Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Sdílení myšlenek
 
„Já to zkusím vyøídit.“ Letmo jsem odpovìdìl šéfovi, u¾ mezi dveømi. Slu¾ební cesta pro mì není tou nejhorší pøedstavou nejbli¾ších pracovních dní, zvláštì kdy¾ je úterý. Cestou do své kanceláøe jsem si vyobrazoval trasu cesty a najednou se mi vybavil obrázek známého kraje. Moje klukovské oèi tu krajinu pøímo nacpaly do mého nitra a stále je tam, jako pohlednice se obèas vynoøí a zase zmizí, v té nepøeberné škále ulo¾ených obrazù jako pod rukou sbìratele. Vesnice pod Ostravou k Beskydám mají pro mne veliké kouzlo. Strýèek mnì veze na kole, na sedátku vpøedu, cestou mezi rozkvetlými tøešnìmi. Cesta je dlouhá a okolo ve vìtru poletují bílé lístky, jako snìhové vloèky. Jedeme dlouho, obèas nás mine auto, ale to neruší. Míjíme domy, zahrádky, pole. Strýc tiše píská melodii, kterou doprovází bílé lísteèky kvìtù padající k zemi. Je to krásný sen z mých klukovských let. A já jsem stále pøesvìdèen, ano, ta cesta tam je.
Ze snìní mì vytrhnul pohled na telefon. Musím dát vìdìt doma. „Jedu ještì slu¾ebnì do Ostravy.“ V telefonu slyším známý hlas, abych nejel jako blázen, abych se zastavil doma pro èistou košili, no prostì všechno, tak jak to znám v rùzných podobách u¾ mnoho let. Myslím pøi tom na pøedsevzetí, které si pøi cestách do Ostravy dávám. S malou kytkou zajdeš na høbitov a vzpomeneš na strýce. Od jeho pohøbu jsem to neudìlal ještì ani jednou. A pak pohledáš tu cestu, co kolem ní stály ty tøešnì, proto¾e ona tam musí být, kdy¾ tam byla. Nìco mi ji musí pøipomenout tam nìkde dole, kdy¾ se jede k Beskydám. Není sice kvìten, ale tøešnì sakra poznám. Tvrdohlavý pocit v racionální hlavì má stále stejné místo, tak jako základy strojaøiny, vtlaèené støední a vysokou školou.
„To není jiné auto?!“ barva mého hlasu vyjadøuje znechucení i pocity u mì dost nezvyklé. Nezaklel jsem, staèil jsem se ovládnout. Kdy¾ to tak spìchá, proè mi nemohou dát jiný vùz. Favorit, chlouba na našich cestách, ale to u¾ je pár let. Tento firemní vùz bílé barvy slou¾í do rozsypání, i kolegové o nìm øíkají, ¾e je to nevyzpytatelná bestie.
Ne, ¾e bych s ním nikdy nejel. Jel a mnohokrát. Kromì toho, ¾e má tvrdé pérování, vr¾e, hluèí a má vìtšinu nemocí socialistického výrobku, z pøedností kromì vytrvalosti u¾ nemá nic. Já jsem s ním ale dojel v¾dycky všude a vèas. Tak¾e nemohu potvrdit jeho povìst, ¾e najednou nejede, po chvíli si to rozmyslí a zase je všechno normální a jede. Najednou však povìst nevyzpytatelného auta zakoøenila i ve mnì.
Pøed výjezdem jsem si ještì vyslechnul obsáhlé doporuèení kolegù, ¾e cesta kolem Mošnovského letištì strašnì drncá, abych radìji protáhnul cestu z Pøíbora na Místek a pak odboèil na Ostravu. Do Beskyd je prý z Ostravy u¾ slušná cesta. „Já to tedy zkusím,“ suše jsem odbrknul a vyjel. Doporuèením nikdy moc nevìøím. Jen myšlenka na hledanou kvetoucí alej pøevá¾ila mé rozhodnutí o cestì. Vzápìtí jsem si vzpomnìl, ¾e je léto, u¾ skoro podzim a kvetoucí stromy jsou pìkná hovadina. Snad je dobøe, ¾e myšlenky nejsou vidìt, pokud zrovna nemluví èlovìk sám se sebou nahlas, je pro ty ostatní docela normální. A tím doufám jsem.
