Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Hudba posiluje a dodává odvahy

140. výroèí narození Karla Hašlera

A»  ¾ije naše Èeská republika!”
voláme všichni z plných plic.
Ctíme a milujeme Masaryka
ale sami nedìláme nic!
(Karel Hašler 1919) 


Zítra (31. øíjna) to bude 140 let  co se v Praze na Zlíchovì narodil Karel Hašler - èeský písnièkáø, herec, textaø, skladatel, spisovatel, scenárista, dramatik a re¾isér. Rád bych spoleènì s mou bývalou kolegyní Martinou Roe ètenáøùm magazínu SeniorTip tohoto významného umìlce prostøednictvím døívìjšího rozhovoru s jeho synem Thomasem Haslerem pøipomnìl. 

Ze spousty písnièek co slo¾il a zpíval se jich mnoho zachovalo do dnešních dnù a za všechny uvedu „Po starých zámeckých schodech“,  „Èí je Praha? Naše!“,  „Ta naše písnièka èeská“ , „Kam pak na nás bolševici“ a mnoho dalších. 

Za druhé svìtové války svými písnìmi burcoval v Èeskoslovensku protinìmecké nálady a tím odpor proti nìmecké okupaci. Gestapo, které ho po celý èas sledovalo, nenechalo to jen tak být a 2. záøí  1941 byl pøi natáèení filmu Mìsteèko na dlani zatèen. Svùj ¾ivot skonèil v koncentraèním táboøe Mauthausenu, koncem roku v prosinci byl na schodech ukopán k smtrti. V jiné verzi mìl být uvázán v muèírnì a byl poléván ledovou vodou a¾ zemøel. Jeho poslední píseò, kterou slo¾il, konèila slovy "Hlava mi klesá uprostøed boje, dech poslední patøí jen vám, vy Èechy krásné, vy Èechy krásné; ty Praho moje! Budete ¾ít, já umírám..."

Václav ®idek
* * *
 
Syn Karla Hašlera Thomas Hasler se narodil v Praze roku 1941, mìsíc pøed tím, ne¾ jeho otec byl v koncentraèním táboøe Mauthausen nacisty zavra¾dìn. Èeskoslovensko opustil se svou matkou v roce 1949, rok poté, co komunisté pøišli k moci, a vyrostl v Austrálii.  Své dìtství a¾ do vìku 16 let strávil v Austrálii, odkud se s matkou odstìhovali do USA, kde dodnes ¾ije v Baltimoru. Své studium zakonèil získáním magisterského titulu BA (univerzitní titul v humanitních vìdách (umìní) v Hobart College v Michiganu.)  

Do roku 1968 pracoval jako redaktor anglických novin dva roky v Libanonu v hlavním mìstì Bejrútu.  Tam také  poznal svou man¾elku Bonnii, která pocházela z New Yorku, a s ní se v Bejrútu o¾enil. Po návratu do USA si našel práci v ¾urnalistice v “Baltimorském Slunci”, kde pracoval 16 let, po èase se stal podnikatelem ve výpoèetní technice a pozdìji poradcem Evropské spoleènosti McKinsey & Co, Management Consultants. 

Po pádu komunismu se zaèal znovu kontaktovat se svým èeským prostøedím, co¾ vedlo k tvorbì dokumentu o jeho otci Karlu Hašlerovi – o hledání otce, kterého nikdy nepoznal. Dokumentární film byl promítán na nìkolika místech vèetnì Èeského centra v NewYorku a Èeského velvyslanectví ve Washingtonu. 

Thomas Hasler patøí mezi lidi, kteøí vìdí, co chtìjí, a jdou za svým cílem. 
Je podsaditý, veselý, s šedobílými vlasy a s robustní tváøí s výraznými rysy a velkýma rukama. Jako vìtšina Èechù, miluje dobré pivo a rád mluví o jakémkoli tématu, zejména o svém otci, známém písnièkáøi Karlu Hašlerovi, kterého objevil a¾ v pozdìjším vìku svého ¾ivota.

Hned na první pohled sympatického a vìtšinou usmìvavého Thomase Haslera jsem poznal pøed 10 lety u pøíle¾itosti vzpomínkového koncertu v den tragického skonu jeho otce v koncetraèním táboøe Mauthausen. Bylo tomu tenkrát rovných 60 let. Od toho dne jsme se za ta léta sešli ještì mnohokráte a vzniklo hezké pøátelství, kterého jsem nyní vyu¾il spolu s mou kolegyní Martinou Roe k získání exkluzivního rozhovoru s tímto mimoøádnì talentovaným mu¾em.

Václav ®idek

 
* * *
 
Kolín nad Rýnem – Baltimore 24. 04. 2011

V. ®idek: Jestli se, Thomasi, nemýlím, tak jsi zaèal èastìji jezdit do Prahy od roku 2001, kdy jsi pøiletìl na vzpomínkový koncert “Karel Hašler jak ho neznáme”, poøádaný z iniciativy èasopisu Èeský dialog. Koncert se poøádal k 60. výroèí úmrtí tvého táty. Tam jsme se také poznali. Nemáš pocit, ¾e do té doby bylo nìjak na tvého otce ve sdìlovacích prostøedcích v Èeskoslovensku zapomínáno a to i pøesto, ¾e se jeho písnièky velmi èasto zpívaly?
Za èasu vlády komunistù to bylo jasné, ale proè tomu bylo nadále i po “Sametové revoluci”?

Koncert v roce 2001 byl vlastnì o Karlu Hašlerovi, kterého v té dobì Èeši moc neznali. Zajímalo mne, jak lze zdùraznit prostøednictvím koncertu politické preference mého otce, èást, o kterou se nejvíce zajímám.

 

Pozdìji jsem byl v Praze v roce 2004 na dvou koncertech. Na jednom jsem objevil, Štìpána Raka, skvìlého kytaristu. Bylo to v koncertním sále Lucerna, kde vystoupil s pøedními souèasnými èeskými hudebníky – to mi dalo zcela nový pohled na hudbu. 
Dokonce i nejlepší èeská rocková kapela hrála jednu z otcových písní. Byla tam tehdy èetnì zastoupena èeská média, ale vìtšina lidí bohu¾el ví jen málo o Karlovi Hašlerovi a u¾ vùbec nic neví o mé matce jen proto, ¾e byla Nìmka. Nejvíce mne zajímal rozsáhlý výzkum období druhé svìtové války, a proto jsem se kontaktoval s lidmi z tohoto období – zajímal jsem se napøíklad o otcovo zapletení s Gestapem a o jeho pro¾itky v Mauthausenu. 

V. ®idek: Co bylo pøíèinou toho, ¾e jsi na tento koncert pøiletìl a splnila tato vzpomínková akce tvá  oèekávání? Mù¾eš popsat krátce našim ètenáøùm své pocity a vzpomínky na tento významný veèer?
Ten koncert jen prezentoval zaèátek mé zkušenosti s hudbou. Jak jsem øekl døíve, já jsem mìl nejvìtší zájem o jeho politickou stránku. Poka¾dé, kdy¾ slyším “Èeskou písnièku,“ vzbudi ve mnì vlnu emocí, kromì pøípadù, kdy slyším špatné provedení, pak cítím hnìv. Zejména se mi líbí interpretace Štìpána Raka. 

V. ®idek: Pøi repríze tohoto koncertu o dva mìsíce pozdìji, který moderovala Pavlína Filipovská a opìt hrály a zpívaly hudební skupiny Šlapeto a šumavský Archeus, vznikl v hlavì pana Ivo Zelenky nápad postavit Karlu Hašlerovi v Praze pomník, co¾ se o 7 let pozdìji v roce 2009 stalo. Na odhalení pomníku jsi opìt zavítal do Prahy. Jaký to byl pro tebe pocit, ¾e otec byl po tolika letech tímto zpùsobem koneènì docenìn?
Myslím, ¾e socha byla v poøádku, ale nikdo ji se mnou nekonzultoval. Ocenil jsem snahy Ivo Zelenky, ale velice mne mrzelo, ¾e nerespektoval vztah mého otce s mou matkou.

