Japonsko jinýma oèima (3)
Po obìdì mì nechali samotného a rozhodl jsem se, ¾e se podívám trochu po okolí. Asi po patnácti minutách jsem to vzdal a šel zpìt k „Flašce“. Spiritspark byl obklopen ze dvou stran èajovými poli a z dalších dvou stran je neproniknutelný
bambusový les. Nebylo tedy kam chodit. Vrátil jsem se do hlavní budovy a prohlí¾el jsem si sál, ve kterém zaèneme za týden instalovat hospodu. V levém rohu sálu, za prosklenou stìnou, se leskla velká mìdìná nádoba (kotel na vaøení piva), ze které se právì soukal chlap v montérkách, sympa»ák zcela nejaponských rysù. Nemohl to být nikdo jiný ne¾ èeský sládek Jan Šuráò, který mìl za úkol rozjet výrobu piva pro budoucí restauraci.
Chvilku mi trvalo, ne¾ jsem našel cestu dovnitø, ale pak jsme si u¾ sdìlovali první dojmy. Byl tam u¾ týden, tak¾e u¾ se staèil rozkoukat, navíc mìl výhodu v tom, ¾e anglicky umìl, na rozdíl ode mne docela slušnì. Chvíli mi popisoval co se tam bude vaøit, jak a z èeho, kdy¾ se objevil ve dveøích mladý, asi dvacetiletý Japonec, pøedstavil se jako „Yamaguèi“, a ¾e kromì toho, ¾e dìlá pomocníka sládkovi, dostal na starost ještì mì a posléze i celou naši partu. Yamaguèi byl na Japonce nezvykle vysoký, jezdil na terénní motorce a neustále mìl hlad, alespoò to tak vypadalo, proto¾e kdykoli mìl volnou chvilku, tak jedl.
Chvíli po tom co pøišel mu zapípala vysílaèka a po krátkém rozhovoru se odporouèel.
Všichni zamìstnanci firmy mají pøidìlenou malou krátkovlnou vysílaèku, aby byli kdykoli ve spojení s dispeèinkem, který je po celý den øídí (a také kontroluje). Zeptal jsem se Honzy jak je to s ubytováním, øekl mi, ¾e on spí v nìjaké vilce nedaleko Spiritsparku, ale ¾e vùbec netuší, kde budu spát já. Honza pracoval a já se na nìj koukal, tak jak to je u nás v kraji zvykem. Odpoledne ubíhalo a najednou bylo sedm veèer a na mì zaèalo jít spaní. To víte, ten èasový posun se nìkdy projevit musel!
Zaèal jsem se tedy shánìt po majiteli abych zjistil, jak to bude s ubytováním.
Pan Yamamoto vypadal jako bych ho tím po¾adavkem zaskoèil, pak zvedl telefon, nìkam zavolal, pak ještì nìkolikrát a nakonec mi s omluvou sdìlil, ¾e se dnešní 
noc budu muset spokojit s letištním hotelem. Vzhledem k tomu, ¾e jsem byl utahaný jako kotì asi bych souhlasil i se stájí.
O hodinku pozdìji mi hotelový nosiè pøivezl mé bágly do pokoje a já mohl koneènì okusit výdobytky civilizace. Od odjezdu z Ostravy uplynulo ji¾ více ne¾ 28 hodin a já se ještì nemìl kde a taky kdy osprchovat. Navíc i pøesto, ¾e byla témìø pùlka øíjna pøes den bylo na slunci urèitì dost pøes tøicet stupòù a na to jsem nebyl moc dobøe obleèen. Tak¾e první moje cesta vedla do koupelny. Miniaturní prostor koupelny spojené se záchodem by nebyl nièím odlišný od jiných hotelových koupelen a¾ na neobvykle hlubokou vanu na ní¾ bylo polo¾eno nìco jako skládací kryt. Vzhledem k hloubce vany, odhadoval jsem ji na nìjakých 65 a¾ 70 cm, mì krytí a¾ tak nepøekvapovalo, teprve mnohem pozdìji jsem se mìl dozvìdìt k jakému úèelu kryt slou¾í. Celý dvoulù¾kový pokoj byl velmi malý, mezi postelemi nebylo víc ne¾ 30 cm místa, ¾ádná skøíò, malièké noèní stolky, stolek pro televizi a lednièka. Na postelích jsou navíc kromì u nás bì¾ných ruèníkù a mýdel také ¾upany a py¾ama v tradièním japonském stylu. Chvíli jsem studoval, jak se ovládá televize a kdy¾ jsem zjistil, ¾e všechny zajímavìjší programy jsou placené oblékl jsem si svoje py¾amo a šel jsem spát.
Ráno pøi snídani v hotelové restauraci jsem s pøekvapením sledoval, ¾e témìø všichni japonští hoteloví hosté si na snídani pøišli v py¾amu a ¾upanu, vìtšinou z hotelového inventáøe. Všichni to byli mu¾i.
Šel jsem si zabalit a èekal jsem kdo si mne pøijde vyzvednout. Kdy¾ se nikdo neukazoval a hodiny se pøiblí¾ily k desáté nechal jsem si vystavit úèet. Kdybych tušil, ¾e za jednu noc zaplatím 100 amerických dolarù asi bych zkusil spát mnohem „lépe“, vyèerpal jsem tím témìø ètvrtinu financí, se kterými jsem mìl vydr¾et skoro dva mìsíce. Doufal jsem, ¾e peníze dostanu zpìt, co¾ se pozdìji stalo. Sotva jsem zaplatil objevil se Yamaguèi a odvezl mì poprvé do "práce". Den utekl jako voda a nikdo se nezmínil o mém ubytování a dokonce ani o proplacení úètu za minulou noc, bylo u¾ skoro osm veèer a poøád nic. A¾ kolem pùl deváté se
objevil Yamaguèi, nalo¾il mì i mé zavazadla do dodávky a spolu s jeho kolegou Makinem jsme vyrazili do noci. Byl jsem pøesvìdèen, ¾e opìt do hotelu, ale vydali jsme se na opaènou stranu. Yamaguèi øekl jenom, ¾e musí ještì nìco zaøídit. Jeli jsme asi pùl hodiny, kdy¾ auto najednou prudce pøibrzdilo a zatoèilo na vedlejší cestu.
Ocitli jsme se pøed vchodem do nìjakého luxusního hotelu. Já jsem vyu¾il odchodu obou Japoncù a vytáhl jsem kameru, abych natoèil tu nádheru - mramor, svìtla, koberce a tak dále. Ještì do kamery jsem komentoval, ¾e tady asi bydlet nebudu, kdy¾ ze dveøí vyšel Yamaguèi a ukazuje mi, jako ¾e mám jít dovnitø. No, konec koncù proè bych se nepodíval jak interiéry zaøizuje konkurence, ¾e?
Koukal jsem jak interiér vstupní haly plynule navazuje na nádhernou japonskou zahradu s rybníèkem, vodopádem a jinými atrakcemi, ze které vyjí¾dí po prùèelí hotelu prosklený výtah a¾ do dvanácti pater. Najednou jsem zjistil, ¾e vedle mì stojí i moje zavazadla a recepèní po mì chce pas, aby mì mohl zapsat do knihy hostù. Opìt jsem se musel vzpamatovávat.V tomto hotelu jsem nakonec ještì s kolegou Petrem, který pøijel po týdnu, bydlel celou dobu pobytu.
Zdvi¾í jsme vyjeli do 7. patra, došli jsme k pokoji, otevøeli a já stál na prahu svého doèasného útoèištì. Nejednalo se ve skuteènosti o hotel, ale o jakési "rekreaèní støedisko", ve kterém jednotlivé apartmány mají konkrétní soukromé vlastníky, kteøí si sem jezdí odpoèinout. Náš obchodní partner pan Yamamoto si jeden apartmán koupil, aby mohl ubytovávat nìkteré své zahranièní hosty. Pozdìji jsem se z prospektù doèetl, ¾e se nacházím ve støedisku Kirishima
Highland – nádherné, chránìné krajinné oblasti "kirišimské vrchoviny".
Ing. Aleš Plecháèek
Související díly:
