Vzpomínka na máj,
lásku, cyklistický závod a policajty
Byl pozdní veèer-první máj-
Veèerní máj-byl lásky èas…
Jak, paneèku, nádhernì dovedl Karel Hynek Mácha navodit náladu jara a jím probuzené lásky!
Máchùv “Máj” jsem nejenom velice rád èetl potichu sám sobì, ale i recitoval komukoliv, kdo mì byl ochoten poslouchat na veøejnosti, proto¾e to je ú¾asná báseò, která ve mnì poka¾dé vyvolávala a dodnes vyvolává hluboké emoce. Nejradìji jsem však vybrané sloky potichu šeptal do uší krasavic, které se mi podaøilo v kvìtnu vylákat na rozkvetlý Petøín. Musím se pøiznat, ¾e jsem to dìlal s postranními úmysly a s vervou hlavnì proto, aby dívky patøiènì zjihly, staly se povolnìjšími a já potom mohl utvrdit jarem probuzený velký cit na šeøíkem provonìné stráni nabízející èarokrásné výhledy na pavilónek americké ambasády a bo¾skou Prahu. Poezie obyèejnì pracovala v mùj prospìch. Pakli¾e jsem ovšem nenarazil na nìjakou sveøepou matikáøku v brýlích s èoèkami tlustými jako dna od sodovky, které se v mé po lásce prahnoucí náruèi podaøilo zaml¾it teprve po horeèném vychrlení Pythagorovy vìty. Kdy¾ štìstí stálo pøi mnì, tak zaml¾ování brýlí a milostné vzdechy obyèejnì vyvrcholily ve ¾havý polibek. K nièemu jinému jsem se bohu¾el na Petøínì, hem¾ím se milenci, nedostal.
Jen jednou, po oslavì maturitního veèírku, jsem se pod vlivem alkoholických nápojù bezhlavì v kašnì na Petøínì sápal na stejnì „ovínìnou“ spolu¾aèku. Za neustálého povzbuzování spolu¾ákù se mi po chvíli podaøilo odstranit èást odìvu, který my mu¾i stejnì pokládáme za zbyteènou. Kdy¾ jsem bílou podprsenkou vítìzoslavnì zamával nad hlavou, sklidil jsem od spolu¾ákù bouølivý potlesk, který zpùsobil, ¾e spolu¾aèka vystøízlivìla, uvìdomila si, ¾e je spoøádaná dívka a vlepila mi takovou facku, ¾e jsem klopýtl a za doprovodného smíchu pøihlí¾ejících jsem upadl do vody. Tak¾e jsem ostrouhal mrkvièku, ale zato si s kamarádkou, která shodou okolností také ¾ije v Austrálii dodnes na tuto roztomilou pøíhodu milerádi zavzpomínáme.
“Pamatuješ na maturitní veèírek?” je moje vítací fráze poka¾dé, kdy¾ se vidíme.
“Abych nepamatovala. Byl jsi ale èíslo,” zní obvyklá odpovìï ve stáøí záhadným zpùsobem ještì více ne¾ za mlada vyvinuté spolu¾aèky. A èlovìk si uvìdomí, jak bylo mládí nevinnì krásné a jak rychle ubìhlo…
Máj a Petøín však nebyly spojeny pouze s probuzenými touhami po dívèích vnadách. První máj a kopec Petøín ve mnì vyvolávají vzpomínky na policejní brutalitu, kdy komunistický re¾im tvrdì zakroèoval proti komukoliv, kdo se opová¾il oslavovat Majáles. Petøín…stráò lásky se stal kopcem úprku pøed bolševikovými obušky, které tvrdì ztrestaly studenty a vùbec kohokoliv, kdo nadšenì skandoval: “A» ¾ije Majáles.” Pod rouškou tmy docházelo k bezohlednému pošlapávání lidských práv. Nejeden student na oslavu doplatil modøinami, nedobrovolným ukonèením studií, polepeným kádrovým posudkem a zaèátkem nejistého ¾ivota. Na tyto akce spojené s májem vzpomínám zrovna tak nerad jako na nucené jásání v prvomájových prùvodech a stupidní projevy našich pøedstavitelù…
Kvìten má naštìstí pro mì i jiné, pøíjemnìjší vzpomínky, tentokráte spojené s mým milovaným sportem-cyklistikou. V kvìtnu se toti¾ tradiènì koná na hladkých silnicích, které lemují smíchovské nábøe¾í, slavný Cihláøùv memoriál. Toto kritérium jsem jezdil u¾ jako vyzáblý chlapec, kdy jsem závodil za mladší dorost, potom, kdy¾ jsem trochu zesílil a povyrostl, tak jsem ho jezdil za dorost starší a kdy¾ se koneènì ze mne stal chlap, tak jsem tento populární závod jezdil za mu¾e. A v¾dycky pro mì Cihláøùv memoriál nìco znamenal. Zvláštì pak, kdy¾ jsem se s ním potýkal na vojnì v dresu Dukly. V kvìtnu obyèejnì ji¾ bývalo také trochu tepleji, závod se veèer a byl hojnì navštìvován cyklistickými fanoušky, kteøí nás povzbuzovali k vìtším výkonùm. Díky perfektnímu silniènímu povrchu a tomu, ¾e se závod jel na naprosté rovinì se bìhem závodu dosahovaly neuvìøitelné rychlosti. Vyhrát Cihláøùv memoriál bylo snem ka¾dého závodníka. Mnì se to bohu¾el nikdy nepodaøilo, i kdy¾ jsem jako vojenský ba¾ant v roce 1965 k tomu nemìl daleko.