V. ®idek: Kdysi jsi mìl v plánu prosadit v Praze ka¾dého roku nìco jako festival Hašlerových písní, který by trval celý týden. Co bylo pøíèinou, ¾e z toho sešlo? 
Je pravda, ¾e jsem podporoval tento koncept, ale nenašel jsem pro nìj ¾ádnou podporu, tak jsem od nìj upustil. Já jsem teï ve styku s lidmi, kteøí by se pokusili podpoøit film o opomíjené stránce druhé svìtové války – film proti útlaku hudby, o zakázaném milostném pomìru, o hodnotì humoru pøedávaného prostøednictvím hudby a kabaretu, film srovnatelný s Schindlerovým Listem, Zvukem hudby, Kabaretem a Casablancou.

M. Roe: Mùj prastrýc spisovatel Otakar Batlièka byl zavra¾dìn ve stejném koncentraèním táboøe jako váš otec a a¾ do souèasnosti si nejsme jisti pøíèinou smrti. Jak to bylo s vaším otcem?
Pøedstavte si, pokud mù¾ete, mrazivou noc v prosinci roku 1941 v koncentraèním táboøe Mauthausenu v Rakousku. Nìmeètí vojáci vy¾enou chovance ven. Svléknou ho donaha a svá¾ou mu ruce. Postøíkají ho ledovou vodou a nechají ho umøít. Takto si pøedstavuju smrt svého otce. Pøisluhovaèi gestapa v Mauthausenu se bavili tím, ¾e dìlali takové “ledové sochy” z lidských bytostí. Tato praxe byla nová forma muèení, zavedená ji¾ na podzim roku 1941, a zatímco zpùsob smrti Karla Hašlera se liší stejnì jako v pøípadì vašeho prastrýce, vìtšina lidí tvrdí, ¾e mùj otec zmrzl. Brzy poté má matka obdr¾ela od Nìmcù oznámení, kde jako pøíèina jeho smrti byl uveden zápal plic. Mìsíc pøedtím, ne¾ zemøel, jsem se v Praze narodil.

M. Roe: Mám pravdu, kdy¾  se domnívám, ¾e za prvních 50 let svého ¾ivota jste toho moc o svém otci nevìdìl?
Nyní ¾iji ji¾ posledních ètyøicet let v Baltimoru a vìtšinu svého ¾ivota jsem toho opravdu znal jen málo o svém otci. Vìdìl jsem, ¾e Karel Hašler byl herec, skladatel a písnièkáø. Myslel jsem, ¾e je to dávná historie a chtìl jsem ¾ít svùj ¾ivot. Mìl jsem fotografie a dokonce zdìdil nìjaký majetek: ruènì psanou hudbu, man¾etové knoflíèky, pouzdro na cigarety. Pøesto jsem nic nevìdìl o tom, jak proslulý mùj otec byl.

M. Roe: Tak¾e kdy to bylo, kdy¾  jste se o nìm vlastnì nìco více dozvìdìl?
Mùj první pokus v roce 1990 byl velkým zklamáním. Bylo mi 49 let, kdy¾ jsem se posadil ve skromném kinì v Manhattanu, abych se podíval na nìmý film z roku 1927, v nìm¾ Karel Hašler hrál roli právníka alkoholika. Já se podíval na oblièej mu¾e na plátnì, jeho gesta a nevidìl ¾ádnou fyzickou podobnost. Ale moje zesnulá man¾elka Bonnie, ta ji rozhodnì postøehla. Film mi nenabídl ¾ádné citové pouto, ale to pøišlo pozdìji a se ¾ivota mìnící sílou: Karel Hašler mne oslovil zpùsobem, který více ne¾ kterýkoliv z jeho jiných talentù, mì pevnì vázal k duši èeského lidu, co¾ mi pomohlo vycítit náladu mého národa v dobì nacistických let. Oslovilo to pøímo mé srdce, i kdy¾ jsem nerozumìl jedinému slovu. Pozdìji, kdy¾ jsem dostal videokazetu z filmu “Písnièkáø” a ukázal to  èeským -Amerièanùm v Baltimoru, všichni ji zaèali zpívat –  bylo to a¾ touto dobou, kdy jsem teprve zjistil, ¾e nacisté zakázali národní hymnu, a tato písnièka se stala národní hymnou, a neustále zùstává oblíbenou písní-èeských Amerièanù a pravdìpodobnì i dalších.

