Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
®ivot tropí hlouposti, aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (65)
Poèátkem osmdesátých let jsem se prvnì tak trochu opravdu grafomansky zbláznil a pokoušel jsem se udat nìkteré své výplody do televize. Tak jsem si napøíklad troufl poslat panu Jaroslavu Dietlovi synopsi a návrh nìkterých scén na televizní inscenaci „Oblast vysokého tlaku“. Samozøejmì se jednalo o jakousi kolaboraci s re¾imem, ale bylo to o meteorologovi, který pøedpovídá o ¾ních poèasí „v terénu“, co¾ byl koncem sedmdesátých let jakýsi „šlágr“ našeho ústavu. Ani jsem to neèekal, ale kupodivu mi pan Dietl odepsal. Ovšem napsal doslova: „Mám-li být upøímný, Vaše meteorologická høíèka se mi pranic nelíbila. Marná sláva, dramatický, nebo komediálnì dramatický pøíbìh nemù¾e popularizovat tak potøebné vìci, jako je meteorologická slu¾ba zemìdìlcùm – a kdy¾ se o to pokusí, tak nebude nikoho ani napínat ani rozesmávat ani dojímat – a to jsou jeho jediné tøi zbranì! A kdy¾ jim nedáte šanci, aby promluvily, dopadne to bledì.“ Doporuèil, abych to pøepracoval na nìjaký reportá¾ní èi dokumentární snímek. Samozøejmì jsem mu s patøiènì pokornou omluvou podìkoval, ale ty tøi jím citované zbranì mi nedávají spát …
Sám se dnes divím, ¾e mì to neodradilo a asi po dvou letech jsem zaslal jiný svùj pokus našemu dalšímu scénáristickému velikánovi – Jiøímu Hubaèovi. Tentokrát jsem vzal u¾ v potaz rady pana Dietla a tak tento „scénáø“ byl spíše ve stylu nostalgického vzpomínání tøí kamarádù, kteøí se sejdou po mnoha letech a konfrontují své dìtské sny s tvrdou realitou „tehdejší souèasnosti“. I pan Hubaè mi pak v hezkém dvoustránkovém dopise odepsal, ¾e v mém námìtu je a¾ pøíliš mnoho motivù, a ¾e jsou pouze epicky a tedy nedramaticky øazeny v pøíliš dlouhém èasovém rozpìtí. Dokonce mi poskytl opravdu neocenitelné rady, jak by to šlo pøepracovat, co¾ mu jistì zabralo znaèné mno¾ství jeho velmi cenného èasu. Samozøejmì jsem i jemu pokornì podìkoval, ale jeho rad jsem u¾ nikdy nevyu¾il. Snad z lenosti, snad z ostychu… Moc dopisù si neschovávám, ale tyto oba mám schované!
Další dva své „scénáøe“ jsem si psal u¾ jen pro svou radost a sebekriticky jsem je nikdy nikam nezaslal. Byly to námìty na dva „muzikály“ o dvou našich snad nejvìtších humoristických literárních postavách – Saturninovi a Švejkovi. Pøíbìhy Saturnina - mého nejoblíbenìjšího literárního hrdiny - se doèkaly svého uvedení na obrazovku a na plátna kin a¾ po letech. Samozøejmì, ¾e to nebylo podle toho mého naivního pokusu. Ale snad mohu uvést malièkou ukázku muzikálové „árie“ „svého“ Saturnina:
Saturnin
1. Vystøídal jsem mnoho pánù v ¾ivotì svém krátkém,
pruhovaná vesta patøí k uniformì mé.
I kdy¾ èasto knoflíky si musím pøišít drátkem,
u všech pánù mìl jsem svoje jisté renomé.
Ten poslední nade všemi jak kolos se tyèí,
úsmìv na rtech, hrdé èelo, v oèích plamínky,
pevný jako skála v bouøi, i kdy¾ vítr fièí,
zastínil mé nejkrásnìjší dávné vzpomínky.
Ref: Není pán jako pán, já to mohu tvrdit klidnì,
v¾dy» znám pány z Prahy, z Paøí¾e i z Vídnì!
Proto vám povídám, všechny ¾eny po nìm tou¾í
projel svìtem køí¾em krá¾em všech sedm svìtových lou¾í!
2. V Africe i v Austrálii, na severním pólu,
lovil mùj pán všechno, co mu pøišlo na mušku,
ode dneška budem jezdit na safari spolu,
tøi muzea u¾ se tìší jeho na pušku.
Trofeje, co vidíte zde, to je pouhé torzo,
vy jste první návštìvníci, je to pro vás èest,
u¾ se tìším, jak tu vznikne vyhlášené korzo,
otvíráme pøesnì v jednu a konèíme pøesnì v šest!
Ref. Není pán jako pán, já to mohu tvrdit klidnì,
v¾dy» znám pány z Prahy, z Paøí¾e i z Vídnì!
Proto vám povídám, šiøte jeho slávu dále,
vidíte, ¾e máte tady bájeèného lovcù krále!
Samozøejmì jsem si jako „libretista“ pod tento text pobrukoval jakousi melodii a nìjaké ty puntíky jsem dokonce bláhovì na a mezi notové linky nasázel! A ještì pro zajímavost – jako „svého“ Saturnina jsem si tehdy pøestavoval Jiøího Korna, jako krásnou sleènu Barboru - Helenu Vondráèkovou, Miloš Kopecký si mìl „støihnout“ doktora Vlacha, František Filipovský dìdeèka a Stela Zázvorková tetu Kateøinu. Nad obsazením pána – hlavního vypravìèe - jsem váhal! Ach jó …
Pamìtníci, vzpomínejte!