Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pes je zvíøe a v tom je taková nìjaká jistota.
Lidské city jsou takové nestálé…
Lásku, jakou umí projevit pes,
vám ¾ádný èlovìk dát nedoká¾e.
(Vlastimil Brodský)

 

Mùra, Bubák a ti ostatní
 
Prvního psa jsem si pøinesla domù zabaleného do kabátu. Jako tøináctiletá jsem našla malého voøíška u kluzištì, kdy¾ jsem šla z bruslení. Tøásl se zimou a mnì ho bylo moc líto. A tak jsme od té doby mìli doma psa.

Kdy¾ jsem se vdala, pøivedla jsem si do man¾elství svého pejska Ajdina, Milda v té dobì ¾ádného nemìl. Jednou jsme jeli na dovolenou a zastavili se u man¾elova pøítele Antíka, docenta Františka Èervinky, který trávil prázdniny ve Strá¾i nad Ne¾árkou. Antíkova paní bytná mìla zrovna nìjaká štìòata. Kdy¾ je Milda „zavìtøil“, zbystøil a nevinnì zaèal: „Podívej, Janièko, jsou to takové vyhublé chudinky, kdo ví, èím je tady vùbec krmí.“

Bylo na nìm znát, ¾e by si chtìl nìjaké štìnì odvézt. Tenkrát jsem byla zásadnì proti a namítala jsem, ¾e u¾ doma jednoho psa máme. Nicménì Antík nám do auta štìòátko pøece jenom strèil. Byla to èerná fenka a my jí dali jméno Muška, proto¾e byla moc roztomilá, taková titìrná a malinká, opravdu jako muška, a mìla na tváøièce elegantní flíèek, nìco jako okrasnou pihu. Pùl roku jsme se z ní tìšili, jenom¾e pak nám ji nìkdo ukradl.

Její ztrátu jsme nesli tì¾ce, byli jsme zoufalí – pøedstavovali jsme si, jak chudinka nìkde trpí a pro¾ívá krušné chvíle. A tak Milda poprosil nìkdejšího øeditele Èeskoslovenské televize Jiøího Pelikána, jestli by mohli odvysílat zprávu o ztrátì naší milované Mušky. Po tom, co se její fotografie objevila na obrazovce, vypukl velký mumraj. Z rùzných míst se nám ozývali lidé, ale ¾ádný z tìch pejskù, které nám nabízeli, nebyl Muška. Museli jsme se zkrátka smíøit s její ztrátou.

Dlouho jsme však nemohli zapomenout. A¾ to jednou mùj mu¾ nevydr¾el a povídá: „Takhle to u¾ dál nejde, to bychom se utrápili, musíme si najít na tu naši bolest nìjaký flastr.“

Tak¾e jsme zaèali shánìt nového pejska. Milda mìl odjak¾iva rád kníraèe. Tehdy jich moc po Praze nebìhalo a já vùbec nevìdìla, jak ta rasa vypadá. Dostalo se mi vysvìtlení, ¾e je takový fousatý a jakoby sra¾ený. Nic jsem proti tomu nemìla, a tak se v naší rodinì objevil první kníraè, osmimìsíèní polobláznivá fenka Mùra, o ní¾ pozdìji man¾el èasto mluvil i psal. Mùra si u¾ila své, ne¾ pøišla k nám. Sleèna, které patøila, studovala, nemìla na ni èas a celé dny ji zamykala v komoøe. A ještì ke všemu Mùru porazilo auto! Po takovém neutìšeném mládí se stala na celý ¾ivot strašnou panikáøkou, takovým jankem jankovatým.