M. Roe: Matka mé babièky byla Nìmka, a tak babièka ¾ila prvních 6 let svého ¾ivota v Nìmecku a v té dobì nemluvila vùbec èesky. Pak se pøestìhovala do ji¾ních Èech, zaèala mluvit jen èesky a zapomnìla veškerou svou nìmèinu. Její pøíbìh mi tak trochu pøipomíná váš osud z mládí.
Moje matka a já jsme utekli z Èeskoslovenska a jeho komunistického re¾imu v roce 1949, kdy¾ mi bylo sedm let – ona s razítkem se slovy “Nepøítel státu” v jejím pasu. Dopluli jsme do Austrálie na nákladní lodi a usadili se v Cowra, mìstì v Novém Ji¾ním Walesu, kde moje matka Lotte (Charlotte) Jurda, uèila na støední škole francouzštinu, latinu, a tìlesnou výchovu. Odmítl jsem všechno èeské a zùstal, jako mladý chlapec, lhostejný k dìdictví svého otce. Ignoroval jsem jeho pamìti, stejnì jako jakékoli ocenìní mé vlasti, proto¾e jsem nikdy nedoufal, ¾e bych se navrátil. Pozdìji jsem napsal v èesko-slovenském deníku Slovo, ¾e jsem se stydìl za svou zemi tak snadno okupovanou nacisty a neteènou vùèi komunistùm. Odmítl jsem mluvit èesky. Moje pøedsevzetí bylo tak intenzivní, ¾e jsem èesky úplnì zapomnìl.

M. Roe: Sna¾il jste se nìkdy o to nìjak èeštinu ve své  pamìti vybavit?
Rozhodnì bych byl moc rád, kdyby se mi to podaøilo. Dokonce jsem se dvakrát nechal hypnotizovat, ale bohu¾el bez úspìchu.

M. Roe: Vrátíme-li se k Austrálii, tam jste pobyli devìt let? Co následovalo potom?
Moje matka a já jsme se pøesídlili do Ameriky v roce 1958. Já navštìvoval Hobart College v New Yorku a pozdìji ¾urnalistiku na Michiganské univerzitì. Kdy¾ jsem byl v Libanonu v roce 1968 jako anglický internista pro Daily Star, dvì události zmìnily mùj ¾ivot. Setkal jsem se a vzal si Bonnie Sether, postgraduální studentku na Americké univerzitì v Bejrútu. Pak, v roce 1968 v dobì Pra¾ského jara plné nadìje na demokracii, která byla rozdrcena sovìtskými tanky, se ve mnì probudila zvìdavost na události v mé rodné zemi.

M. Roe: Chtìl jste proto navštívit Prahu?
V roce 1972, ještì v dobì tvrdého komunismu, jsem Prahu navštívil. To ve mnì posílilo mùj dlouholetý názor o tom místu: nenašel jsem tam nic blízkého mému srdci. V roce 1975 jsem se stal americkým obèanem. Mé nadšení pro ¾ivot reportéra vydr¾elo a¾ do roku 1984, po kterém jsem dìlal výzkum pro knihu o Nìmecku a pracoval na pøedinternetovém projektu novin a èasopisù pro informace o zásadách pro obchodní mana¾éry. Pozdìji jsem uzavøel smlouvu s mezinárodní spoleèností mana¾erského poradenství. 

M. Roe: Rok 1993 je pro vás velmi dùle¾itý, zvláštì  co se týká  vaší cesty za  poznáním otce. Øekl byste, ¾e mám pravdu?
Smíøení s mou minulostí se vskutku nedostavilo a¾ do roku 1993, kdy pøi mém dalším výletu do Prahy jsem se díval na otce v Písnièkáøi,  filmu z roku 1932, který popisuje jeho ¾ivot.