Tenkrát se jel “Cihláøák” na plné pecky. V té rychlosti lidé, zrovna tak jako okolí, splývají v jeden šedivý celek a závodník stì¾í vnímá co se dìje kolem nìho. Sna¾í se soustøedit na zatáèky a spoluzávodníky, aby díky nepozornosti nezavinil pád. 
“Jste ujetý,” øvaly na mì a mého kamaráda z Dukly Prùška davy divákù. “Jsme ujetý,” zaøval na mì Prùšek a šlápl ještì s vìtší vervou do pedálù. “Jeï jsme ujetý,” zakøièel jsem tentokráte já na kamaráda, zalehl do øídítek a jel co to dalo. Vidina vítìzství, pøinejhorším druhého místa, mnì dodala sil, o kterých jsem nemìl ani zdání. A tak jsme zbìsile krou¾ili ulicemi a vzájemnì se ujiš»ovali, ¾e máme náskok pøed pelotonem, tetelili jsme se vzrušením a jeli kolo za kolem o sto šest.
“Jsme ujetý,” zaøval jsem u¾ po nìkolikáté na Prùška oèekávaje jeho odpovìï, konfirmující, ¾e je tomu skuteènì tak. Tentokráte se však Prùškova odpovìï nedostavila. Místo ní jsem za sebou slyšel cyklistùm tolik známý a tolik obávaný rachot kola, které se støetne s asfaltovým povrchem silnice. Rychle jsem se ohlédl a vidìl pouze jiskry od pedálù ubohého kamaráda, který ještì s nohama v klipsnách kola dìlal kotrmelce do davu u¾aslých divákù. Chudák Prùšek si zøejmì v zatáèce škrtnul pedálem a šel, jak se øekne cyklistickou hantýrkou, “na hlavu” neboli “na èepici.” Prostì lehnul a tím závod pro nìj skonèil. A já na to byl po zbytek závodu sám. S nikým se ji¾ nedalo støídat na špici, nikdo nemohl v závodì pomoci, šlo o to vydr¾et sám do konce. Co¾ se mi s neuvìøitelným vypìtím sil podaøilo a cílovou pásku jsem projel se zdvi¾enýma rukama vítìze. K mému nemalému zklamání se však neuvìøitelné nestalo skutkem. Nevyhrál jsem! V zápalu závodu jsme si toti¾ s kamarádem Prùškem neuvìdomili, ¾e i kdy¾ jsme byli ujetí, byli jsme jenom ujetí pøed hlavní skupinou, pøed pelotonem. Ještì pøed námi však byli doopravdu ujetí ètyøi jezdci. Tak¾e jsem vlastnì dojel a¾ pátý a sen o vítìzství se zhroutil jako domek z karet. Chtìlo se mi tenkrát zklamáním a tím, ¾e jsem si pøipadal jako blb, breèet. Jen s maximálním vypìtím vùle se tomu tak nestalo.