V ¾ivotì nezapomenu, jak rodila. Bylo to v sobotu 5. èervence 1970 a já chtìla stihnout nákup na nedìli, kdy¾ vtom jsem uslyšela volat babièku: „Rychle, rychle, pojï sem honem! Z Mùry nìco leze!“ Bylo to štìòátko. Okam¾itì jsem telefonovala zvìrolékaøi Stankovi, ale ten byl právì na obchùzce. U¾ nevím, kdo mi po telefonu poradil, co mám dìlat. Nicménì jsem se do porodu pustila sama. Nad plynem jsem sterilizovala nù¾ky, štìòatùm pak ustøihávala pupeèní šòùry a vytírala hadøíkem z tlamièek plodovou vodu. Kdy¾ se doktor Stanko nakonec dostavil, mìla ji¾ Mùra jedenáct štìòat na svìtì. Všichni jsme si mysleli, ¾e u¾ je po všem. Najednou koukám – co to?! A ona se vám drala ven ještì další dvì štìòata. Tìm jsem musela pomáhat na svìt sama, nebo» vyèerpaná Mùra byla se silami u konce.

Tehdy byly naší dceøi Barboøe dva roky, a tak jsme mìli doma poukázky na sunar. Tímto sušeným mlékem jsme pøikrmovali všech tøináct štìòat, Mùra toti¾ nemìla pro tolik dìtí dostatek vlastního mléka. Takhle to nešlo dìlat vìènì, a proto jsem zaèala shánìt náhradní matku. Hned první zájemce s kojící fenkou mne však poøádnì znechutil. Bydlel ve Vršovicích na Bohdalci v takových domeècích pro chudé a v jeho bytì vládl nepoøádek, byla tam špína i smrad. Do takového prostøedí bych nikdy naše štìòata nedala. A tak jsme i nadále peèovali o všechna. Polovinu jich krmila Mùra a druhou my sunarem. Kdy¾ jsem zaèala shánìt zájemce o kníraèe bez rodokmenu, pøihlásilo se jich kupodivu dost. Po peèlivém výbìru a rozdìlení štìòat nám jich zbylo ještì sedm. I ta jsme však bìhem letních mìsícù rozprodali. Jedno z nich si koupil i Václav Havel, Ajdu, a jedno jsme Mùøe ponechali.

Milda miloval povahu kníraèù – to, ¾e jsou stále veselí, mají rádi dìti, no prostì bezvadní a a¾ neskuteènì vìrní. Mùru mìl ale nejradìji. A ona mu to oplácela stejnou mìrou – milovala ho nade vše. Musím se pøiznat, ¾e jsem té její lásky k nìmu obèas trochu zneu¾ívala. Stávalo se, ¾e podlehla loveckým pudùm a zmizela kdesi v polích za chalupou. Kdy¾ mne neposlechla, staèilo jen zavolat: „Ahoj Mildo!“ V tu ránu byla u mne zpátky. Oklamala jsem ji. A ona pak uilovnì hledala Mildu po celém domì – a on nikde. Ovšem¾e mi jí bylo líto, jinak jsem si však nedokázala s její nekázní poradit.

Do všech štìòat naší Mùry jsem byla šílenì zamilovaná a ka¾dé, co šlo z domu, jsem obreèela. Tenkrát jsem si øekla, ¾e ne¾ bych mìla poka¾dé takhle trpìt, to u¾ radìji ¾ádná štìòata mít nebudeme. Cítila jsem se, jako bych rozdávala vlastní dìti. Toho psího kluka, kterého jsme si nechali, jsme pojmenovali Adam. Pozdìji jsme mìli ještì Adama II. – ten ale nepocházel z tého¾ rodu. Zkrátka a dobøe, stále jsme pou¾ívali osvìdèená psí jména. Bubáky jsme mìli také dva, pøièem¾ Bubák II. byl kníraèem posledním.

Kdy¾ Mùra opouštìla tento svìt, byli jsme hroznì smutní. Mìla rakovinu ¾aludku, nejedla a zvracela krev. Museli jsme ji dát utratit. Brzy nato nám kdosi otrávil jejího synka Adama I. Dodnes to nechápu, v¾dy» naši psi nosili náhubky. Jak tedy mohl Adam nìco špatného se¾rat?

Proto¾e jsme si zvykli mít dva psy, tak jsme v krátké dobì sehnali Adama II., co¾ byl støední kníraè, pepøák. Záhy jsme mu opatøili kamaráda – èerného støedního kníraèe Bubáka I. Oba zahubila zákeøná rakovina. Kdy¾ jsme na podzim roku 1993 pøišli o Adama II., zaøekli jsme se, ¾e u¾ nikdy ¾ádného psa mít nebudeme. Pravda, pøemýšlela jsem sice o nìjakém pejskovi z útulku, ale nepøenesla bych pøes srdce, ¾e si jednoho odvedu a ostatní tam zùstanou. Ze stejného dùvodu nemám ráda televizní poøad „Chcete mì?“, i kdy¾ vím, ¾e je potøebný a moc pomáhá opuštìným pejskùm.

