Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Enrico Fermi, italsko-americký jaderný fyzik

Minulost posuzuje jaderné fyziky pøíznivì - jako¾to velké objevitele nové energie. V souèasné dobì se stále èastìji vyskytuje názor, ¾e objevy v oblasti radioaktivity se jednalo o otevøení Pandoøiny skøíòky, èím¾ podle starovìkého mýtu bylo na Zemi vypuštìno zlo. Radioaktivita byla sice objevena u¾ v roce 1896 francouzským fyzikem Henrim Becquerelem (1852 - 1908) ještì pøed Fermiho narozením, ale bìhem dvacátého století ovládla celkovou fyziku a Enrico Fermi byl jedním z tìch, kteøí onu povìstnou Pandoøinu skøínku otevírali nejvíce.
Všeobecnì vìdce hnala touha po vìdìní, ani¾ by si uvìdomovali další mo¾né následky, jak to sám Fermi vyjádøil: „Není dobré se sna¾it zastavit vìdomosti pøed jejich postupem vpøed. Nevìdomost není nikdy lepší ne¾ znalosti.“ ( „L’ignoranza non e mai migliore della conoscenza”.)

Enrico Fermi se narodil 29. záøí 1901 v Øímì jako¾to nejmladší ze tøí dìtí Alberta Fermiho, vrchního inspektora Ministerstva spojù. Tatínek pocházel ze severní Itálie, která byla pod rakouskou správou. Jeho maminka - byla o ètrnáct let mladší ne¾ tatínek - se jmenovala Ida de Gattis a pocházela z Bari v ji¾ní Itálii. Rodièe se z dùvodù práce otce pøestìhovali do Øíma, kde se nedaleko nádra¾í Enrico narodil. Nejdøíve Enrico chodil do místní základní školy. Po základním vzdìlání navštìvoval od deseti let lyceum Umberta I.

Ve vìku ètrnácti let si na stánku koupil latinsky psanou knihu o fyzice “Elementorum physicae et mathematicae“ (Základ fyziky a matematiky) od jezuity Andrey Caraffa (1789 - 1845), nìkdejšího uèitele školy Colegio Romano, a sna¾il se pøijít tomu, co v ní bylo popisováno, na kloub. Jeho nadšení pro fyziku podporovali otcovi pøátelé a kolegové, nejvíce nìjaký Adolfo Amidei. V roce 1916 mu pøi operaci srdce zemøel starší bratr Giulio a od té doby zaèal kamarádit s Giuliovým pøítelem a vrstevníkem Enricem Persicem (1900 - 1960), pozdìjším význaèným italským kvantovým fyzikem.


V roce 1918 získal stipendium od presti¾ní Scuola Normale Superiore of Pisa. Studoval pak na univerzitì v Pise, kde se spøátelil s dalším budoucím význaèným fyzikem Francem Dinem Rasettim (1901 - 2001), se kterým pak v budoucnosti øešil otázky štìpení jádra. - Ale cesty obou pøátel se rozešly ve zlém. Kdy¾ se Fermi zapojil pozdìji ve Spojených státech do projektù, øešících atomovou bombu, Rasetti odmítl spolupráci s tím, ¾e to je monstrózní projekt. Po svr¾ení bomb na na Hirošimu a Nagasaki obvinil všechny vìdce, kteøí na projektu vývoje atomové bomby spolupracovali, ¾e mají ruce umazané od krve, a zcela své døívìjší pøátele ignoroval. Aby se jaksi zbavil minulosti, stal se pak význaèným botanikem a paleontologem.


Na univerzitì v Pise obhájil Enrico Fermi v roce 1922 doktorát pod vedením profesora Luigiho Pucciantiho (1875 - 1952), který byl odborníkem na spektroskopii. Dizertaèní práce se týkala ohybu paprskù X. Krátce poté získal od italské vlády stipendium ke studiu v Nìmecku. Nìkolik mìsícù strávil s profesorem fyziky Maxem Bornem (1882 - 1970), té¾ pozdìjším nositelem Nobelovy ceny, v Göttingenu.

