouzivani mozkovych bunek a ziskavani novych informaci zabranuje dementii v mnohem pokrocilejsim veku. Plne fandim lidem kteri neodmitaji delat neco navic, uci se neco noveho, pouzivaji ty jejich mozkove bunky, odumrele nahrazuji novymi, k dedukci a vyzrani nad ruznymi problemy. Prestoze je nekdy kvuli tomu trosku popichnu. Hmmm. Nevim proc to delam.
Zapometlivost je znama nam vsem. Mnohdy kdyz preskocim z meho rodneho jazyka do jineho, mam wokno. Nemohu si vzpomenout na vyraz, ktery presne vystihuje co chci rict, prestoze ho mam zrovna na jazyku. Tapu, napadaji me jine vyrazy, ale ten ktery hledam ne a ne vyslovit.
Ztrata pameti obvykle zacina zapominanim jmen. Muj byvaly manzel, o skoro sedm let starsi, bez zajmu a bez konicka krome sledovani sportovnich zapasu a prihlouplych komedii na TV, zacal pouzivat misto spravneho vyrazu:" That thing". "Where is That thing?" jsem slysela denne casteji nez bylo mozne klidne poslouchat. "Co hledas?" obvykle jsem se nervozne zeptala. Bylo mu kolem 40 let.
Zacal si plect jmena deti. Stava se to nekdy i me, kdyz myslim na jednoho a oslovim druheho. Jednou me napadlo, jestli nahodou take zacinam zapominat. a zacala jsem pozorovat lidi meho veku, poslouchat jak se vyjadruji.
Lide zde maji horsi zvyk nez muj X. Misto "that thing" zacinaji vetu "eeeeej, jak se mas?" Nejsem zadne "eeeej", presto obvykle zdvorile odpovim, otazu se nazpet a jdu si po svych. Je to pouze formalita, nikdo skutecne neceka, ze mu ten druhy zacne vykladat o svych problemech, zivote, nemocech.
Par lidi na chatu se me pta, proc sem jiz nechodim tak casto, kde jsem, co delam, komu se vyhybam. Nevim jak mam na to odpovedet. Proste vyuzivam letniho casu jinak. Leta jsou zde kratka. Jiz ted zacina vonet vzduch podzimem. Mozna proto, ze jeden den lilo jako z konve a rostou houby. Listi zacina pomalu jeden po druhem padat z olse, topolu a javoru na moji verandu. Mam par projektu, ktere se snazim ukoncit, vyuzivam tepleho sucheho pocasi.
Na zahrade pro zmenu padaji letni jablka a svestky. Navecer, kdyz se ochladi, pecu kolace, pro nas, pro pratele, zbytek odnesu do prace. V jidelne se vzdycky nekdo najde kdo to s chuti spraskne. Nejenomze omezuji cas na chatu, odmitam i pozvani pratel jit semhle nebo tamhle. Nezlobte se na me, brzy zacnou nekonecne deste a ja to chci dodelat dokud je prijemne byt venku.
Mam vas vsechny rada, ale nektere veci se odkladat donekonecna nedaji. Mozna budu muset nechat neco na jaro, nevim jestli to vsechno do podzimu stihnu. Moc bych si prala, abych to mela hotove co nejdrive. A navic, ostruziny jsou velke jako tresnicky, mlsam je tam vzadu a k telefonu necvalam.
Tesim se z leta, relaxuji nejlepe kdyz neco delam nebo neco dobreho bastim. Nemam cas premyslet nad hloupostmi. Starossti je vzdycky dost. Rozjimam, premyslim, nachazim klid a odpovedi, smiruji se s mnohym. Tahle relaxovana zmena v mem zivote me skutecne tesi. Nadherne leto, krasny zivot. Jsou v mem zivote chvile, kdy jsem nestala o nic. Ani o zivot. Slova "stastna, stesti, radost" byla pouze slova. Nemela pro me vyznam.
Navecer, kdyz usinam, nalezam pocit podobny slovu "stastna". Je to prima pocit.
Milada Valhova