Jednou takhle sedíme s mu¾em pøed chalupou, byla dovolená, srpen, krásné prázdniny. Tu najednou Milda z nièeho nic povídá: „Tohle není poøádná dovolená, ¾ádná pohoda, v¾dy» my nemáme psa!“ A já mu na to: „Pøece jsme se na tom domluvili!“ Mu¾ byl ji¾ tehdy vá¾nì nemocen, a tak vùbec nepøipadalo v úvahu, ¾e by mohl psa venèit. Bez ètyønohého kamaráda mìl nepøedstavitelný pocity prázdnoty a neustále mne pøemlouval, jestli bychom si nemìli pøece jenom nìjakého sehnat. Za týden mi vítìzoslavnì oznámil: „Objednal jsem velkého kníraèe!“ „Ty ses snad zbláznil! V¾dy» je jako tele!“ opakovala jsem nìkolikrát. Spìchala jsem zavolat paní, u ní¾ Milda štìnì zamluvil. Vymyslela jsem si, ¾e budeme malovat, doma vládne zmatek, … Všechno zbyteènì! Zkrátka to byla špatná výmluva. Štìòátku bylo šestnáct týdnù a paní chovatelka mì ujistila, ¾e nìjaké malování mu rozhodnì nebude vadit. Zato ¾e je nejvyšší èas, aby mìlo pána, tak¾e nám pejska sama pøivede…

Nepøivedla však psa jednoho, nýbr¾ rovnou dva. Jeden z nich se u nás okam¾itì uvelebil a vzápìtí usnul. A tak u nás zùstal a dostal jméno Bubák II. Dnes u¾ vím, ¾e jsme udìlali dobøe, kdy¾ jsme si ho vzali. Skoro rok jsme byli bez psa a po celý ten èas, jako by nám nìco scházelo. Najednou jsem zase vìdìla, co si poèít s èasem ráno, ne¾ jsem šla na zkoušky, pøes den i veèer. Pøedstavení pro mne zaèínalo procházkou s Bubákem, potom jsem se rychle dala do gala a letìla do divadla.

Po smrti mého mu¾e se na mne Bubák ještì více upnul, pøímo mne miloval, zbo¾òoval. Stala jsem se otrokem jeho lásky a on byl mým milovaným tyranem. Kdy¾ jsem byla bez nìho déle jak tøi hodiny, u¾ jsem nervóznì sledovala èas. Bylo mi líto, ¾e je doma sám. A Bubák, to byl paneèku skvìlý hlídaè, s ním jsem se nikdy nebála. Jak se nìco pohnulo za dveømi, hned byl u nich a pouštìl hrùzu.

Bubák byl a¾ do své psí puberty dosti rvavý. Nejednou jsem na to doplatila. To jakási paní vzala ze strachu pøed ním do náruèe svého malého pejska – a to nemìla dìlat! Bubák na ni zaèal tak zuøivì skákat, a¾ jí potrhal svrchník a udìlal na ruce modøinu. Stálo mì to tenkrát tøi tisíce korun. Pozdìji si ji¾ psù nevšímal, snad proto, ¾e zmoudøel.

Pejsci velice dobøe vycítí, kdy¾ je èlovìk nemocný nebo mu není dobøe. Nijak se nevnucují, polo¾í se v  tìsné blízkosti vedle nìho a trpìlivì vyèkávají. Stejnì se choval i Bubák. Kdy¾ jsem sbírala nové síly, nechal mne v klidu odpoèívat. Je ale fakt, ¾e i kdybych lezla po ètyøech, musela jsem s ním jít ven. Za¾ila jsem to, kdy¾ mi ochrnuly nohy kvùli potí¾ím s páteøí. Pøesto mu musím podìkovat. Kdyby mne „nedonutil“ k vycházkám, snad bych dnes ani nechodila a skonèila na vozíèku.
Jestli¾e všichni naši kníraèi byli znaènì nenasytní, Bubák pøedstavoval v tomto smìru výjimku. Nikdy nese¾ral všechno najednou, dokázal si potravu rozdìlit. Pejskaøi se tomu divili. Všichni mi vyprávìli, ¾e ten jejich si na pozdìji nic nenechá a hned všechno „schlamstne“ Bubák si však poèínal jako hotový labu¾ník, pøímo noblesnì.