V lednu 1924 publikoval pojednání „Sopra la riflessione e la diffusione della risonanza“ (pøibli¾nì O odrazu a šíøení ozvìny). Èlánek se týkal spíše optické rezonance, v oblasti fyzikálních èástic.


S pomocí dalšího stipendia od Rockefellerovy nadace se pøestìhoval v roce 1924 do holandského Leidenu, kde pracoval s rakouským fyzikem Paulem Ehrenfestem (1880 - 1933). V Leidenu se seznámil s holandským, pozdìji americkým vìdcem Samuelem Goudsmitem (1902 - 1978), se kterým pak bìhem války spolupracoval ve Spojených státech. Rovnì¾ se spøátelil s dalším budoucím nositelem Nobelovy ceny, ale tentokrát z oblasti zoologie - ornitologem Nikem Timbergenem (1907 - 1988). Ještì tého¾ roku se vrátil do Itálie, kde byl jmenován docentem matematiky, fyziky a mechaniky na florentské univerzitì (Università degli Studi di Firenze). Zde se zase úzce stýkal s Francem Rasettim.

Bìhem svého zahranièního pobytu napsal také èlánek „Considerazioni sulla quantizzazione di sistemi che contengono elementi identici“ (pøibli¾nì Úvahy o kvantifikaci systémù, které zahrnují identické prvky), co¾ byl èlánek vedoucí k jeho prvnímu dùle¾itému objevu, týkajícímu se statistiky atomových èástic, pro které u¾ neplatí Maxwellovo - Boltzmannovo rozdìlení, které se u¾ívalo pro molekuly, pøedevším plynù. Fermi zjistil, ¾e nìkteré atomové èástice, napøíklad volné elektrony, se nechovají podle výše uvedené Maxwellovy - Boltzmannovy statistiky. V roce 1925 objevil rakouský fyzik Wolfgang Pauli (1900 - 1988), opìt jeden z nositelù Nobelovy ceny, zákonitost, podle nìj nazývanou Pauliho vyluèovacím zákonem, toti¾ ¾e vìtšina èástic, které jsou nejznámìjší - elektrony, protony a neutrony - se nemohou vyskytovat ve stejném kvantovém stavu.

Fermi se ještì v dobì pùsobení ve Florencii problematikou zabýval a vypoèítal, jaká bude statistika rozdìlení tìchto èástic. Statistické urèení se na základì jeho výpoètù poèítá podle tzv. Fermi - Diracova rozdìlení. - Nezávisle na Fermim toti¾ k podobným závìrùm došel britský fyzik Paul Adrien Maurice Dirac (1902 - 1984), rovnì¾ pozdìjší nositel Nobelovy ceny. - Jejich teorie je dùle¾itá pøedevším pøi nejmodernìjších výpoètech moderní fyziky, napøíklad supravodivosti. Èástice, které lze urèovat podle Fermi - Diracova rozdìlení, se na Fermiho poèest nazývají fermiony. Podle vzpomínek Fermiho ¾ákù Fermi sám tento statistický fyzikální zákon nazýval Pauliho statistikou a skromnì se s ním nijak nespojoval.

Pozdìji - v roce 1934 napsal o tomto výzkumu, který se týkal Pauliho vyluèovacího principu pojednání „Sulla quantizzazione del gas perfetto monoatomico" (pøibli¾nì O kvantování dokonalého monoatomického plynu), které vyšlo v Rozpravách Národní akademie Lincei (Rendiconti dell´Academia Nazionale dei Lincei). Na konci roku 1926 získal Fermi místo na øímské univerzitì. Zde navázal na svého konzultanta ze svých univerzitních studií Luigiho Pucciantiho a vìnoval se spektroskopii. Ale brzy se opìt vrátil k otázkám fyziky èástic. Ale od studia elektronù se zamìøil více na studium atomového jádra.