M. Roe: Další období vašeho ¾ivota bylo dost smutné, proto¾e jste dùsledkem rakoviny ztratil svoji ¾enu a pozdìji i matku.
Bonnie umøela na rakovinu v roce 1995, o šest let pozdìji pak umøela i má matka Lotte Jurda. V této dobì jsem se ji¾ smíøil se svým dìdictvím. Zaèal jsem shroma¾ïovat a pohlcovat tolik informací, jak o svém otci, mu¾i, umìlci, tak také jako pùvodci odporu proti nacistické tyranii, o kterém se øíká, ¾e pomohl lidem uprchnout ze zemì. Pøed smrti mé matky jsem našel výzkumníka v Praze, který mi pomohl probrat se archivy, vìtšinou  najít materiály pøíslušné restituèním programùm. Døíve, kdy¾ moje matka mi chtìla povìdìt o “starých èasech”, nemìl jsem zájem, ale kdy¾ jsem koneènì zaèal projevovat zájem, ona u¾ nechtìla mluvit o tìch dnech, proto¾e øekla, ¾e byly pøíliš bolestné.

M. Roe: Více intimního jste se pak dozvìdìl z memoárù  matky?
Kdysi jsem navrhl matce. aby napsala memoáry a tento nápad ona zamítla, ale tajnì to podnikla. Pozdìji jsem memoáry sám objevil a tajnì je èetl. Poznal jsem ve vìtší míøe obrovské veøejné postavení otce v Èeskoslovensku, ale té¾ jeho lidskou stránku. Karel Hašler byl suknièkáø, hýøil, lstivý vyprávìè pøíbìhù a vtipù, spisovatel a písnièkáø, který se ve svých písních vysmíval nacistickým okupantùm a pøedtím pøisluhovaèùm rakousko-uherské monarchie. Vášnivý politický èlovìk, který se zamiloval do ¾eny o polovinu mladší – k tomu všemu do Nìmky v dobì, kdy byla man¾elství mezi Èechy a Nìmci odsuzována na obou stranách. Toto samo o sobì je film, je to milostný pøíbìh.

M. Roe: Mìl jste proto nìkdy chu»  udìlat film o ¾ivotì vašeho otce?
Ano, napsal jsem filmové zpracování  pøíbìhu a od té doby jsem mluvil s pìti re¾iséry o filmu o ¾ivotì otce pøed válkou, který by pomohl osvìtlit dynamiku èeského, nìmeckého a ¾idovského prostøedí v tìch letech v Praze. Mezitím pokraèuji v hledání, kde mohu, v souborech informací gestapa – nových informací o otci, kdy¾ byl v rukou nacistù. Dokonèil jsem té¾ dokumentární film o ¾ivotì a osudu otce ve spolupráci s èesko-¾idovským autorem Arnoštem Lustigem, který pøe¾il koncentraèní tábory smrti, a s jeho synem Josefem, který natáèí filmy. Té¾ pracuji na vydání memoárù matky ve Spoleènosti Františka Kafky v Praze.
V bøeznu tohoto roku jsem také slyšel od vydavatele v USA, ¾e se zajímá o zveøejnìní pamìtí mé matky, a jeliko¾ jsou pøíliš krátké, chtìjí, abych jim napsal o mém hledání otce … docela výzva.
Dozvìdìl jsem se o tomto vydavateli jménem McFarland, který se specializuje na knihy pro knihovny, na recepci velvyslanectví po pøedstavení dokumentárního filmu. Já jsem nyní také poprosil Centrum obìtí a Výzkumné centrum v Muzeu holocaustu ve Washingtonu, aby pomohli najít u¾iteèné dokumenty.

Václav ®idek: Krátký dokumentární film “Písnièkáø, který nezemøel”, který byl ji¾ natoèen, je z vìtší èásti namluvený v èeštinì, a kde není, jsou èeské titulky. Mù¾eš ètenáøùm CzechFolks prozradit, kde je mo¾né toto DVD si zakoupit a jaká je jeho cena?
Dokumentární film jsem pùvodnì plánoval dát do prodeje, ale pak jsem zjistil, ¾e se bude jednat jen o malý trh a byly by tam  komplikace s licenèními poplatky, tak jsem to pøestal prodávat. 