Nìkdy se mnou chodil i do divadla, jen¾e se mu tam moc nelíbilo. Velký poèet lidí ho znervózòoval. Kdy¾ jednou Milda odjel hrát s divadlem, musela jsem vzít Bubáka s sebou na zájezd s divadlem do Tábora. Sledovala jsem text za jevištìm. Vtom se pøiøítila Líba Gepertová, ¾e Bubák v šatnì „straší“ neboli strašnì vyvádí. Po pùlhodinì nápovìdy jsem tedy skonèila v šatnì u Bubáka. A tak jsem vlastnì jela do Tábora jen proto, abych prosedìla pøedstavení se svým psem v šatnì.

Bubák, kdy¾ chtìl, tak se pøišel pomazlit sám. Choval se podobnì jako koèka. Mazlení zále¾elo na jeho vùli – tím však nechci øíci, ¾e kdy¾ jsem se s ním chtìla pomazlit já, ¾e by nepøišel. Pøišel, jen¾e to pìknì odbyl. Kdy¾ se chtìl ale pøitulit on, skoèil na mne pøedními tlapami, div mne samou láskou nepovalil. Ostatnì jsem se ji¾ zmínila, ¾e to byl pes jako tele. Vá¾il bez pár kilogramù pùl metráku.

Není tomu dávno, co mne náš Bubák po tì¾ké nemoci opustil. Ano, ten samý Bubák, kterého jsme si poøídili s Mildou pøed deseti lety. Dodnes to tì¾ce nesu a nemohu se s jeho ztrátou vyrovnat, pøesto¾e jsem si záhy vzala z útulku psa nového, velmi roztomilou malou borderteriérku Báru.

Po létech sou¾ití s našimi psy jsem pøesvìdèena, ¾e i pes má duši a stejnì jako lidé cítí lásku, bolest i ¾al. Lidé nemají nejmenší právo ubli¾ovat zvíøatùm, ani je ovládat. Mìli by se k nim chovat s pokorou a láskou, proto¾e jsme si je k sobì pøipoutali a vzali mezi sebe. Jsem pøesvìdèena, ¾e kdo se chová špatnì ke zvíøatùm, chová se tak i k lidem.

A ještì dovìtek na závìr: Dlouhé roky chodím venèit psy s taštièkou, mám v ní pytlíky s lopatkou, a uklízím hromádky, a to i na trávì. Pøibývá nás, to je pravda, ale poøád to ještì není s èistotou pra¾ských ulic ideální. Proto mám radost z ka¾dého uklízejícího pejskaøe, kterého spatøím.
 

Jana Kopecká
 
MILOŠ KOPECKÝ (1922–1996) patøil k nejvýraznìjším osobnostem èeského divadla a filmu druhé poloviny 20. Století. Úèinkoval na mnoha pra¾ských scénách (Tvar, Vìtrník, Národní divadlo, Armádní umìlecké divadlo, ABC, Semafor, Divadlo na Vinohradech). Hrál témìø ve stovce filmù, vystupoval ve více ne¾ sedmi stech televizních poøadech a v bezpoètu rozhlasových poøadù. Mìl literární nadání, èasopisecky publikoval povídky a fejetony.
JANA KOPECKÁ, roz. KØEÈKOVÁ (1939), tanèila v Mìstských divadlech pra¾ských, mj. V divadlech ABC, Komedie, Komorní, Rokoko, Karlín, a se známým baletem Josefa Koníèka mnohokrát vystupovala v Ès. Televizi. V 80. A 90.letech pùsobila jako suflérka v Divadle Na Zábradlí.
„Psi znamenali hodnì pro Mildu i pro mne, ale zejména náš rodinný ¾ivot jsme si bez nich nedokázali pøedstavit. Milovali jsme jejich vìrnost, pøátelství a èistotu povahy. Nìkolikrát jsme mìli dva psy souèasnì. Bez psa jsme vydr¾eli v¾dy jen krátce. Takový ¾ivot je toti¾ fádní a prázdný. Vztah psa k èlovìku a opaènì lidskou lásku ke psu – ty nelze nièím nahradit. A ještì posledních pár slov: Miluji všechna zvíøata kromì jednoho. Milé blechy, odpus»te, ale vás mít nemusím!“ øíká Jana Kopecká.