Fyzikové v té dobì øešili problém, jak zjednodušit pøedstavu mnohaèíslicového systému základních prvkù hmoty a zaèaly se uva¾ovat rùzné varianty modelù atomu. V roce 1927 nezávisle na sobì Fermi a britský fyzik Leewellyn Holleth Thomas (1903 - 1992) navrhli atomový model, nazývaný nyní Fermi -Thomasùv model, v nìm¾ se nepou¾ívá vlnové funkce, ale elektronové hustoty.
Na univerzitì v Øímì se Fermi spøátelil s dalšími nìkolika mladými vìdci; podle místa pùsobení v ústavu (L’Istituto di via Panisperna) v ulici Panisperna si øíkali „Ragazzi di via Panisperna“ (Chlapci z ulice Panisperna). Do party patøili vedle Fermiho a Rasettiho ještì fyzikové Edoardo Amaldi (1908 - 1989), další nositel Nobelovy ceny Emilio Segré (1905 - 1989) a chemik Oscar d´Agostino a ještì další profesoøi a vìdci.

I kdy¾ bádání na univerzitì zabíralo všechen Fermiho èas, v roce 1928 nastala zmìna, Fermi se 19. èervence o¾enil s Laurou Capon (1907 - 1977), dcerou italského vysokého námoøního dùstojníka, která byla ¾idovského pùvodu, co¾ se pozdìji ukázalo jako problém. Laura studovala fyziku a po¾ádala mladého génia, zda by ji neuèil. On s dost velkým despektem vùèi ¾enám odpovìdìl, ¾e by to trvalo dlouho, aspoò dva roky. Ale kdy¾ se vzali, prokázal svùj smysl pro humor a nabídl jí hned ráno po svatbì, ¾e by mohli se studiem zaèít. Vzhledem k jejím dalším povinnostem v domácnosti paní Laura nedostudovala, ale mohla alespoò nìkteré fyzikální problémy se svým man¾elem sdílet. Man¾elé mìli dceru Mariu 1931 - 1995) a syna Giulia (1936 - 1997). Syn Giulio byl pozdìji biofyzikem. Dcera mìla umìlecké vzdìlání.

V roce 1929 se, pravdìpodobnì jako nejmladší vìdec mezi prvními tøiceti dalšími vìdci, stal akademikem italské královské akademie Reale Accademia d´Italia, kterou zalo¾il fašistický Mussoliniho re¾im v roce 1926. V roce 1930 mu vyšlo v Nìmecku pojednání „Ûber die magnetische Momente der Atomkerne“.

K zálibám rodiny tehdy patøila turistika i horská a zimní sporty.

Pøi své práci na univerzitì navazoval Fermi na práce Pauliho, týkající se neutrina. V roce 1932 se seznámil s pracemi objevitele neutronu, britského fyzika Sira Jamese Chadwicka (1891 - 1974), který za tento objev získal také Nobelovu cenu.
Záva¾ný byl jeho èlánek z èasopisu „Ricerca Scientifica“ (Vìdecký výzkum) z roku 1934, v nìm¾ se zabýval Pauliho pøedpovìdí existence neutrina „Tentativo di una teoria dei raggi â“ (Pokus o teorii o paprscích â).

Dále navázal na práce Irèny (1897 - 1956) a Fréderica (1900 - 1958) Joliot - Curieových, kteøí v roce 1934 objevili umìlou radioaktivitu. Pomocí pùsobení paprskù á na berylium zaèal Fermi, na rozdíl od dalších vìdcù, kteøí k tému¾ úèelu pou¾ívali jiných atomových èástic, aktivovat neutrony, co¾ vedlo k objevu pomalých neutronù. Stalo se to tak, ¾e svùj pokus vylepšil tím, ¾e mezi zdroj neutronù a støíbrnou fólii, kterou k pokusu pou¾íval, vlo¾il vosk a indukovaná radioaktivita se stokrát zvýšila. Vosk s lehkými atomy rychlost neutronù zpomalil. Fermi sám si tehdy neuvìdomil dalekosáhlé dùsledky svého objevu.

Na základì jeho objevu toti¾ vznikla hypotéza, pozdìji ovìøená, ¾e pokud budou takto bombardována jádra radioaktivních prvkù, mohou být objeveny další prvky, které budou mít vìtší atomové èíslo ne¾ 92, které nále¾í uranu. To vedlo k objevu dalších prvkù - transuranù, kde je asi nejvýznaènìjší a nejznámìjší plutonium s atomovým èíslem 94.