Kdo však plakal bolestí byl Prùšek, který si sedøel kù¾i na boku a zadnici témìø na kost. Po závodì mnì se slzami v oèích vysvìtlil, co zapøíèinilo jeho neš»astný pád. Ne, neškrtnul si v zatáèce pedálem jak jsem se mylnì domníval. Pøed kolo mu vstoupila nepozorná babka, která to odnesla zrovna tak jako Prùšek. A navíc jí postihnul závodníkùv hnìv, kdy¾ se na ní celý zkrvavený s pumpièkou v ruce hnal s úmyslem o ní pumpièku pøerazit. Takové bylo jeho zklamání z toho, ¾e naše ujetí nemohl promìnit ve vítìzství. Zachránili jí tenkrát diváci, kteøí mu zadr¾eli ruku. Jedinì jim mohla babièka dìkovat za pøe¾ití a Prùšek za to, ¾e nestrávil zbytek vojny ve vojenské vìznici.
Ten den v máji se i pøes moje celkem pøijatelné umístìní v závodì pøece jenom nevydaøil. Po závodì toti¾ následovala návštìva hospody na Újezdì, kde jsme my, vyèerpaní a hlavnì dehydrovaní závodníci museli doplnit ztracené tekutiny. Moje drahé, milované kolo jsem peèlivì pøed hospodou zavøel na zámek a oddal se usilovnému oslavování celkem úspìšného závodu. A ka¾dou chvilku jsem vybìhl pøed hospodu kolo pøekontrolovat jestli ho náhodou nìkdo neukradl. Nakonec se stalo to, èeho jsem se celou dobu popíjení bál. K mému zdìšení mi opravdu nìkdo kolo ukradl! Dokonce i se zámkem! Krve by se ve mnì nedoøezali, kdy¾ jsem kráde¾ zjistil a tenkráte s oèima plnýma slz nad ztrátou nenahraditelného kola jsem se témìø vrhnul pod kola policejní Volhy, její¾ pøíslušníky jsem roztøeseným hlasem obeznámil se situací. Zakabonìní orgáni zapnuli houkaèku a Volha vyrazila do tmy hledat zlodìje.
Zatímco hlídka konala svoji povinnost, já v restauraci plakal do pùllitrù. Utápìl jsem ¾al nad ztrátou a¾ do té doby ne¾ se v lokále objevil spokojenì vypadající policajt, který mi sdìlil, ¾e zlodìje mého kola zadr¾eli nedaleko od hospody, kdy¾ si to s kolem na rameni mazal po Petøínì smìrem ke studentským kolejím na Strahovì.
“Tak ho máme, hajzla, vojíne. Však si tu kráde¾ na okrsku vypije a vy budete zase moct závodit,” procedil pøíslušník mezi zuby a vyzval mì, abych ho následoval na stanici sepsat protokol.
Na stanici Veøejné bezpeènosti mì pøivítal vzduch zatuchlý od potu a cigaret, horko ze sálajících musgrávek a otylý polda, který se mnou jedním prstem na staøièkém psacím stroji naklepal prohlášení plné pravopisných chyb.
Náhle se otevøely dveøe a v místnosti se objevil pobledlý chlapec nesoucí moje kolo. Za ním vešel zatýkající orgán, který mì mrknutím oka pozdravil a pøes rameno zahulákal smìrem k zavøené místnosti: “Vstávej Franto, mám tady pro tebe prácièku.”
Za malou chvíli se ve dveøích objevila rozespalá gorila, která si na obrovské ruce navlékla ko¾ené rukavice, vzala studenta za flígr a hrubì ho hodila do své kanceláøe. Pak u¾ jsem slyšel pøes zavøené dveøe jenom: “Tak k vùli tobì, ty hajzle studenskej, sem musel vstát. To ti tedy pøijde draho ty grázle zlodìjská.” A pak u¾ byly slyšet jenom duté rány, úpìní a pláè.” A mì v té chvilce nic jiného nenapadlo ne¾ si pøipomenout kolik slz bylo u¾ za tento májový den prolito.
Nakonec jsem sebral svoje kolo a bez podìkování jsem ze stanice vypadnul. Venku jsem se zhluboka nadýchnul svì¾ího noèního májového vzduchu a zaèal jsem zvracet. Neblil jsem z vyèerpání po tì¾kém závodì ani po nadmìrném pití, co¾ se mù¾e snadno stát. Místo toho abych byl rád, ¾e mám zpátky kolo, bez kterého bych na vojnì nemohl existovat, se mi udìlalo špatnì nad tím, èeho jsem byl svìdkem. A mùj den, kdy jsem témìø vyhrál slavný Cihláøùv memoriál, byl dokonale zruinován…