„Do plna!“ Køiknul jsem na obsluhu u malé pumpy. Èerpadláøka pobíhala v montérkových zahradníkách mezi auty s velkou šrajtoflí a kasírovala jako servírka v hospodì. Odjí¾dím s doplnìnou nádr¾í a¾ po okraj a stále mì evokuje myšlenka na šrajtofli obsluhy, jeden z mála mnou pou¾ívaných výrazù mého strýce.
„Do prdele!“ Zaøval jsem si v prázdném autì. Témìø si pøekousnout jazyk, na vlnách vozovky, které uèinily z našeho podnikového dopravního prostøedku stì¾í ovladatelného konì, není nic pøíjemného. Zpomalil jsem, ale zmìnila se jen frekvence tìch šílených výskokù. Pøíšerná jízda a tu mi doporuèili místo tradièní cesty na Ostravu kolem Letištì. No to jsem si zas jedenou dal. Navzdory psychické nepohodì jsem vzpomínal, kdo z mých spolupracovníkù tu cestu tak chválil. Právì jsem zaregistroval po pravé ruce nápis BIOCEL, kdy¾ se zaèaly dít nevysvìtlitelné vìci. V rychlosti dobré stovky najednou motor nereagoval. Ve vnitøním pruhu se na mì tlaèila dvì auta, to za mnou pøilepené na pár centimetrù troubilo jak zbìsilé. Do vnìjšího pruhu jsem se dostat nemohl, proto¾e byl plný a øidièi jen kroutili hlavami nad mým pravým blinkrem. Tìch aut za mnou u¾ mohlo být tak deset a já v bezradnosti otoèil knoflíkem výstra¾né signalizace a oèekával náraz. Ten naštìstí nepøišel. Všichni nìkam ují¾dìli, uvolnil se pravý pruh a já se sunul línou setrvaèností v té firemní potvoøe podél svodidel pomaleji a pomaleji.
„Tak je to tady.“ Rezignovanì jsem si mumlal a snad u¾ po stopadesáté šlapal na plynový pedál. Povìst nelhala. Tupì zírám pøed sebe, setrvaènost vybíjí svou energii a já s témìø stojícím vozem dojí¾dím na odboèku doprava . Najednou jedu z kopeèka, trochu nové setrvaènosti je dar. Jedu dolù a pøemítám, ¾e by bylo lepší hodit tu potvoru na dvorek nebo zahrádku u rodinného domku, ne¾ zùstat stát na cestì a za okno rozevøít výstra¾ný trojúhelník jako signál zlodìjùm, ¾e zde je nìco k vykradení. Stojím, neodvolatelnì a definitivnì. Zkouším znovu nastartovat. Suché chrastìní startéru mi zní v nìkolika vlnách do uší. Vystoupil jsem, osvì¾ující vìtøík se sna¾í rychle osušit mou propocenou košili.
„Blbèe, kolik ti je rokù.“ Nic není tak horké, aby to nemohlo chvíli poèkat. Zamykám auto, rozepínám další knoflík u košile, rozhlí¾ím se a pomalu kráèím po cestì do mírného kopeèka. Levou stranu cesty lemuje stromoøadí starých, mo¾ná stoletých lip. Snad opravdu stoletých, ale ne¾ dokonèím meditaci, zírám na objekt vpravo. Proti starým lípám stojí pohøební obøadní síò. Ta ovšem mù¾e mít tak nanejvýš rokù deset. U¾ odpadávají sem tam kousíèky omítky a rez se v duchu doby zviditelòuje. Tak¾e ona cesta vede na høbitov. Samo o sobì na tom nic není, ale proè tam podvìdomì míøím, to opravdu nevím. Podle stáøí lipové aleje a stavu høbitova usuzuji, ¾e høbitov tu stojí dobrou stovku let. Zaèíná mi zapalovat. Nìkde poblí¾ byl kdysi kostel, sakra to bude Paskov, kde jsem skonèil. Urèitì ano, a mùj vnitøní pohled pohlí¾í ze sedátka strýcova kola na kopeèek se høbitovem ke kterému vedla cesta se stromoøadím. Kopeèek zmizel a pøed høbitovem je nové parkovištì pro auta.
„Mìl bych se vìnovat tomu nevyzpytatelnému autu.“ A najednou tiše pøijí¾dí na høbitovní parkovištì èervený favorit. Leskne se v odpoledním slunci, zastavuje a po klapnutí dveøí se mým oèím objevuje mladý mu¾, mezi dvaceti a¾ tøiceti lety. Zamíøí k høbitovní bránì a vejde. Nìco mi na nìm nesedí, ale nevím co to je. Bude pravdìpodobnì zdejší a snad mi poradí, kde je nejbli¾ší servis. Tìch se po sametové revoluci urodilo v ka¾dé dìdinì nìkolik. Pomalu míøím k høbitovní bránì. Alespoò mu dopøeji ještì chvíli samoty, ne¾ ho vyruším. Míjím typickou vstupní ¾eleznou bránu, která smìruje na cestu ke køí¾i uprostøed høbitova. Mladý mu¾ stojí nedaleko, u hrobu v páté øadì.
„Promiòte, nechci rušit, ale mù¾ete mi prosím poradit?“ Velmi nesmìle zaèínám hovor. „Ne vùbec nerušíte. Já se zde obèas zastavím, zde mám pohøbeny své nejbli¾ší pøíbuzné. Dnes je to pøesnì na den a hodinu tøicet let, kdy tady pohøbili mého spolu¾áka, nejlepšího a jediného pøítele. Co potøebujete?“ „Vysadil mi slu¾ební vùz. Ta potvora prostì nejede. Neznáte nìjaký servis, nebo dílnu v okolí, kde by mi pomohli?“ „Máte tam toho svìtlého Favorita, co stojí u køi¾ovatky, hm, je to roèník 92. A vypadá to, ¾e nejde palivové èerpadlo, mám pravdu? Je to suché a bez paliva. Váš stroj má dlouhou palivovou hadièku v nádr¾i a ona se èas od èasu pøisaje ke dnu palivové nádr¾e. Jestli jste trochu zruèný a máte minimální náøadí a ostrý no¾ík, tak to vyøešíte za chvíli a jednou pro v¾dy. Vytáhnìte hadièku z nádr¾e a seøíznìte ji zešikma!“
Ani¾ jsem podìkoval a rozlouèil se, hnal jsem se zpìt se zvláštní touhou. Všechno jsem mìl i potøebný klíè se našel v náøadí a dokonce i kapesní nù¾. Mùj pohyb za pohybem odpovídal radì mladíka. Sám si uvìdomuji, jak pøesnì na sebe pohyby navazovaly. Vyrobil jsem šikmé zakonèení nasávací hadièky, a po chvilce u¾ si utírám ruce do kapesníku. Vùbec jsem se neušpinil, jen budu trochu fetovat benzín z kapesníku, a¾ se pøíštì vysmrkám. Otáèím klíèkem startéru a ta potvora vrèí jako by jí nikdy nic pøed tím nebylo. Musím mu podìkovat, byl mladý, ale umí. Dojel jsem na parkovištì, vypnul motor a vystoupil. Jen¾e nikde nikdo. Na parkovišti pøed bránou ¾ádné auto, po èerveném Favoritu ani stopa. Odjet mohl jen kolem mne. Mo¾ná jsem si opravdu nevšimnul, kdy¾ jsem se vrtal v tom pøívodu benzínu. Intenzívnì o tom pøemýšlím a bez jakéhokoliv motivu znovu vcházím na høbitov. Zastavuji se u hrobu v páté øadì. Na èerném náhrobku ve sloupci jmen psaných zlatým písmem se neomylnì zabodává mùj pohled na poslední øádek. Pøi ka¾dém písmenu, slovì, zaèíná mi bìhat mráz po zádech. Ing. R.J. zemøel v posledních dnech srpna roku 1967. Nemù¾e být pochyb, ¾e mìl pohøeb pøed tøiceti lety. Koho jsem to vidìl a s kým jsem vlastnì mluvil. Kamarád a kolega zemøelého je dnes pravdìpodobnì plešatý dìdek. Majitel èerveného vozu mìl sotva pìtadvacet, oválnou tváø a rozhodnì dost vlasù. Proè mìl na sobì bílou dederonovou košili, ty se pøece u¾ dávno nenosí. To je pøece ono, co mi na nìm nesedìlo, kdy¾ jsem ho uvidìl. Najednou jsem cítil, jak mi nohy pomalu vrùstají do zemì. S obrovským úsilím jsem zvedl nohu k prvému kroku. Druhý u¾ šel snadno a já jsem s lehkým mrazením v zádech opouštìl høbitov.
Stále jsem pøemýšlel o onom neznámém mu¾i. Nelogiènost vìcí stále ústila do rozumného závìru. Pøijel na høbitov autem, pøesnì si pamatuji poznávací znaèku. Je toti¾ parodií na èíslo domku mého tchána, jen má navíc pøedsazenou nulu. Moje ¾ena pronikla do mých myšlenek zcela urèitì víc ne¾ jiní a právem obèas øekne, ¾e na blbiny jsem generál. A snad právì proto jsem chtìl zítra udìlat to, co by snad neudìlal nikdo. Ale já ano a po pevném pøesvìdèení jak to udìlám, jsem usnul.
„Dopravní inspektorát je v Ostravì vedle plynojemu.“ Vyzbrojen tímto navigaèním heslem jsem po snídani sedl za volant. Po drobném zaváhání v ulicích Mariánských Hor, jsem zdárnì dorazil pøed budovu, která vypadala jako obézní nudle s vchodovými dveømi ze skla a leštìného hliníku. Vykroèil jsem ke vchodovým dveøím. Za nima se vlnila ukrutná fronta. Chvíle zaváhání snad pøed definitivním rozhodnutím o mém detektivním poslání. „Promiòte, já se jdu jen na nìco zeptat.“ Tato moje vìta vùbec nepùsobila slušnì. „Tak co tu lezeš, všecko máš v novinách!“ To byla nejslušnìjší poznámka, kterou jsem zaslechl. Sakra, nechtìl bych jít pøihlásit své nové auto právì tady, to by snad staèilo do té doby zrezavìt. Prodral jsem se pøes dvoje dveøe do úzkého prostoru, kde se èekající had dìlil na dvì fronty ke sklenìné kukáni se slu¾bu konajícím, starším, na dùchod se chystajícím policistou. „Co chcetì, co potøebujetì?“ vìcnì a stroze se zeptal. „Víte, já bych potøeboval podìkovat øidièi, který mi vèera pomohl na cestì pøed Ostravou, odjel a já si zapamatoval èíslo jeho vozu.“ Ne¾ jsem staèil dostat odpovìï, vzduchem se nesla rada. „Vyser se na teho dobrodìja, pánbùh mu to zaplatí na dìckách a ty u¾ ho pøivedù do chudobinca.“ Dobrá rada zvedla ze ¾idle slu¾bukonajícího a jen øekl: „Pojïte.“ Vešli jsme do jedné z kanceláøí, pøed kterou nebyla fronta. Policista zopakoval mou prosbu ¾enì støedního vìku za poèítaèem, já pøidal èíslo ze své pamìti. Vìty z úst úøednice o tom, ¾e se tato informace poskytuje jen pro došetøení dopravních nehod, ¾e inspektorát není informaèní støedisko, zaèaly plnit prostor. Ale nakonec dodala i adresu bydlištì øidièe, který byl dle mých úvah majitelem onoho tajemného èerveného Favorita. Zøetelnì a s milým úsmìvem jsem podìkoval, abych vyrovnal atmosféru v místnosti. „I vám moc dìkuji,“ u¾ mezi dveømi jsem dodal slu¾bukonajícímu. „To se patøí podìkovat, slušnost je slušnost, ne¾ svìt zaplní hulváti.“ Dodal a kráèel do sklenìné kukánì.
Bloudìní sídlištìm mi chvíli trvalo. Zaparkoval jsem u le¾atého paneláku, který mìl osm nebo i deset pater a jeden vchod navazoval na druhý. Po malé procházce jsem zastavil u vchodu s èíslem 14, kde bydlel Ing. J.T. „Pojïte dál:“ otevírala dveøe výtahu ¾ena s nákupní taškou. „Ke komu jedete?“ Po mém oznámení jména dodala: „ten bydlí v šestém, já vystoupím ve tøetím.“ Výtah se dal do pohybu. Stojím pøed zvonkem a najednou si uvìdomuji tu obrovskou pitomost. Pøece nemù¾e být doma, je málo hodin, sotva poledne, urèitì je nìkde v práci. Jen ze setrvaènosti opøu prst o zvonek. V neuvìøitelnì krátkém okam¾iku se otvírají dveøe a v nich stojí mu¾. Snad jsem v tu chvíli zapomnìl zavøít ústa. Zakulacený pán v šedých teplácích a trièku, jako medvídek koala jen hlavu nemìl do trojúhelníku. Hlavu jako vajíèko baculatou, ještì zdobil zbytek vlasù, jen pronikavé oèi se dívaly pøímo a ostøe. To byly ony, ano ty oèi jsem vidìl. Vteøiny ubíhaly. Koneènì jsem polo¾il otázku. „Jezdíte do Paskova na høbitov?“ Oèi se pohnuly a dívaly se skrz mou osobu nìkam do prázdna. „Obèas se tam zastavím, mám tam pohøbeny nejbli¾ší pøíbuzné a taky svého spolu¾áka, jediného pøítele z mládí. Vèera to bylo pøesnì tøicet let co mìl pohøeb.“ Pohled na mì musel být divný, asi jsem jen zíral a mu¾ ve dveøích dodává: „Tak moc jsem se tam chtìl vèera zastavit, ale byl jsem mimo Ostravu a pøijel jsem pøed malou chvilkou. Co chcete vìdìt o tom høbitovì a proè se mì ptáte?“ Reagoval jsem další otázkou: „Máte osobní auto, èerveného Favorita?“ Mu¾ se zjevnou nevolí a krátkém zafunìní reagoval. „Mám, stojí tøi dny pøed domem, po celou dobu co jsem byl na Slovensku. Prosím vás kdo jste a co chcete? Nikoho jsem neboural, nemìl jsem za posledních pìt let havárku, ani nikdo neboural mì. Kdo Vás za mnou poslal?“ Nebyl jsem schopen odpovìdi ani další otázky. Byl jsem si jist, ¾e onen mladík byl o tøicet let mladším vydáním tohoto, zde stojícího šedivého zjevení medvìdovitého typu. Rozdvojení osobnosti u cizí osoby v èase, co je to za pitomost. A jenom øíkám: „Promiòte, asi jsem si to od vèerejška popletl, nechtìl jsem obtì¾ovat.“ Pohled mu¾e se naplnil láskyplnou ironií. To nebyl pohled na mì, jako hlupáka, jen jako by mi øíkal, to jsou vìci, to èumíš, a s mávnutím ruky nahlas pronesl, ¾e se nic nestalo. Bez rozmyslu jsem se vydal po schodech dolù, nepomyslil o výtahu. Nic nevím, nevím co si mám o tom myslet, pochybuji, ¾e se to stalo tak jak jsem to pro¾il. Co je myšlenka, telepatie, síla myšlenky, pøedstava a pøenos myšlenky? Vzpomínka na pøeètené knihy Ludvíka Souèka o jeho tušeních stínù a souvislosti mají ¾ivý obraz. Nebo to byl havran z Jitra kouzelníkù, letící v mlze nízko nad zemí a zdìšenì skøehotající pøi setkání s èlovìkem, který se z mlhy vynoøil? Mám vìøit putujícím lodím po vodních hladinách, jen¾ u¾ byly dávno odepsány u svìtových pojiš»oven jako potopené pøed desítkami let? Co je symbolem skuteènosti?
Zastavil jsem pøed domem. Jak jsem øídil a co bylo po cestì prostì nevím. Vše bì¾elo v rutinním stavu. Za sklem okýnka na chodníku, ani¾ staèím vystoupit se objevuje mùj smíšek a na celou ulici haleká: „Ta»ko, to je dobøe ¾e jsi doma, pùjdem si plávnout na koupák, holky ve škole øíkaly, ¾e byly vèera a voda je bezva.“ Krok za tou rozjívenou hlavou stojí moje ¾ena a potutelnì se usmívá. Po dlouhé dobì od ní nebude následovat otázka, jak bylo na cestách. Pocítil jsem potøebu okam¾itì proèistit hlavu. Pøedstava vody, plavek a pohlazení od slunce jeho oran¾ovými prsty, ne¾ zapadne v pozdním letním veèeru, opìt v mé hlavì nastolovala poøádek, logické myšlení. Co mì to vlastnì potkalo. Skonèilo sdílení myšlenek. Jako se dají dva poèítaèe propojené sítí naprogramovat na vzájemné sdílení na stav vyu¾ívání pamìti a programù jedním z druhého, já za¾il, sdílené myšlení. Ne, asi ne! Chtìlo to u¾ jen ten bazén…
Viktor Kosík
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 11.06.2006  09:19
 Datum
Jméno
Téma
 11.06.  09:19 Karla
 10.06.  19:31 Ludmila èlánek
 10.06.  18:27 Milada autor
 10.06.  17:48 Janina nevím
 10.06.  16:51 Karel zájem
 10.06.  16:37 hera
 10.06.  11:25 Lenka
 10.06.  09:37 JanaS dlouhý èlánek
 10.06.  08:50 Janina fakt?