Z jeho bádání vycházeli nìmeètí chemici Otto Hahn (1879 - 1968) a Fritz Strassmann (1902 - 1980) a pomocí bombardování jader uranu teplými neutrony objevili štìpení atomového jádra. Zároveò zjistili, ¾e se pøi tom uvolni velké mno¾ství energie a ¾e tato reakce mù¾e probíhat lavinovitì neboli øetìzovì. - Zaèal závod - hitlerovské Nìmecko a zanedlouho Spojené státy a pak další zemì: kdo se dostane v jaderném výzkumu dál a pøedevším rychleji...

První Fermiho publikace na toto téma byla „Radioattivita indotta dal bombardamento di neutroni“ pøibli¾nì (Radioaktivita indukovaná bombardováním neutronù) z roku 1934 a v Anglii vyšla jeho práce prostøednictvím Královské spoleènosti „Artificial radioactivity produced by neutron bombardment“ (Umìlá radioaktivita vzniklá neutronovým bombardováním) a „On the absorption and diffusion of slow neutrons“ (O pohlcování a rozptylu pomalých neutronù). V Itálii mu v roce 1936 vyšlo v èasopisu „Ricerca Scientifica“ pojednání „Sul moto dei neutroni lenti“ (O pohybu pomalých neutronù).

Za objev umìlých radioaktivních prvkù získal Fermi v roce 1938 Nobelovu cenu za fyziku. V prosinci 1938 ji ve Stockholmu pøevzal a ponìvad¾ v Itálii se zvyšovaly represe proti ¾idùm a jeho man¾elka byla ¾idovka, rovnou ve Stockholmu nasedl Fermi na Štìdrý den 1938 i s rodinou a se slu¾ebnou na zámoøskou loï Francofonia a dne 2. ledna 1939 pøistál u amerického bøehu.

Podle vzpomínek jeho ¾eny Laury napsal Fermi hned po pøíjezdu dopisy ètyøem univerzitám s nabídkou svých slu¾eb, jako odpovìï mu pøišlo hned pìt nabídek z pìti univerzit.

Nakonec se Fermi za pomoci fyzika Georga Pegrama (1876 - 1958) a dalšího nositele Nobelovy ceny za objev izotopù Harolda Ureye (1893 - 1981) stal profesorem fyziky na Columbia University ve ètvrti Morningside Hights v New Yorku. Zde se stal hráèem a èlenem místního folbalového oddílu, jeho¾ hráèi mìli na starosti distribuci uranu pro univerzitní pokusy. Tady se také seznámil s fyzikem maïarsko-¾idovského pùvodu Léa Szilárdem (1898 - 1964), který velice usiloval o to, aby Spojené státy pøedstihly v jaderném programu nacistické Nìmecko, aby Hitler nemohl vyhrát válku. Nebyl ale sám - u¾ v roce 1939 po vypuknutí války v Evropì napsal Szilárd spolu s Albertem Einsteinem (1879 - 1955) dopis prezidentu Rooseveltovi o nutnosti výzkumu jaderného štìpení pro vojenské úèely v USA, aby mohly Spojené státy èelit pøípadným následkùm úspìšného jaderného výzkumu z Nìmecka. Na základì toho se zaèal rozbíhat projekt Manhattan, který mìl za úkol vývoj atomové bomby - Szilárd patøil k jeho pilíøùm.

Zajímavé je, ¾e Szilárd, tak patrnì i další fyzikové, kteøí se pozdìji zúèastnili vývoje atomové bomby, byli zøejmì ovlivnìni utopickým románem anglického spisovatele a zakladatele sci-fi literatury Herberta Georgea Wellse (1866 - 1946) „The World set Free“ (Svìt se stal volný) z r. 1914, kde v podstatì Wells vývoj atomových zbraní pøedpovìdìl a domníval se, ¾e jejich pou¾ití povede k utvoøení lepšího svìta. - Szilárdovi ¾ivotopisci tento detail jeho ¾ivota uvádìjí.

První zaèátky projektu Manhattan spadají do jara 1942, kdy fyzik Arthur Compton (1892 – 1962) zaèal spolu se spolupracovníky v metalurgické laboratoøi chicagské univerzity studovat otázku štìpení jádra a konstrukci jaderného reaktoru, a po¾ádal teoretického fyzika Roberta Oppenheimera (1904 - 1967) z kalifornské univerzity v Berkeley, aby se ujal prací na pøípravì tohoto projektu. V létì tohoto roku spolu s dalšími teoretickým fyziky konstatovali, ¾e atomová bomba je dosa¾itelná a zaèalo se uva¾ovat o výstavbì vojenské laboratoøe Los Alamos National Laboratory (Národní laboratoø v Los Alamos). Ovšem jednotlivé výzkumy se provádìly na rùzných místech Spojených státù. - Fermi dostal odpovìdnost za jadernou reakci.

Po svých výzkumech v Itálii se Fermi s nadšením zapojil do pokusù se štìpením jádra a na stadionu chicagské univerzity dne 2. prosince 1942 probìhla první øízená øetìzová reakce v jaderném reaktoru. Mezi roky 1943 a 1944 Fermi a ostatní fyzikové horeènì pracovali na vyu¾ití explozivních vlastností plutonia. Na jaøe 1943 byl Fermi v Los Alamos, kde se pod vojenským vedením generála Leslieho Grovese (1896 - 1970) a odborným vedením Oppenheimerovým shromá¾dila øada fyzikù zvuèných jmen, èasto nositelù Nobelovy ceny, aby vyvinuli atomovou bombu. Fermi byl Oppenheimerovým zástupcem.

Dne 11. èervence 1944 se Enrico Fermi stal americkým obèanem.

První zkouška s atomovou bombou se odehrála v poušti Alamagordo, vzdálené asi 14 kilometrù od Los Alamos dne 16. èervence 1945. A krátce na to 6. a 9. srpna 1945 byly shozeny bomby na Hirošimu a Nagasaki, èím¾ skonèila 2. svìtová válka. Po válce se stal Fermi profesorem na chicagské univerzitì v ústavu pro nukleární studie (nyní na jeho poèest Enrico Fermi Institute for Nuclear Studies) a sna¾il se dobádat se k pùvodu kosmických paprskù, proto¾e byl pøedevším vìdec a o nábo¾enských otázkách a nábo¾enských výkladech rùzných jevù naprosto pochyboval. Mìl hypotézu o vesmírném magnetickém poli, které pùsobí jako obrovitý urychlovaè, èím¾ by vysvìtloval nepøedstavitelné energie pøítomné v kosmických paprscích.

V roce 1949, kdy se jednalo o zkoušky vodíkové bomby, byl Fermi znaènì proti mo¾nosti jejího pou¾ití s ohledem na její strašlivé destruktivní mo¾nosti, ¾e by to bylo skuteènì pro lidstvo nebezpeèné. Avšak na druhé stranì oceòoval práci fyzikù, kteøí na ní pracovali - on sám byl rovnì¾ poblí¾ tìchto prací, nebo» nápad vodíkové bomby, pøesto, ¾e ji vyvinuli jiní, byl jeho.

Roku 1954 velice oslavován, uspoøádal v Itálii pøednáškové turné. Ale bìhem té doby se zaèal cítit špatnì a trpìl bolestmi ¾aludku. Po návratu do Spojených státù vyslechl diagnózu - rakovina ¾aludku. Pokud mu síly staèily, usilovnì pracoval. Zemøel v nedìli 28. listopadu 1954 na následky této choroby. - Pochován byl v Chicagu na  høbitovì Oak Woods Cemetery. Èestný hrob v Itálii - jeho památník je v kostele Santa Croce ve Florencii.

®il fyzikou, mo¾ná i na „jadernou fyziku“ zemøel, i kdy¾ podle vyjádøení jeho dcery lékaøi ji prý ujistili, ¾e jeho práce s radioaktivitou s jeho onemocnìním nemìla souvislost.
Jeho oddanost fyzice byla opravdu velká, a¾ natolik, ¾e pro ni ani nevidìl pøípadné dùsledky svých bádání pro další ¾ivot lidstva. Pravdìpodobnì se mu ale tyto otázky také nevyhnuly. Nìkdy ale šlo i o osobní sympatie - napøíklad vùèi fyzikovi ¾idovsko-maïarského pùvodu Edwardu Tellerovi (1908 - 2003), který je pova¾ován za „otce vodíkové bomby“ a byl propagátorem zbraní hromadného nièení i „hvìzdných válek“, poci»oval Enrico Fermi hluboké pøátelství a stál na jeho stranì i proti Oppenheimerovi, který prý usiloval o omezení jaderného zbrojení.

