Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Kulatá paseka
V Kulaté pasece u Bludova jsme obeznali prasata. Ani ta paseka, ani ti divoèáci nebyli nijak velicí, a tak – jde se na nì!
Dìlba práce byla prostá. Pøece jen bylo uznáno, ¾e na hozenou ránu u¾ nejsem tak nemo¾ný. Strýc Jirka tedy sledoval ve snìhu šlak štìtináèù a já šel vedle nìho s flintou v ponosu, pøipraven k okam¾itému výstøelu. U¾ nìkolikrát se nám tento zpùsob lovu vyplatil.
V rozbøedlém snìhu byly stopy èerstvé stopy naprosto jasné. Obešli jsme celou paseku a nic se nedìlo. Najednou Jirka hlásí: „Hele, stopa ve stopì!“ Byla to pravda. Prasata vyšlápla do našich stop stopy svoje. Tak tahle vy na nás, vy kujóni! „Jirko, jdi klidnì dál a nìco si broukej!“ Šel a brumlal o neøádech prasáckých. Výsledek se ale dostavil
Odskoèil jsem kousek do vexlu. Ještì bylo slyšet Jirkùv monolog a u¾ tu byl èerný prùzkumník. Opatrnì se divoèák kradl v našich stopách. Tak takhle bychom mohli chodit do rána!
Asi jsem se nìjak neopatrnì pohnul. Ozvalo se silné „huf“, a praskot vìtví za prchající zvìøí ukonèil tu naši „výhru“ nad divoèáky.
Samozøejmì to ¾ádná výhra nebyla, Ani jsme si neškrtli! Jen jsme byli zase o nìco chytøejší.
*** Namyšlenost
Namyšlenost je ošklivá vìc. A právì mne to musel chytit za paèesy a dr¾et se jako klíštì. U¾ mi nestaèilo, ¾e jsem na honech moc nerad hodil nìjakou tu ránu vedle. To mi bylo málo!
Vymyslel jsem si nároènou zábavu. Nároènou na rychlost, postøeh a pohotovost. Patrony nebyly nijak drahé, nabíjel jsem si je sám doma.
Pod políèkem, na kterém stály úly pantáty Vránového, se po obou bøezích potùèku, který odvádìl vodu z Nového rybníka, tyèil vyzrálý mý»ák. Vysoká, hezky zapojená kmenovina. Jistì víc jak sto let stará. Stromy urostlé, na první pohled zdravé.
Co se mohlo víc líbit divokým holubùm. Stín vysokého porostu nad tekoucí vodou. Š»avelová pole byla plná pírek a peøíèek, které tady pøi svých toaletách vytrousily holubí krasavice.
Tra» to nebyla dlouhá. Mo¾ná tøi sta metrù. V dobì, pokud byl odstøel høivnáèù, se nikdy nestalo, aby tam ani jeden nebyl. Nejdøíve se v¾dy ozvalo zatleskání køídel, šramot v korunì stromù a pak teprve holub nabral smìr.
Tady jsem se tedy tehdy producíroval. Flintièku v ponosu, hlavu nahoru, pøipraven okam¾itì reagovat.
Výsledky byly zpoèátku vrtkavé. A» si to zkusí, kdo chce! Vytøepává se holoubek z korun stoletých smrkù. Rána musí pøijít okam¾itì a na pravé místo.
Pomìr úspìchù byl zpoèátku víc jak ¾alostný. Jeden zásah mo¾ná na deset ran! Èasem se to ale trochu vyspravilo. Tak na ètyøi rány výsledek pøišel.
To bylo radosti a pýchy, kdy¾ s padajícími vìtvièkami se k zemi prodíralo tìlo opeøence. Pírka poletovala ještì dlouho po tom, kdy¾ úlovek ¾uchl o zem.
Škoda, ¾e dnes u¾ není mo¾ná repríza tohoto lovu. Není mý»ák, za Vránovou stodolou, nejsou holoubci, a ze mne dìdek, který u¾ nemá na to, takto lovit. Chybí mládí! Zùstalo jen vzpomínání a kousek pýchy pro vyprávìní pro vnouèata. Ta tak ještì vìøí…
Pamìtníci, vzpomínejte!