M. Roe: Vy se sám velmi zajímáte o jednu èást holocaustu, mohl byste nám o tom øíci trochu víc?
Jedním z mých cílù  je podnítit zájem o aspekt holocaustu, o kterém vìøím, ¾e  mu nebyl vìnován dostatek pozornosti: vra¾dy milionù lidí bìhem války, lidí, kteøí nepatøili pod rubriku ¾idù jako tøeba romové, Poláci, Slované, odboroví pøedáci, homosexuálové, komunisti, staøí lidé, tìlesnì a mentálnì posti¾ení a jiní, kteøí se odchýlili od nacistické pøedstavy, kdo by mìl ¾ít a kdo by mìl zemøít. Karel Hašler – mùj otec, byl jednou z tìchto obìtí. Znovu jsem navštívil ve Washingtonu Muzeum holocaustu, kde se nyní více zajímají o ne¾idovské obìti, ale stále nemají informace o mém otci.

 

V. ®idek: Velice zajímavou osobností v tvém  ¾ivotì i v ¾ivotì tvého otce byla paní Hilda Hojerová, kterou jsi v¾dy hezky oslovoval “moje teta”, proto¾e byla dobrou pøítelkyní vaší rodiny, byla tvojí starostlivou chùvou a jako malého chlapce tì dobøe znala. Byla to skuteènì odvá¾ná ¾ena, která se nebála v èase, kdy¾ byl tvùj otec zatèen, jít za nìj orodovat na gestapo, aby byl propuštìn, a nosila mu do Peèkárny balíèky na pøilepšenou. Byla to ¾ena bojovnice, která se nikdy nebála a v èase komunizmu byla nìkolik let za své protire¾imní pøesvìdèení zavøená. Do konce svého ¾ivota – do¾ila se 98 let – bojovala proti souèasným politickým køivdám a intrikám. Nebála se stanout po boku tolikrát køivì ob¾alovaného Vladimíra Huèína, kdy vìtšinì lidí byl osud tohoto mu¾e lhostejný. Nechceš  nám nìco o ní øíci? Jsem pøesvìdèen, ¾e tato dnes u¾ ne¾ijící ¾ena by si to zaslou¾ila.
Hilda byla pro mne velkým objevem, proto¾e mi ukázala na lidskou stránku mého otce, nìco, na co jsem se sna¾il pøijít mnoho let. Poskytla mi ústní verzi historie pøíbìhu, která byla pro mne neocenitelná. Nebyla vlastnì moje chùva, to je chyba v dokumentárním filmu. Ale znala nejen otce, ale i mou matku, a dokonce mne samého jako dítì. 

V. ®idek: Jistì stále sleduješ dosti neutìšenou politickou situaci v tvé  rodné zemi. Nespokojenost obyvatel, zvláštì s pokøivenou justicí a chováním politické reprezentace, stále více stoupá. Co si o tom všem, jako velký zastánce lidských práv, myslíš?
Nejprve mi dovol øíci, ¾e jsem nebyl hrdý na Èechy za komunismu, proto¾e oni volili komunisty, a pak mìli velmi represivní verzi komunismu. Nejsem vùbec zaujatý souèasnými politiky a uva¾uji, ¾e úspìch Èechù, je vìtšinou výsledkem soukromé iniciativy. 
Jak jsem øekl pøedtím, èást otcovy kariéry, která mì nejvíce dojímá, je jeho politika, s pou¾itím písnì proti Rakousku-Uhersku, proti bolševikùm, èeským politikùm, a koneènì, nacistùm. Bylo mi øeèeno, ¾e on byl velmi konzervativní politicky, ale já sám nejsem. 

V. ®idek: Kdy¾ jsme byli oba v Praze na odhalení pomníku tvého otce, slyšel jsem, ¾e se stala taková nepøíjemná vìc – nebyl jsi po ceremonilálu z horlivosti jednoho poøadatele vpuštìn na raut. Vùbec nepomohlo ani upozornìní tvých pøátel, ¾e jsi synem toho Hašlera, jeho¾ socha byla pøed chvílí odhalena o kousek výše na Starých zámeckých schodech. Musel to být velký trapas, ale ty ses dokázal nad to povznést a odešel jsi slavit s nìkolika pøáteli do jedné malostranské hospùdky pod Hradem. Jistì to nebyl pøíjemný pocit.
Bylo tam nìkolik nepøíjemných situací. Na koncertu poøádaném Ivo Zelenkou jsem nebyl pøedstaven, tak¾e Pepi Lustig to uèinil z podia sám. Byla mi do Ameriky poslána písemná pozvánka na recepci, ale tu jsem našel a¾ pøi návratu domù, a tak na recepci samotnou mi nedovolili jít, tak¾e jsem se cítil velmi dotèen. Také jsem nebyl ani pozván na samotný obøad odhalení, ale jiní pozvánky dostali. Jak jsem øekl, Ivo Zelenka (pøedseda Obèanského sdru¾ení Písnièkáø) chtìl øídit celou vìc a odmítl mùj zájem. Ivo mi øekl v   minulosti, ¾e nerespektuje vztah mého otce s matkou, myslím, ¾e jádro problému spoèívá v tom, ¾e ona byla Nìmka. 

 

V. ®idek: Za ta léta pøi svých cestách do Prahy jsi jistì poznal mnoho zajímavých lidí, kteøí se stali tvými pøáteli. Na koho dnes nejradìji vzpomínáš a myslíš si, ¾e by se v našem rozhovoru nemìlo na nìj zapomenout?
Existuje nìkolik lidí, kteøí byli velmi prospìšní – myslím tøeba Gabriel Goessel, muzikolog, který pracuje v dokumentárním filmu. Také Radan Dolejš, který nyní spolupracuje s Èeskou televizí, ale který napsal tezi o mém otci a zorganizoval koncert Lucerna v roce 2004 a dodal mnoho cenných poznatkù. Prostøednictvím dokumentárního filmu jsem se také setkal a spøátelil s dnes u¾ zesnulým Arnoštem Lustigem a jeho synem Pepi – oni byli tìmi, kteøí navrhli, aby se udìlal ten dokumentární film.

V. ®idek: Na závìr bych se tì zeptal, co se ti v Èechách nejvíce líbí, co bys pøál této malé zemièce a co bys rád vzkázal svým krajanùm.
Uznávám, ¾e Èeši mìli tì¾kou historii, ale mají také bohatou kulturu a nìkteøí se stali velmi proslulými v rùzných oblastech. Baví mì navštìvovat Prahu, proto¾e to je tak krásné mìsto, a teï mám øadu dobrých pøátel, kteøí mi pomáhají pocítit, ¾e jsem nejen turista. Já bych pøedevším chtìl rád pomoci Èechùm pochopit pøíspìvek mého otce k  jejich dìdictví. Asi bych se mìl vyjádøit jinak, proto¾e jsem v poslední dobì získal zpìt své státní obèanství Èeské republiky. Mìl bych tedy øíci, ¾e  chci  pomoci svým krajanùm / krajankám porozumìt, jaký je pøíspìvek mého otce našemu kulturnímu dìdictví!

 
Ta naše písnièka èeská v originálním podání Karla Hašlera
Další písnièky:
Vejvodova kapela & Mistøíòanka - Ta naše písnièka èeská (Karel Hašler)
K. Hašler: Svoboda je svoboda
Text: Václav ®idek a Martina Roe
 
* * *
Fotografie z archívu © Thomase Haslera, obèanského sdru¾ení Písnièkáø a Václava ®idka

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 11.11.2019  11:42
 Datum
Jméno
Téma
 11.11.  11:42 Tomá¹ Mácha
 01.11.  12:38 Anna P.
 01.11.  10:52 Anna P.
 31.10.  13:24 Václav ®idek Mnoho díkù vám v¹em posílám ...
 31.10.  10:58 Eva Gratuluji!
 31.10.  10:27 Jana Reichová Podìkování
 31.10.  05:57 Jaroslava Pechová Hudba posiluje a dodává dvahy
 30.10.  22:30 Evussa Dík
 30.10.  13:20 Renata ©.
 30.10.  10:37 Von
 30.10.  07:45 Karla I.
 30.10.  06:55 Ivan