Osobnì byl Fermi velice oblíbený, proto¾e byl srdeèný, rád pomáhal, nevyvyšoval se, vynechával formality a mìl velký smysl pro humor. - Èasto se cituje historka, ¾e kdy¾ se stal jako velmi mladý v Itálii akademikem, ¾e chtìl s autem vjet do prostorù akademie, ale strá¾ný ho nechtìl pustit. Jako akademik mìl právo pou¾ívat titul Excelence. A tak strá¾nému øekl, ¾e je šoférem Jeho Excelence Fermiho a ¾e Jeho Excelence velice ocení, pokud ho strá¾ný pustí. Pustil - a Fermi nelhal, proto¾e øídil auto „Jeho Excelence“.

Byl velice vnitønì ukáznìný; byl také soutì¾ivý, ale nerad pracoval pod tlakem - radìji mìl nezávislost pøi práci. Jeho ¾ivotopisci se shodují, ¾e jeho angliètina byla velice dobrá, i kdy¾ pochopitelnì vliv jeho mateøštiny na ní byl znát. Jeho pøednášky byly velmi ¾ádané, proto¾e vykládal srozumitelnì - tak, ¾e pøednášená látka vypadala velmi jednoduše, ale stálo ho to pomìrnì znaèné úsilí takto to pøednést. Vychoval více ne¾ deset dalších nositelù Nobelovy ceny.

Proto¾e obì jeho dìti nezùstaly bezdìtné, ¾ije dnes nìkolik jeho vnukù i prapravnukù.

Nebyl ctitelem umìní nebo literatury; pokud nìco èetl, co by se netýkalo fyziky, byla to spíš literatura oddechová. Jeho význam pro svìtovou vìdu byl ocenìn vedle ji¾ citovaného Fermi-Diracova rozdìlení a èástic fermionù pojmenováním prvku fermium, objeveného v roce 1952 s atomovým èíslem 100. Fermiho národní urychlovaèová laboratoø (Fermi National Accelerator Laboratory) v Batávii asi 50 km západnì od Chicaga - zkrácenì „Fermilab“ je støedisko výzkumu èástic s nyní nejvýkonnìjším urychlovaèem èástic na svìtì Tevatronem. I další školy a laboratoøe ve Spojených státech nesou jeho jméno.

V Øímì je u¾ od padesátých let dvacátého století Museo storico della fisica e centro studi e ricerche Enrico Fermi (Historické muzeum fyziky a støedisko výzkumných studií Enrica Fermiho), dále jsou v Øímì ulice a námìstí, po nìm pojmenované (Via Fermi, Piazza Fermi). Malé námìstí - Largo Enrico Fermi je také ve Florencii.

Dále je po Fermim pojmenovaná délková jednotka pro velmi malé vzdálenosti - 1 fermi (fm) = 1,0 x 10 -15 m.
Jeho ¾áci v Americe i pamìtníci poøádali rùzné vzpomínkové akce, poslední u¾ v tomto tisíciletí. A v¾dy na nìj vzpomínali s nadšením a s dojetím jako na velkého èlovìka.

Pouze èlovìku manì vytane taková otázka - osud kterého ze dvou pøátel byl lepší - zdali slavného fyzika a spoluautora atomové bomby Enrica Fermiho - nebo døíve fyzika, pozdìji botanika a paleontologa Franca Rasettiho, který ¾il skoro dvakrát tak dlouho? Nebo èí práce a výzkumy jsou pro lidstvo u¾iteènìjší? 
 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 30.09.2023  08:52
 Datum
Jméno
Téma
 30.09.  08:52 Von
 29.09.  14:18 Jaroslav