 
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja...to neznáte mého psa!“
Míšenka, krasavice z Pekingu (Blanka Kubešová)
®ivot na psí kní¾ku (Václav ®idek)
Vildóóó k noze! (Václav ®idek)
Naše Jessy aneb vliv psa na polidštìní èlovìka (Jaroslav Vlach)
Mùj pes má rád drobeèky…(Vlastimil Brodský)
Proè nìkteøí dvouno¾ci ¾ijí na psí kní¾ku? ! (Václav ®idek)
Jak si psi ochoèili lidi (Jaroslav Kovaøíèek)
Psí rozhovory (Josef Fousek)
Louèení se psem (Jaroslav Kovaøíèek)
Mùj ¾ivot s fenkou Anny (Petr Hromádko)
Mìla Kolinka obdivuhodnou duši? (Emilie Krulíková)
Bojare, Bojare…! (Radovan Lukavský)
Medvídek, Montík a koleèkáøi (Blanka Kubešová)
Nesahejte na nìj, patrnì má blechy! (Pavlína Filipovská)
Hajný ve slu¾bách èertíka Bertíka (Zdenìk Hajný)
Láska na první pohled (Ctirad Pánek)
Óda na Kaèenku (Jana Reichová)
Moje baby Jesty (Stella Májová)
Moji pejskové  (Miloš Nesvadba)
Andulka, Fanynka, Bo¾enka (Soòa Èervená)
Vzpomínka na Neru (Miloslav Švandrlík)
S tím Švandrlíkem musí bejt švanda (Miloslav Švandrlík)
O psí cestománii (Václav ®idek)
Nuda?... aneb Chlapeèek a jeho štìteèek (Václav ®idek)
Objevilo se štìnì (Marta Kubišová)
Mají netopýøi psí duši? (Kvìta Fialová)
Rufík a Všichni moji dobøí rodáci (Vojtìch Jasný)
Jen rolnièka cinkla a on tam stál...(Marina Hu¾várová)
Náš Profesor (Alice Frostová)
Par»ák (Milan Dibïák)
Jakub a Cedrik (Zuzana Trankovská)

Psí láska (Olga Wister)
Nudle dlouhá ušatá (Blanka Kubešová)
Méïa Béïa (Eva Støí¾ovská)
Felísek z TURISTY (Svatava Pátková)
Pes, bytost záhadná (Jiøí Suchý)
Jak se pavouk Macek do Kolína vrátil...(Václav ®idek)
Já na Macka a Macek na mne...(Václav ®idek)
Tak to je pìkná sviòárna! (Václav ®idek)
Moji milí Lupinové (Ondøej Suchý)
Tanec kolem hromádky (Františel Èadský)
Frantùv pes (Al¾bìta Šerberová)
Kubík aneb Zkoušky charakteru a odvahy ( Pavel Kováø)
Za trochu srandy bych šel svìta kraj (Václav ®idek)
Pes Perry, já a guvernantka Naïa (Marcela Lund)
Tanec kolem hromádky (František Èadský)
LUCY (Thomas Hasler)
Mé pøístavní smeèky (Láïa Kerndl)
Jaká Lady, taková paní (Patra Èernocká)
"Ty línej psí èoveèe!" (Josef Fousek)
Mùra, Bubák a ti ostatní (Jana Kopecká)
 Jezevèík je nejlepší èlovìk, kterého znám! (Jana Trankovská)
Máme doma psa Fredyho (Ludìk Sobota)


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma