Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Natìraèi
V rámci opravy naší hájenky bylo rozhodnuto, ¾e dostane nový kabát. Ten drobný šindel ve tvaru rybích šupin se bude natírat. Jak jinak, ne¾ na zeleno! Jen¾e ten šindel sahal a¾ do štítu. Baráèek nebyl ani nijak vysoký, ale pøesto bylo potøeba dost dlouhý ¾ebøík. I ten tady byl.
Práce mìla být provedena odbornì. Zadali jsme ji „nátìrkùm“ z Ledèe.
Ti dva byli jako dvojèata, jeden bez druhého nedal ani ránu. I v té hospodì se od sebe nerozlouèili. V¾dycky a všude oba. Øemeslníci byli dobøí. Ale jinak to byli hoši „vylakovaní“ èasto do škodoliba. Skoro se zdálo, ¾e starost komu co vyvést, je jejich hlavní pracovní náplní.
To jednou s nima dìlal v Ledèi na rynku cosi klempíø Franta. Proto¾e sluníèko høálo, byl jeden z nátìrkù vyslán ke Starùm pro pivo. Jak si to vykraèoval zpátky po dla¾bì, jedna láhev mu vypadla a rozbila se. Okam¾itá replika byla pohotovì: „Vidíš, Franto, jakou máš smùlu. Just to tvoje pivo se rozbilo. Tak s takovou partou jsme natírali chaloupku.
Pokud se natíralo ze štaflí, nebylo námitek. Jak pøišel na øadu dlouhý ¾ebøík, zaèali smlouvat. Jsem èlovìk od pøírody poddajný a vùbec ne zlomyslný, ne v¾dy ve svùj prospìch. Prostì – dal jsem se ukecat, ¾e ten štít natøu sám..
Do jedné ruky mi dali kyblík s barvou, od druhé štìtku a – „lez si hajnej do vejšky!“ Sami si stoupli tak, ¾e budou dr¾et ¾ebøík, aby náhodou nepodjel. Velice starostliví hoši. Ka¾dý si otevøel lahvièku piva a náramnì spokojenì se koukali a ba i radili, ¾e musím natírat po létech! To aby všechno bylo odbornì.
To» se ví, ¾e trochu vzteku jsem na nì mìl. Ale hezky bydlet se chtìlo. Tak jsem stoupal bez dr¾ení nahoru. Jak se chytit, kdy¾ je tady kyblík a štìtka? Snad bych tìm po»ouchlíkùm jejich zámìr vyšel. Jen¾e nastoupila sama spravedlnost.
U¾ jsem vidìl okénkem na pùdu, kdy¾ mi pod nohama praskl špruchtlík. Okam¾itì šly ruce do rozpa¾ení, nohy projely skrz a já zùstal v nezávidìníhodné situaci viset na ¾ebøíku! Teï u¾ s prázdnýma rukama jsem se hrabal na horu.
Ani nepøišlo, jak jsem se vylekal, ¾e je dole nìjaké a¾ moc podezøelé ticho. Však to tam také dopadlo! Pùloblouk, který opsal vzduchem kyblíèek s barvou staèil za tu chvilièku náramnì stejnomìrnì rozptýlit svùj zelený obsah po ploše kolem.
Místo nátìrkù stáli dole dva krásní hastrmani. Snad jen s tím rozdílem, ¾e místo vody ze šosu jim kapala barva i z vlasù!
Trvalo chvíli, ne¾ se vùbec zmohli na protest. Stejnì však jim nebyl nic platný. Pro dnešek konec smìny.
Øíkávala naše babièka, ¾e na posmìváèky jsou háèky. Dìda byl pragmatiètìjší. Jeho moudrost byla, ¾e na ka¾dou vepøovou dámu jednou pøijde øezník.
Pamìtníci, vzpomínejte!